Nikdo mě nikdy netlačil do toho, abych byla někým, kým jsem být nechtěla, říká Antonie Formanová
Slavné příjmení ji netíží, nikdy jí totiž cestu nevyšlapalo ani nenalinkovalo. Herečka Antonie Formanová se prosadila sama. A moc dobře si uvědomuje, jak snadné je v herectví vyhořet.
Kdo je Antonie Formanová?
Překvapivě je to snadná a složitá otázka zároveň. Kdybych to vzala tou snadnější cestou, Antonie je dcera, sestra, manželka, kamarádka, odvažuji se tvrdit, že i docela vtipný člověk. Ale vy asi míříte jinam…
Jaký máte vlastně vztah k historii? Protože podle vašich rolí – Dcera národa, Dukla, Okupace – to vypadá, že jste v dějinných událostech jako doma.
Je to pravda a také je to paradox, protože s dějepisem jsem ve škole trošku bojovala. Nebyla jsem schopna pojmout tolik informací, mám spíš grafi ckou paměť, takže i když nemůžu říct, že by mě dějepis nebavil, chvíli mi trvalo, než jsem si našla systém, jak si všechna ta data a události zapamatovat. Díky mé učitelce na gymnáziu jsem si ale k historii postupně cestu našla a získala jsem k ní velmi pozitivní vztah. A protože jsem už samozřejmě spoustu detailů zapomněla, třeba právě co se týče doby národního obrození, jsem moc ráda, že jsem se k tomu mohla tímto způsobem vrátit. Díky Dceři národa jsem se dozvěděla mnoho detailů, které vám ve škole nikdo neřekne, a naopak jsem si nemusela opakovat jen to, co kdo napsal a co prosazoval.
Říkala jste, že se setkáváte s partou z natáčení, že seriál funguje u mladého publika. Jak moc se podle vás liší současná mladá generace od té obrozenecké? Řeší dnes jiná témata?
Musím říct, že pro mě samotnou bylo zajímavé zjistit, že vlastně tehdy mladí dospělí řešili úplně to stejné jako dnes. Samozřejmě byli zasazení do úplně jiných společenských pravidel, především ženy žily v daleko víc omezujících podmínkách a v tomto ohledu to měly mnohem těžší, ale prožívali dost podobné věci, jako my mladí a mladší dnes. Sice se o tom nikde nepíše, ale ono se nejspíš nebude psát ani o našich problémech. A už jenom skrze Zdeňku, která společenské normy tolik nedodržovala, celkově byla dost svá a nebála se říct, co si myslí nebo co cítí, můžeme pozorovat, že mezi mladými tehdy a dnes až takový rozdíl není.
V jaké době byste žila ráda vy? V současnosti, v době národního obrození, nebo třeba v nějaké úplně jiné?
Kdybych měla volit mezi současností a národním obrozením, tak bych určitě volila současnost. Jako žena bych v té době moc nepochodila s tím, že chci dělat, co se mi zachce. To bych musela být Zdeňkou, abych to ustála. Jsem ráda za tu dobu, ve které žiju, i když si s sebou nese nejen radosti, ale i své velké těžkosti. Například sociální sítě. Jak je vnímáte vy? Nejsem na nich zas tak moc aktivní ve smyslu influencerství a ani bych o to nestála. Také proto, že bych na telefonu trávila ještě víc času než teď, a už tak si myslím, že jsem na tom poměrně závislá.
Opravdu?
Ano, jsem na něm vlastně docela dost. Snažím se to omezovat, protože vnímám i to, že mi to kolikrát nedělá dobře. Můj problém je, že neumím klasicky odpočívat, a často vypínám právě skrze telefon. Hrozně mě to rozčiluje, protože tím ztrácím strašné množství času, pak si to vyčítám a dostávám se do začarovaného kruhu. Takže se i sociální sítě snažím využívat hlavně k práci, ne ve smyslu, abych nabrala desítky tisíc followerů a promovala nějaké produkty, ale proto, abych zpřístupnila projekty, na kterých zrovna pracuju, a mohla je tak propagovat.
Upřímně, sociální sítě neodsuzuju, chápu, že na nich společnost dnes z velké části stojí a že se to pořád nějak vyvíjí. Trochu mě děsí, že by umělá inteligence mohla časem nahradit například můj hlas i obličej, ale zároveň jsem poměrně optimistka a doufám, že setkávání z očí do očí, například v divadle, to nakonec přebije. A myslím si, že i mladá generace, která je v tom online světě momentálně nejvíc, z toho nakonec vystoupí. Už dnes totiž řeší, že jsou na telefonu závislí, že jim to přináší úzkostné stavy, a já osobně si myslím, a trochu v to doufám, že až se tím prohrabeme, tak dojdeme k tomu, že je vlastně chceme používat mnohem míň nebo k jiným věcem. Ale kdoví.
Před lety jste pracovala jako šatnářka v Dejvickém divadle, dnes tam máte stálé angažmá. Dokážete si představit, že byste se živila ještě něčím jiným?
Dokážu, ale herectví by mi upřímně chybělo. Nedělám ho proto, že mě nenapadlo nic lepšího, ale proto, že mě to naplňuje a prostě baví. Ale dokážu si představit, že bych dělala třeba v gastronomii, protože opravdu miluju jídlo, nebo na jiné umělecké pozici. Nebo bych dělala něco, díky čemuž bych mohla hodně cestovat. Na jednom místě v kanceláři bych asi vydržet nedokázala.
Vaše sestra Josefína vystudovala filozofii, ale k divadlu má také blízko, v roce 2019 režírovala divadelní hru Játra. Vaše druhá sestra Emilie dělá divadelní produkci. Měly jste někdy období vzdoru, kdy jste se od kultury chtěly úplně odtrhnout?
Vůbec ne, nás k tomu opravdu nikdo nevedl, a už vůbec nás do toho netlačil. Všechny jsme si k umění našly cestu samy, a i když jsme tím prostředím byly v podstatě odkojené, musely jsme si ho nejprve osahat a vyzkoušet. Ale když to vezmu obecně, tak z dětí lékařů se také nakonec stanou většinou lékaři, asi není možné, aby vás prostředí, ve kterém vyrůstáte, nijak neovlivnilo.
Jakou povahu musí mít herečka, aby se prosadila? Musí být sebevědomá?
No, já osobně třeba moc velké sebevědomí nemám, ale v nějaké míře se to už zlepšilo. Určitě je dobré mít nějaké zdravé sebevědomí. Ale samozřejmě i s ohledem na okolí. Být až moc zahleděný sám do sebe může během procesu škodit, stejně jako když si člověk nevěří vůbec a sekne se. Tvorba, ať už v divadle, nebo u filmu, je pro mě otevřenou diskusí. Mezi tvůrci vzájemně a pak mezi tvůrci a diváctvem. Takže kdybych měla mluvit za sebe, tak podle mě by herci měli být otevření komunikaci a tvořivosti, nebát se překonávat své možnosti i nemožnosti. Prosadit se, ale umět se i zapřít, upozadit. Poslouchat a být slyšen. Ptát se a nepřestávat hledat odpovědi. Ale upřímně, ve skutečnosti žádný herecký recept nemám a ani nevím, zda existuje. Berte to spíš jako mou úvahu.
Je možná jednou z těch zbraní schopnost vyjít s málem? Protože studie vaší sestry Josefíny a režiséra Jana Friče nedávno ukázala na to, že v Česku se lze divadlem uživit jen velmi těžko.
Je to tak. Setkala jsem se například se situacemi studentů, kteří zrovna vyjdou ze školy a před nimiž se najednou otevře ohromná propast. Jste pryč ze školy, nemáte zázemí, nemáte finanční podporu a musíte si hledat práci, což je na míle vzdálené od představy, že si plníte svůj herecký sen. Tak většinou začnete dělat vedle toho něco jiného. Ne každému se podaří hned prosadit, vstoupit do stálého angažmá, chytit nějaký televizní projekt. Já musím zaklepat, že jsem v tomhle měla obrovské štěstí, všechny příležitosti se mi většinou naskytly v pravý čas.
I když jsem také zažila období, kdy jsem před sebou měla prázdná místa v diáři, ale nikdy jsem se naštěstí nedostala do úplné nouze. Představa veřejnosti, že se herci či obecně umělci z tohoto spektra mají přepychově, protože jsou všude vidět, je bohužel velmi vzdálená realitě. Ve skutečnosti, když nemáte stálé angažmá či jinou jistotu, tak například něco tvoříte, dejme tomu, půl roku, pak třeba rok před sebou nemáte nic nového. Do toho můžete někde něco natáčet, nahrávat audio nebo dabing nebo se dostat do seriálu, ale nikdy nemáte jistotu, že to vyjde tak, jak potřebujete. Zkrátka dopředu nevíte, co vás čeká.
Stalo se vám někdy, že jste si toho v době, kdy jste ještě neměla angažmá v Dejvickém divadle, nabrala moc? Právě pro tu nejistotu, abyste nebyla bez práce?
To víte, že ano. Byla jsem přesně v situaci, kdy přede mnou ležela propast i strach ze zastavení, a dostala jsem nabídku na projekt, do kterého se mi nejdříve ani moc nechtělo. Jenže protože jsem nervózní, když nejsem v jednom kole, a v té době jsem ještě nebyla v trvalém angažmá, tak jsem to vzala. Velmi záhy se začaly nabalovat další věci a já litovala, že jsem pár dnů nepočkala. Jenže to právě nikdy nevíte, jestli něco přijde, a žít v takové nejistotě je občas ubíjející.
Není kvůli tomu snadné v herectví vyhořet?
Velmi snadné. Neříkám, že je to těžší než v jiných oblastech, ale mám kolem sebe v umělecké branži poměrně dost lidí, kteří už si tím nějakým způsobem prošli. Dá se z toho dostat, ale také je velmi snadné a rychlé k tomu zase sklouznout.
Je to paradox umělecké branže, že k sobě lidé sice mají blíž, ale také si vůči sobě víc dovolí?
Asi ano. Už jenom v tom, že na fi lozofi i se vás na přednášce sejde třeba sto padesát, nás bylo v ročníku sedmnáct, a to včetně režisérů, dramaturgů a scénografů. Na DAMU jste s těmi lidmi včetně pedagogů dennodenně od rána do večera, ve škole i mimo ni. Máte mnohem bližší vztahy a trošku se stírá odstup mezi studenty a pedagogy. V něčem je to svobodné a otevřené v rámci tvorby a komunikace. Ale jistá hierarchická a autoritativní schémata jsou v tom stále zachovaná. A jak se ukázalo, je snadné, aby se to překlenulo i do nepříjemné roviny. Já osobně na DAMU vzpomínám s radostí a jako na jedno z nejvíce inspirujících a plodných období, co se mé tvorby týče.
Od dětství jste kočovala s divadlem svého tatínka a strýce. Jaké to bylo dětství? Protože zvenku to vypadá jednoduše jako pohádka v karavanu.
Ona to také byla pohádka. Se sestrami na dětství vzpomínáme nejradši, je to pro nás opravdu jedno z nejhezčích životních období.
Máte díky tomu kočovnou krev?
Nejspíš. I v době, kdy už jsem věděla, že chci hrát divadlo, jsem měla fázi, v níž jsem chtěla dělat přesně to divadlo, jaké dělal táta. Přišla škola a cestování mi strašně chybělo, tak jsem si v magisterském ročníku s pomocí režisérky Anny Klimešové a s výtvarníky Mikulášem Zikou a Jakubem Šulíkem vytvořila mobilní představení o slonovi jménem Jumbo, které má svoji vlastní scénu a s nímž jezdíme po různých festivalech po Česku. Takže i tento kočující sen se mi trošku splnil. Koneckonců „forman“ je v překladu kočující vozka.
Díky kočování jste poznala spoustu krajů i lidí nejrůznějších národností. Když se zpětně zamyslíte, objevila jste něco, co je pro nás Čechy a Češky typické? Existuje podle vás nějaká taková vlastnost?
Těžko říct, protože já jsem se pohybovala primárně mezi cirkusáky a divadelníky, což je hodně specifi cká skupina lidí napříč kraji a národnostmi. Ale myslím si, že my Češi a Češky jsme osobití smyslem pro humor. Umíme si ze sebe udělat srandu a někdy i hodně drsnou, což je něco, co mám na nás vlastně ráda, protože ne všude tohle umějí. Někdy se až zděsím toho, jak se lidé berou vážně.
Vaše maminka je mimo jiné bývalá terapeutka, ovlivnilo vás to nějak?
To si nemyslím. Respektive maminka na nás nikdy nic doma vyloženě nepraktikovala a její terapie byly zaměřené spíše na práci se závislostmi. Ale myslím, že se doma bavíme o věcech poměrně otevřeně. Samozřejmě že i to sdílení prošlo nějakým vývojem, někdy si potřebuji nějakým obdobím projít sama, proto chodím na terapii. S časem mě obecně víc a víc zajímá téma osobnosti a otázka „já“. Jak jste se ptala na začátku: Kdo jsem já?
Není to pro herce vlastně velmi důležité, když na denní bázi oblékáte jiné charaktery a osobnosti? Je snadné v tom občas ztratit samu sebe?
Někdy možná. Ale na druhou stranu, když dva měsíce intenzivně zkoušíte, není to jen o tom, že se převléknete do někoho jiného, spíše skrze herectví a umění obecně může člověk sám sebe i víc poznat. Momentálně zkoušíme v Dejvickém divadle hru, která se hodně zaobírá právě psychikou, traumaty a rodinnými vztahy nějaké postavy. Na tom si člověk může i u sebe refl ektovat různé situace a pocity.
Umíte relaxovat?
Jsem v tom lepší a lepší. Dřív jsem to neuměla skoro vůbec, dokonce jsem se i bála vyhoření, protože jsem neuměla nic nedělat a nedovolila jsem si odpočívat. Teď už to umím líp, snažím se odkládat třeba ten telefon a relaxovat tak, abych byla víc přítomná v momentě, ve kterém zrovna jsem, a nemyslet na to, co bude za pět minut, za hodinu nebo za týden. Ne že by se mi to dařilo každý den. Občas ten den uběhne a já na jeho konci skoro ani nevím, že byl.
Co vám v tom pomáhá?
Neumím relaxovat tak, že bych si lehla a nic nedělala, to pořádně nevydržím, takže relaxuju třeba procházkami. Můj terapeut mi taky poradil, že si mám sednout na lavičku a prostě jen koukat kolem sebe. To mi hodně pomáhá - sedět nebo chodit a koukat. Víc si i uvědomím, kolik mi toho uteče během koukání dolů na obrazovku. Hlavu vypnu kolikrát i třeba u vaření, plavání nebo tance.
Jaká je vaše vysněná role? Máte vůbec takovou?
Nevím. Napadají mě více lidé, se kterými bych chtěla zkusit pracovat. Ale myslím, že je to spíš tak, že když nějaká role přijde, tak mi dojde, že přesně tu jsem si vlastně chtěla zkusit nebo že si díky ní můžu vyzkoušet něco nového. Vím, že bych si chtěla vyzkoušet nějakou negativní postavu nebo nějakou víc ze současnosti, ale konkrétní roli říct nedokážu. I když mě určitě cestou domů nějaká nakonec napadne.
Zdroj: autorský článek
