Zvířata místo lidí: Proč nás čtyřnozí mazlíčci uklidňují víc než lidské vztahy
Když se někdo ptá, proč někteří lidé dávají přednost zvířatům před lidmi, láká to k moralizování: Vyhýbají se intimitě. Jsou antisociální. Měli by na sobě pracovat. Někdy to může být pravda, ale také jen velmi povrchní hodnocení.
Vejdete do místnosti, kde se pes právě probouzí ze spánku. Často pocítíte, jak se ještě dřív, než kdokoli promluví, změní celá atmosféra. Jeho ocas se začne pohybovat jako metronom. Naše ramena povolí. Rozhovor se stává o něco méně okázalým.
Obyčejná scéna naznačuje odpověď na otázku: Proč zvířata, zejména kočky a psi, spolehlivě ovlivňují naši prožívanou pohodu? A proč se někteří lidé, někdy pouze v určitých kapitolách svého života, cítí klidněji obklopeni zvířaty než jinými lidmi?
Mnozí z nás zažili tichou úlevu, kterou přináší přítomnost zvířete. Porozumění vztahům mezi lidmi a zvířaty se sice prohlubuje, avšak není jednoznačné. Domácí mazlíčci nejsou štěstím na lékařský předpis. Jsou to živé bytosti s vlastními potřebami, temperamentem a hranicemi.
Přesto se při pečlivějším pohledu vynořuje soudržný obraz. Zvířata mohou podporovat duševní pohodu prostřednictvím biologických, psychologických i sociálních cest. Mohou také působit bezpečněji než lidé z důvodů, které jsou nejen pochopitelné, ale často i ochranné.
Pravděpodobně jste slyšeli sebevědomá tvrzení, že domácí mazlíčci snižují depresi, předcházejí srdečním onemocněním, „léčí“ osamělost. Skutečnost je však složitější. Některé rozsáhlé studie nacházejí přínosy pro určité lidi; jiné nenacházejí žádné účinky několik dokonce zjišťuje mírně horší výsledky u majitelů zvířat, často proto, že lidé, kteří jsou osamělí, vystresovaní nebo nemocní, si s větší pravděpodobností pořizují zvíře už na začátku. Když výzkumníci uvedené skutečnosti zohlední, výhoda „mazlíčků“ se někdy zmenší.
Závěry se také mohou lišit podle druhů zvířete a kontextu. Tyto informace nás sice mohou zklamávat, avšak nemusí tomu tak být nutně. Když otázku zpřesníme na „pro koho, za jakých podmínek a prostřednictvím jakých mechanismů příznivě funguje blízkost zvířat“, dostaneme se k tomu, že se „pohybující ocas“ stává víc než jen metaforou. Podívejme se podrobněji na tři cesty vztahu mezi člověkem a zvířetem: biologickou, psychologickou a sociální.
Jak zvířata snižují stres
Biologická cesta propojení lidí a zvířat souvisí se stresovou fyziologií, oxytocinem a tělesnými „signály bezpečí“. Když lidé popisují zvířata jako uklidňující, často tím popisují biologickou změnu stavu nervový systém se přesouvá od bdělé ostražitosti směrem k regulaci. Dotek, rytmické dýchání a předvídatelná společnost mohou fungovat jako signály bezpečí.
Domácnosti s mazlíčky často popisují změny ve stresové fyziologii během pozitivních interakcí se zvířaty. Změny lze pozorovat na úrovni oxytocinu a kortizolu. Oxytocin se podílí na vytváření vazeb a tlumení stresu v sociálním kontextu, zatímco kortizol je jedním z ukazatelů stresové reakce. Pokud nějaká interakce spolehlivě snižuje stres v daném okamžiku, může se stát přenosným regulačním nástrojem, něčím, co můžete udělat ve špatný den a co pomůže tělu vrátit se do rovnováhy.
Právě proto mohou mít význam i krátké interakce či doteky. Krátká setkání s terapeutickými zvířaty často slouží cíleně ke snížení akutního stresu. Mnoha lidem mohou zvířata pomoct, aby si tělo znovu připomnělo, jaké to je, cítit se v bezpečí. Domácí mazlíčci nejsou samozřejmým štěstím na lékařský předpis.
Výhody neverbální komunikace se zvířaty
Psychologickou cestu mezi lidmi a zvířaty charakterizuje vazba, neverbální přijetí a regulace emocí. Zvířata nejsou lidé. A právě o to může v některých případech jít. Lidské vztahy jsou kognitivně bohaté a emočně složité. Zahrnují pověst, vzájemnost, dezinterpretace, vyjednávání a morální bilancování. Přítel nás může milovat, a přesto nás soudit, opustit nebo nepochopit.
Pes si nevede tabulku našich nedostatků. Kočka nám může odepřít náklonnost, ale jen zřídka způsobem, který by připomínal sociální ponížení. Kočky mohou být aristokratky, nikoli žalobkyně. Tento rozdíl je důležitý pro oblast vazby a regulace emocí. Mnoho lidí prožívá zvířata jako zdroj formy společenství, která je předvídatelná, s nízkou mírou sociální hrozby a založená spíše na rutinách než na debatách.
Z pohledu teorie vazby pomáhá podpůrná přítomnost regulovat tíseň, udržovat schopnost objevování a zotavovat se po ohrožení. Zvířata tuto funkci mohou plnit nejen proto, že jsou láskyplná, ale také proto, že jsou neverbální. Neverbální podpora může být úlevná pro každého, kdo se na základě zkušeností naučil, že slova mohou být riskantní či zraňující. Z hlediska vztahové vazby nejde tolik o intenzitu vazby, ale o to, zda je prožívána jako bezpečná. Bezpečná vazba – lidská i zvířecí – má tendenci snižovat stres. Úzkostná vazba se naopak může stát dalším prostorem pro obavy.
Vracíme se k odpovědi na základní otázku: „Proč zvířata můžeme mít raději než lidi?“ Klinickým jazykem řečeno: Zvířata mohou poskytovat korektivní emoční zkušenosti zejména lidem, jejichž nejranější „sociální lekce“ byly chaotické. Náklonnost byla podmíněná, protože hněv byl nepředvídatelný, protože zranitelnost byla trestána. Pak může váš nervový systém vyhodnocovat lidskou intimitu jako hrozbu, i když vaše mysl ví, že tomu tak být nemusí. Když jsou lidé zahlcující, zklamávající, nebezpeční, dáme přednost zvířeti.
Zvíře jako lék na samotu a trauma
Sociální cesta souvisí s tím, že zvířata fungují jako mosty a někdy jako náhrada lidského společenství. Jedním z často přehlížených přínosů psů je jejich role sociálních katalyzátorů. Lidé se snáze dávají do řeči s cizími lidmi, když je přítomen pes. Pes je společensky přijatelným tématem, sdíleným bodem pozornosti, který snižuje rozpaky.
Zvířata však nemusíme vnímat pouze jako mosty, ale také jako alternativy. Někteří lidé dávají přednost zvířatům, protože lidé pro ně byli zahlcující, zklamávající nebo nebezpeční. Tato preference není „antisociální“. Často jde o adaptaci.
Studie zkoumající vztah mezi vlastnictvím domácích mazlíčků, osamělostí a subjektivní pohodou uvádějí, že majitelé zvířat žijící sami pociťovali menší osamělost než lidé bez zvířat a že osamělost zprostředkovávala vztah mezi faktory souvisejícími se zvířaty a celkovou pohodou.
Nejde však o „interpersonální substituci“, tedy myšlenku, že zvířata mohou zaplnit vztahové mezery tam, kde lidské vztahy chybějí nebo jsou narušené. Substituce sama o sobě není nezdravá. Všichni někdy druhé lidi nahrazujeme. Deník, modlitba, les, hudební skladba, to nejsou lidé, a přesto dokážou regulovat naše prožívání. Zvířata mohou plnit podobnou funkci, a navíc jsou citlivá, vřelá a živá.
Potenciální riziko nastává tehdy, když se substituce stane jedinou možností, protože lidské spojení se zdá nemožné. V tu chvíli se otázka posouvá od „Jsou domácí mazlíčci pro nás dobří?“ k otázce „Co se v životní historii člověka stalo, že je pro něj tak obtížné cítit se v bezpečí s lidmi?“
Chceme-li porozumět tomu, proč se někteří lidé raději vracejí domů ke zvířatům než k lidem, musíme si uvědomit, co lidský sociální život vyžaduje. Jsou to čtyři základní věci: neustálá interpretace („Co tím myslel/a?“), sebeprezentace („Jak na ně asi působím?“), vyjednávání („Co si navzájem dlužíme?“), zranitelnost v nejistotě („Použije to proti mně později?“).
U lidí s historií vztahového traumatu, šikany, zrady, emočního zanedbání, tvrdé kritiky či domácích konfliktů mohou tyto nároky poplašit nervový systém, a objeví se režim ohrožení. V takovém stavu může i laskavý člověk působit jako „příliš“.
Zvířata často tyto stresory zmírňují, protože nabízejí přítomnost bez výslechu, dotek bez analýzy, společnost bez nutnosti sociálního výkonu, rutiny, díky nimž život působí předvídatelně. Z klinického hlediska právě proto zvířata tak často vystupují v příbězích lidí s traumatem. Mnoho lidí přeživších trauma popisuje svého mazlíčka jako „jediného, kdo tam byl“, „jediného, kdo nesoudil“ nebo „důvod, proč jsem ráno vstal/a z postele“. Nejde o sentimentální rétoriku. Jedná se o popis stabilizujícího vztahu v nestabilním prostředí.
A v některých kontextech dělají zvířata víc, než jen utěšují, podporují člověka, aby vůbec fungoval. Například psychiatricky asistující psi pro veterány s PTSD byli studováni jako doplňková forma podpory. Spolupráce s vycvičeným psychiatrickým asistenčním psem byla spojena s nižší závažností symptomů PTSD a vyšší psychosociální funkčností ve srovnání se samotnou běžnou péčí.
Kdy se z domácího mazlíčka stává zdroj stresu?
Domácí mazlíčci vnášejí do života strukturu: krmení, venčení, čištění kočičí toalety, péče o srst. Pro člověka náchylného k depresi není struktura maličkost. Je to lešení, opěrný bod. I když je motivace nízká, odpovědnost může vytvořit pohyb a pohyb může vyvolat změny nálady.
Lidské vztahy nám nastavují zrcadlo, někdy velmi drsné. Zvířata nás odrážejí jinak. „Čtou“ tón hlasu, pohyb a pozornost spíše než status nebo ideologii. Mnoho lidí má pocit, že je zvířata vidí způsobem, který je méně zatížen studem. A potom nabízejí dotek, který je jedním z nejstarších regulačních nástrojů, jež máme. Je-li bezpečný, snižuje vzrušení nervového systému a zvyšuje pocit propojení.
Zvířata mohou poskytnout kontakt, který obchází vyčerpávající nutnost vše vysvětlovat. Mnoho dospělých žije s chronickým pocitem, že jejich hodnota je odvozena od výkonu: produktivity, charismatu, poslušnosti. Zvíře si vás váží za to, že přijdete. V kultuře metrik to může působit jako kyslík.
Každá mince má dvě strany. Abychom příliš neromantizovali, je třeba uvést, že domácí mazlíčci mohou být i zdrojem stresu. Pokud jste někdy spěchali s nemocným zvířetem k veterináři, přišli o spánek kvůli štěkání nebo řešili omezení bydlení, víte své.
Zvířata mohou stres také zvyšovat. Domácí mazlíček není vitamin. Je to vztah. Vztahy mohou léčit, ale také vyžadují péči. U lidí s omezenými zdroji, nestabilním bydlením nebo malou podporou může stres z péče převážit přínosy. Zápolit mohou také lidé se sklonem k úzkostné vazbě (k lidem i ke zvířatům), kde se vztah stává dalším kanálem obav. A také lidé s nerealistickými očekáváními ohledně toho, že je „tohle zvíře opraví“, která vedou ke zklamání jak na straně člověka, tak zvířete.
Pes, nebo kočka? Jak si vybíráme mazlíčka podle našeho nervového systému
Lidé mohou mít tendenci vybírat druh, který odpovídá jejich nervovému systému. Nejde o slabost, ale o sebepoznání. Psi bývají sociálně orientovaní, citliví na lidské signály a dychtiví po kontaktu, jejich povahové rysy jsou formované domestikací a cíleným šlechtěním. Zážitek doteku, hry, oční kontakt a vzájemná regulace u lidí vytvářejí vazbu.
Kočky často poskytují společenství, které je tišší a méně náročné. Pro člověka zahlceného sociálními požadavky může být nestoprocentní náklonnost kočky vnímána spíše jako respekt než jako odmítnutí. Kočka může být v místnosti, aniž by vyžadovala rozhovor.
V kultuře, která si cení verbální zdatnosti, nám zvířata připomínají, že prožitá přítomnost je zásadní. Pohybující se psí ocas není celkovým řešením našeho života. Může to však být signál, kterému náš nervový systém rozumí. Pro některé je tento signál prvním krokem zpět k lidem. Pro jiné je celoživotním doprovázením, které lidské vztahy činí spíše možnými než méně dosažitelnými. Prožívaný pocit bezpečí kolem nás může někdy začínat u měkkého těla nablízku, vrnění, klidného pohledu a drobného rytmického pohybu, který beze slov říká: Jsem tady.
Zdroj: autor textu je psycholog a psychoterapeut
