Láska nebeská je peklo, ale dokazuje, že k Vánocům patří i nenávist
K svátkům klidu a míru patří nejen házení střevícem, ale i tradice pakulturního rázu. Mariah Carrey je od listopadu rozmražená a zpívá nám při nákupech nudlí či zeleniny, že chce pod stromeček jenom nás. Na pracovních večírcích zase ve velkém prohráváme Whamageddon. I tento text patří k vánočním tradicím. Jedni si totiž pravidelně pouští jeden z nejmilovanějších snímků a druzí na něj pravidelně nadávají. Kam patříte vy?
Téměř čtvrt století stará mozaika rodinných a milostných vztahů Láska nebeská patří na uživatelském serveru ČSFD stabilně k jednomu z nejlépe hodnocených snímků. Je oblíbenější než Amélie z Montmartru, Avengers nebo megahit Titanic. Dává se tradičně nejen v televizi, ale zajít si na ni můžete před Štědrým dnem i do kina. Když se ale podíváme na jeden z největších zahraničních serverů, který zaznamenává nejen divácké, ale i kritické ohlasy, tak slavné to s Láskou nebeskou není.
Ani v době svého uvedení neměl film na růžích ustláno, reakce na něj byly spíše smíšené a pravidelně se po letech objevují revize, které jeho kvality dále zpochybňují. Kdykoli se o něm mluví v Česku, zachovává si ale svou neotřesitelnou pozici vánoční klasiky, na kterou se nesahá. To už by bylo snad lepší říct, že máme hnusný Jezulátko.
Čím starší, tím je to horší
Když jsem byla malá, anglické komedie byly zkrátka to nejlepší, na co mohl člověk v televizi narazit. S příchodem internetu se mi ale díkybohu rozšířily obzory, a když už léta nemusím vyzobávat jen z toho, co nám milostivě naservírují televizní kanály, zjistila jsem, že jsou nesmírně vtipní i například v Dánsku, Španělsku nebo třeba v Latinské Americe. Přesto jsem měla Lásku nebeskou dlouho spojenou s vánoční pohodou, hlavně proto, že na to koukala (a vždycky se u toho velmi dojímala) moje máma.
Jaké malé dítě by taky nepobavil milovaný Mr. Bean, který nesnesitelným způsobem balí dárek, když jednomu z hrdinů utíká čas? Harry totiž musí stihnout nakoupit tak, aby to jeho manželka neviděla. Dárek je totiž pro Miu, se kterou se jí chystá podvést. Když se na snímek koukám už dospělýma očima, pěkně mi u toho zatrne a fandím Beanovi o to víc. Jen ať se Harry pořádně zapotí! Nejspíš bych i rádoby záletníkovi jeho ztrátu soudnosti odpustila, když by Mia nebyla jeho podřízená. No fuj. A tak je to bohužel v Lásce nebeské se vším. Pokud si naladíme původní anglickou verzi bez dabingu, nejdeme v ní sice o něco více vtípků, které v překladu zanikly, přesto se jim nedokážu po letech už vůbec smát. Všichni se tam k sobě chovají hrozně krutě.
Vše by vyřešilo HR
Podobně marná jako Harry, je i jeho kolegyně Sarah. Zakoukala se do kolegy Karla, kterého roky zasněně sleduje. Nejspíš v této firmě nikdo netuší, že vztahy na pracovišti jsou „no-go“. Když už Karl její cit konečně opětuje a ocitnou se u ní doma, kde ze sebe sundávají oblečení, ukáže se, že to tenhle chlap nemyslí zas tak vážně. Od intimity či jakékoli základní empatie k Sarah vycouvá kvůli nevhodně načasovanému telefonátu jejího mentálně handicapovaného bratra. Alespoň tento příběh má happy end, protože se Sarah vyhnula budoucímu srdcebolu s emočně zakrnělým rybízkem. Karle, styď se.
Nejen tahle firma by potřebovala schopné personální oddělení. Nerovnovážným vztahům na pracovišti se nevyhýbá ani samotný premiér Velké Británie v podání Hugha Granta. Nadbíhá své asistentce Natálii, která se do něj zakouká nejspíš jenom proto, že ji jako jediný člověk na světě nešikanuje za její domnělou „tloušťku“. Několikrát tak v tomhle „hřejivém“ snímku slyšíme, jak někdo štíhlé a atraktivní Natálii kritizuje postavu. Bridget Jones hadr! Má to být snad vtipné, že o Natálii stále někdo mluví jako o „tlusté“ holce? Propadly všechny postavy kolektivnímu šílenství? Pokud by ve světe Lásky nebeské existovalo oddělení HR, kde by si mohla řádka postav stěžovat, celý příběh by se nejspíš rozpadl.
Devět linek, jedna horší než druhá
Život je o práci ale jen z jedné třetiny, a tak nám i Láska nebeská nabízí i nějaké ty techtle mechtle mimo zaměstnání. Když tedy nepočítáme párek zasvětlovacích dublů, který se do sebe zakouká úplně nahý při přípravě erotické scény, nebo spisovatele, který neohrabaně balí svou pokojskou. Můžeme uronit slzu při vrcholné romantice, kdy mlčenlivý třicátník Mark stalkuje kamarádovu manželku, nebo si uslintnout nad fantazií každého nevybouřeného dvacátníka, kterému se zadaří propašovat za oceán celý batoh prezervativů. A ne nadarmo! Čekají tam na něj chtivé modelky bez špetky osobnosti.
Byť jsou jednotlivé linky bezpochyby skvěle obsazené a zahrané a při přivření obou očí drží jakžtakž pohromadě, málokdo tu působí sympaticky, příčetně nebo jako skutečně citlivý člověk. I taková Emma Thompson v roli emočně podvedené Karen, se kterou všichni kolektivně soucítíme v jejím strašlivém zklamání (ano, i my škarohlídové s ní soucítíme), pronáší naprosto ustřelené věty. „Teď se mi to nehodí, což neznamená, že mě neznepokojilo, že ti právě umřela manželka,“ řekne do telefonu čerstvému vdovci Danielovi. Takto příšerně nikdo, kromě filmových postav, které nás musí v rozvětveném ději rychle uvést do obrazu, nikdo nemluví.
Jedinou postavou plus minus při smyslech tak zůstává neřízená střela Billy Mack, zpěvák, který si kdysi zničil kariéru drogami, a snaží se vrátit na vrchol vánočním cajdákem. To, že se jeho postava vyskytuje i právě v tomhle snímku, působí jako osvěžující vánek přiznaného metahumoru. Jenom škoda, že nepřiznanou homosexualitu skrývá pod macho řečmi s takovou důsledností, až si říkám, jestli diváky negaslightuje. Alespoň on projeví kapku nezištného vděku blízkému člověku. Kdo se ještě nestihl dojmout, toho dorazíme montáží objímaček z letiště a konečně to máme do příštích Vánoc za sebou.
Tradiční hejt
Tento text není o tom, abych vám oznámila, že nemáte vkus, pokud se na Lásku nebeskou těšíte a dokážete si ji užít. Ze srdce vám to přeju. Tento text je o tom, že k zábavě i k Vánocům patří občas i kus nenávisti a reality check. Něco, co se nám dřív líbilo, má po pár letech ujetou pachuť, nebo naopak. Bez škarohlídů, Grinchů, zlostníků a bručounů by všichni jen pokyvovali hlavou a nemuseli by přemýšlet nad tím, co formuje jejich vkus. Nemuseli by si obhájit svůj pohled na svět a dozvídat se při tom něco o sobě i o tom druhém. Nemohli bychom se vášnivě hádat pod stromečkem, jestli si „to“ zase letos pustíme, nebo už rozhodně ne a proč. A pak se zase usmířit, protože nakonec o nic tak zásadního nejde. Jde o to, že jsme všichni spolu a dokážeme se milovat i přesto, že se občas chceme přizabít, jsme protivní, nesympatičtí, všechny by nás mělo preventivně proklepnout HR, někdy řešíme i fakt totální hlouposti. Tak šťastné, veselé a láskyplné!
