Pod parou kopíruje Chlast tím nejhorším způsobem. Nefunguje tu ani alkohol, ani příběh
S titulem Pod parou vstoupila do kin tuzemská mutace dánského oscarového hitu Chlast, ve které místo mužů s alkoholem experimentují ženy. Bohužel tato obměna nenabízí žádnou novou perspektivu, a přestože svou předlohu téměř doslovně kopíruje, nedává smysl.
Ženy pijí jinak než muži. Kvůli tělesné stavbě i společenským očekáváním. Většinou se rychleji opijí, rychleji se u nich může rozvinout alkoholismus a také si budou problematické pití spíše schovávat do soukromí, protože opilé ženy ani česká společnost netoleruje tolik, jako když se „vylije“ chlap. „Když se mi naskytla příležitost získat práva na remake filmu Chlast, hned jsem věděl, že je důležité, aby místo mužů v našem filmu hrály ženy. Chtěli jsme natočit nový pohled na věc, ale zachovat smysl filmu, jeho morálku,“ uvedl producent a režisér filmu Rudolf Biermann.
Ústřední čtveřice hereček Hana Vagnerová, Judit Pecháček, Alžbeta Ferencová a Zuzana Bydžovská sice skvěle hrají, bohužel jejich filmové konání nedává ani smysl, ani nás o ničem nepoučí. V předloze můžeme již po krátké expozici vypozorovat, že s pitím učitele Martina není něco úplně v pořádku. Buď nepije vůbec, nebo do sebe rychle naklopí luxusní víno, které by se mělo vychutnávat. Alkohol mu nechutná, jde mu pouze o jeho účinky. Má tak nakročeno k alkoholismu, ještě než se s kolegy domluví na experimentu, ve kterém si musí držet přes den hladinku půl promile.
Příběh obsazený ženami dvou různých generací mohl nabídnout kromě specifik ženského vztahu k alkoholu také zajímavou dynamiku v této čtveřici. Skupinka ale spolu vlastně jen tak plytce klábosí, jako by jim řádky napsala umělá inteligence – občas bych chtěla vrátit čas, každý vztah má krizi, patříte k sobě, konečně našla odvahu postavit se životu čelem. Jenom aby řeč nestála a nějak se vyplnila stopáž filmu, který existuje hlavně proto, aby divákům představil krásy malebného Jihomoravského kraje.
Zázračný elixír
V obou filmech přijde na narozeninové oslavě řeč na hypotézu norského psychiatra Finna Skårderuda, který měl údajně tvrdit, že se rodíme s alkoholovým deficitem, a po jednom drinku tak teprve dosahujeme svého plného potenciálu. I když se jednalo pouze o vtípek, který Skårderud napsal a následně i popřel v předmluvě ke knize „Psychologické účinky vína“ od italského autora Edmonda de Amicise, jako zápletka filmu to postačí. Mužská i ženská parta v obou verzích filmu se tuto neexistující hypotézu rozhodne „vědecky“ prozkoumat.
Zatímco v dánském Chlastu toto rozhodnutí přichází tehdy, kdy už tušíme, jaký má kdo ze čtveřice padesátníků vztah k alkoholu, a snadno nám dojde, že kontrolované pití provozují pouze alkoholici, v české verzi můžeme tápat, proč se vlastně do pokusu rozhodnou jít všechny rozesmáté ženy společně. Jsou nejen vzdělané, ale tři z nich patří ke generaci třicátnic a třicátníků, která se tolik nebude stydět vyhledat párovou terapii nebo pomoc psychiatra. Proč tedy pijí? Z nudy? Z vyhoření? Nebo z toho důvodu, že v Pod parou téměř neplyne čas, za celý rok se nezmění letní počasí, a začíná jim z toho trochu hrabat?
Je to nakonec nejspíš proto, že alkohol v tomto filmu funguje jako zázračný elixír. Z vyhořelé učitelky udělá v mžiku sebevědomou bytost, která svou výřečností dokáže zaujmout třídu puberťáků, a ti jí za to několikrát zatleskají. Bez nadsázky. Nebo rozklepaného maturanta promění v zářícího génia, který přednáší jako kniha. Úplně jako v pohádce.
Negativní důsledky alkoholové sebemedikace úzkostí a depresí jsou tu představeny scénou, ve které všechny ženy zaspaly až do odpoledne. Jejda. Postupný propad do závislosti se tu dá snadno zastavit a to, co je v dánské verzi mrazivým vyvrcholením snímku, ve kterém se nad Martinem a jeho kolegy stahují pomyslná mračna, se v té české jeví jako báječná oslava nadcházejících prázdnin.
Pod čarou
Alkohol z lidí nedělá instantní hvězdy, naopak ztěžuje rozpoznávání sociálních signálů a naprosto vyřadí úsudek. I proto je pro závislé jedince těžké rozpoznat, kdy už mají s konzumací alkoholu problém. Mezi nejčastější signály se řadí touha omezovat či kontrolovat míru vypitého alkoholu a vyhledávání příležitostí, kdy bude možné se napít. Nebo také když alkohol či zotavování se po pití zasahuje do pracovního nebo osobního života.
Tvůrcům Pod parou se nedá vyčíst, že by některé negativní důsledky pití ve filmu nezobrazili vůbec, ty ale přicházejí jako blesk z čistého nebe – nemáme představu o tom, jak dlouho už experiment trvá nebo zda to na hrdinkách mohl už někdo (kromě taxikáře) vůbec poznat. Tyto situace se tu dějí proto, že se děly již v dánské verzi snímku, nicméně je tvůrci zapomněli přizpůsobit vlastním změnám scénáře. Ani varovná smrt tu nepřichází jako důsledek alkoholismu, ale z vlastního rozhodnutí. Hezky elegantně a v krásných šatech.
„Celá země chlastá, jak smyslů zbavená,“ říká Anika z dánského Chlastu. Této větě se čeští tvůrci vyhnuli, i když by rozhodně platila: Podle Zprávy o alkoholu v České republice 2024 škodlivě konzumuje alkohol 6 až 10 procent obyvatel České republiky starších 15 let, což představuje přibližně 600 000 až 900 000 lidí. Rizikově pije alkohol 15 až 18 procent Čechů a Češek v této věkové skupině, tedy zhruba 1,3 až 1,6 milionu osob.
Režisér uvedl, že film neměl být ani obhajobou alkoholu, ani jeho zatracením. Přesto zkresluje dopady konzumace této karcinogenní látky, o které stále panuje spousta nepravdivých přesvědčení. Třeba že jedna sklenka červeného je ideální pro zdravé srdce. Podle Světové zdravotnické organizace naopak neexistuje žádná bezpečná dávka alkoholu. (Dejte si proto místo oné sklenky raději obyčejné hroznové víno.)
Ačkoliv se tak jedná o zásadní společenský a zdravotní problém, a po loňském rozkolísaném snímku Zápisník alkoholičky tu máme další film, který se zabývá specificky ženským pitím, na přesvědčivý snímek o ženském alkoholismu, který by si obhájil svou existenci, v Česku stále ještě čekáme.
