Zdravá strava není drahá. Kde najít motivaci dobře jíst

.

. Zdroj: Jason Briscoe on Unsplash

Svět se dělí vpodstatě na dva typy lidí. Ty, kteří jídlo neřeší a ty, kteří jím žijí. Za toto nemohou geny, ale stravovací návyky.

Lidé, kteří své jídlo příliš neřeší, ho berou jako palivo co zažene hlad a dodá energii. Druhá skupina jídlo miluje, nebo vnímá jako prostředek k ovládání sebe sama. Jídlem se trestá, odměňuje, případně se posunuje ve svém osobním růstu, to když dokáže odolat svodům v podobě zastávky v pobočce rychlého občerstvení, či tabulce čokolády v šuplíku pracovního stolu. Sportovci a lidé žijící výkonem vlastního těla jídlo berou jako prostředek k zlepšení a zdokonalení vlastního vzhledu i výkonu. Poctivě plánují jídelníček, často na dlouho dopředu, každou odchylku vnímají jako vlastní selhání a neštítí se trestat přehnaným tréninkem, nebo odpíráním si, z jejich pohledu méně vhodných, druhů jídla při další jídelní pauze.

Kletba i výhoda rodu

V rodině se stejně jako modré oči dědí i nevhodné stravovací návyky, vztah k pohybu a zdravému životnímu stylu. Matky a otcové, kteří vyrostli na slazených nápojích, obloženém rohlíku, řízku s hranolky a večeři z fast foodu, budou svým potomkům vysvětlovat, že takový režim není zdravý, ani vhodný. Tím spíš v případě, že na svém vztahu k jídlu a nadváze neshledávají nic závadného. Na opačném pólu ale stojí ženy, které celý život hubnou, drží diety, snaží se najít smysl života v odpírání si jídla a ani při výchově dětí své zažité vzorce chování nezmění. I přes snahu říkat potomkovi, jak by se mělo jíst správně, děti často od útlého věku inklinují spíš k nápodobě, než k tomu, co jim předáváme jako rozumná pravidla chování a jednání.

„Všechny obézní děti jsou jako přes kopírák,“ tvrdí pediatr a obezitolog Zlatko Marinov. „Nesnídají, první jídlo, co považují za svačinu, si koupí cestou v obchodě a školní oběd raději nahradí fast foodem. Odpoledne si koupí zase něco nezdravého.“ Ještě v osmdesátých letech 20. století byly bohaté děti tlustější než ty chudé. Dnes už je to naopak a podle londýnského pediatra Ronnyho Cheunga je důvod jasný. Bohatí a vzdělaní lidé sledují aktuální zdravotní trendy a mohou na ně lépe reagovat. Mají víc prostředků i času na zdravé stravování a pravidelný pohyb celé rodiny. Bohatší lidé také žijí blíž přírodě nebo sportovním klubům než chudí.

Jdeme do extrémů

Extrémní zaměření na jídlo je dnes u velké části populace normou. Společnost bohatne a jídlo všeho druhu je téměř neomezeně dostupné. Podstatnou část života pak zcela zbytečně obětujeme myšlenkám na jídlo, výčitkám a všudypřítomnému strachu, že zase přibereme.

Změnit svůj vztah k jídlu je ale běh na dlouhou trať. Podle odborníků je základním bodem najít pozitivní vztah k vlastnímu tělu. Potřeba držet diety, počítat kalorie, a omezovat se, je důsledek negativního vnímání vlastního těla. Některé ženy si dokonce myslí, že nenávidění vlastního těla je nějakým způsobem motivující.

Není náhodou, že dcery žen s poruchami příjmu potravy se často stávají oběťmi jídla stejně jako jejich matky. Jedním z biologických faktorů rozvoje poruch příjmu potravy je dědičnost, genetický podíl při vzniku anorexie se uvádí 50 až 90 procent. Rodinná dispozice může spočívat v dědění některých povahových rysů, které jsou pro vznik onemocnění rizikové. U anorexie jsou to úzkostné, obsedantní, perfekcionistické a vyhýbavé rysy, a u bulimie se jedná zejména o emoční labilitu a impulzivitu.

Poruchy příjmu potravy jsou více spojována s ženami, podle Hany Papežové, vedoucí Centra pro poruchy příjmu potravy na psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze však stále častěji přicházejí s těmito problémy i muži. Po pandemii se do její ordinace objednává také více pacientek, které se až patologicky zabývají zdravou výživou a obsedantně cvičí, trpí ortorexií. U mužů zase přibývá bigorexie, poruchy při které se člověk snaží o maximální nárůst svalové hmoty a minimum tuku na těle. Oproti stavu před dekádami tyto pacienty dnes odborníci léčí nejen z hlediska výživy, ale i psychiky za pomoci psychoterapie a někdy i s použitím léků na zmírnění úzkosti a obsedantního chování.

Tělo si najde cestu

Změna stravování vyžaduje čas a také nadhled. Nežijeme v ideálním světě, kde si obědy trháme na zahrádce a vodu pijeme ze studánky v lese. I lidé se zdravým životním stylem dělají mnohé kompromisy. Potravin máme dostatek a k výběru toho, co je v rámci našich možností zdravé, nám stačí trocha edukace a studium etiket na obalech. Stále častěji se mluví o „skutečných“ potravinách, protože moderní doba nám kromě vychytávek v podobě elektrických aut a mobilů přinesla i složité průmyslové procesy zpracování potravin. Vnucuje nám na talíř věci, na které by naši předci nejspíš pohlíželi s nedůvěrou.

Zkuste si někdy uvědomit, kolikrát denně na jídlo myslíte v souvislosti s pocitem hladu, a kolikrát s vidinou odměny, ukonejšení nebo trestu. Stejně tak pohyb někdy bereme jako prostředek k uzavření aktivity naplánované na chytrých hodinkách a často ani neřešíme, jestli nás sportování bavilo. Základem zdravého vztahu k jídlu a k vlastnímu tělu je však najít dobrý vztah sám k sobě. Odborníci na tuto problematiku dnes potvrzují, že tělo si u většiny lidí najde ideální cestu, jak úzkostně sledované „kroužky příjmu a výdeje energie“ uzavírat samo i bez chytrých aplikací v mobilu či hodinkách.

Proč vařit doma

V souvislosti se stravovacími návyky se hodně řeší také finanční náročnost zdravého životního stylu. I přes do nebe letící ceny potravin se ale ukazuje, že kvalitní zdravé potraviny a suroviny mohou být na výsledném účtu levnější, než nezdravé polotovary, náhražky a vůbec suroviny plné přídatných látek a barviv, prostě plné chemie. Schválně si pár dnů pečlivě počítejte, za kolik peněz uvaříte večeři pro celou rodinu, a kolik stojí stejné jídlo pořízené jako polotovar v obchodě. Otázka směrovaná na porovnání kvality takové večeře jasně hovoří pro domácí jídlo. Jistě není náhoda, že v zemích, kde se dávno rezignovalo na domácí vaření, nebezpečně roste počet obézních dětí i dospělých.

Pokud tedy nepatříte mezi část populace, která nechce, nebo nemusí řešit jídlo, měli byste si z něj udělat parťáka. Takového, co nebude škodit, ale podrží vás, když budete potřebovat. Náš úspěch a hodnotu nedefi nuje číslo, které vidíme na váze, případně v kalorických tabulkách. Na druhou stranu je zřejmé, že nám zdravotně prospívá, když obě čísla odpovídají tomu, co si naše tělo potřebuje a je schopno dlouhodobě udržet.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 7/23