Jak žít jednodušeji v chaotickém světě? Svobodu můžete najít ve skromnosti, říkal papež František
Dnešní svět je rychlý, hlučný a přehlcený. Někdy máme pocit, že čím víc děláme, tím míň žijeme. A přesto existují cesty, jak zpomalit, dýchat klidněji a znovu si začít všímat toho podstatného. Jednu z nich ukazuje i papež František ve své autobiografii, která je překvapivě civilní, tichá a hluboce lidská – a inspiraci v ní najde i ten, kdo s vírou nemá nic společného.
Když svět hučí, potřebujeme ticho víc než kdy dřív
Zrychlené tempo se netýká jen práce, měst nebo sociálních sítí. Tlak na výkon a neustálou přítomnost se vkrádá i tam, kde bychom ho nečekali — do vztahů, do rodiny, do víry. I církev v posledních desetiletích vnímá, že věřící čelí jiným výzvám než dřív: zahlcení informacemi, chronické vyčerpání, strach ze ztráty smyslu. A právě tady přichází papež František se svou tichou, neokázalou odpovědí. Nejde mu o gesta nebo moralizování. Ukazuje jinou cestu – zpět k jednoduchosti, ke klidu, ke skromnosti.
František se ve své autobiografii Naděje netají tím, že vnímá zrychlené tempo doby jako výzvu i past. Vzpomíná například na momenty melancholie, které ho v životě provázely, a přiznává, že je vnímal jako důležité signály k zastavení a vnitřnímu přeladění: „Občas se melancholie vrací. Zaplaví mě pocity, které jsem se naučil rozpoznat. Slouží mi i k tomu, abych se zastavil, vyjasnil si řadu věcí.“
Jednoduchost jako vnitřní svoboda
Radost, podle Františka, není v mimořádných okamžicích, ale v těch obyčejných – setkání s dětmi, úsměvu, smíchu, klidu v zahradě. Právě v nich se skrývá to, co bychom dnes mohli nazvat vnitřním „mindfulness“. V době, kdy se hodnotí výkonnost, produktivita a image, je tichá autenticita radikálním postojem. A zároveň léčivým.
Co si z Františkovy filozofie můžeme vzít my?
Zpomalit je akt odvahy.
Není třeba odejít do kláštera – ale občas si vytvořit svůj malý vnitřní klášter v sobě. Bez výkonu, bez tlaku.
Jednoduchost není selhání.
Není ostuda mít menší ambice, víc odpočinku nebo radost z obyčejných věcí.
Vděčnost za maličkosti jako duševní hygiena.
František často mluví o radosti z každodennosti. Učit se jí je způsob, jak posilovat duševní odolnost. Závěr? Klid není slabost. Je to volba
Papež František není guru moderního mindfulness. Ale jeho životní filozofie — a zvlášť to, jak ji popsal ve své knize Naděje — může být inspirací právě pro ty, kteří mají pocit, že ztrácejí směr v hluku světa. Možná právě teď nastal čas zpomalit. Sednout si. A zhluboka se nadechnout.
