Když pro tebe máma s tátou chtějí pořádné zaměstnání
Jako by to bylo včera, když jsme v sedmé třídě dostali za úkol vyplnit do jakéhosi pochybného pracovního sešitu, jaké máme představy o našem budoucím povolání. Hrdě jsem velkým tiskacím písmem do patřičné kolonky napsala SPISOVATELKA.
Jako by to bylo včera, když mi následující hodinu přistál na stole papír s přeškrtnutým slovem „spisovatelka“ a poznámkou - oprava, doplnit „reálné povolání“!
Jako by to bylo včera, když se mě doma, po převyprávění oné nespravedlnosti nikdo nezastal. Máma prohlásila, že učitelku chápe, a údajně by dokonce i ji samotnou zajímalo, čím se tedy jednou doopravdy hodlám živit. Už jsem prý velká holka, je čas opustit tu pošetilost se spisovatelkou, a začít se zabývat tím, co budu v životě „reálně dělat“.
Jako by to bylo včera, kdy celá kauza „spisovatelka“ eskalovala v konflikt na všech stranách. Pohádala jsem se s učitelkou, ztrapnila jsem se před celou třídu, když jsem se při oné výměně názorů pod nátlakem emocí rozbrečela, že opravdu budu spisovatelkou. Rozhádala jsem se také s rodinou. Máma na mě tehdy křičela, ať se proberu, že na neznámou holku bez vlivné rodiny, konexí, těch správných známostí a peněz pražská nakladatelství určitě čekají s dveřmi dokořán…
Jako by to bylo včera, když jsem v osmé třídě napsala svoji „první knihu“ a marně jsem ve svém okolí hledala někoho dospělého, kdo by si ji se zaujetím přečetl. Měla 42 stran, love story odehrávající se na lyžáku a hlavní hrdina byl inspirovaný Petrem Benáčkem, mojí tehdejší velkou láskou. Samozřejmě o rok starší a naprosto nedostupnou. Máma se od velké hádky o spisovatelce odmítala účastnit čehokoli týkajícího se mých textů. Jako by to bylo včera, když mi rodiče řekli, že mi zafi nancují studium, pouze pokud vystuduji něco pořádného. Obor, kterým se dá živit. Následně si můžu jít dělat, co chci, klidně zkusit to moje psaní, ale nejdřív „něco pořádného“.
Jako by to bylo včera, když jsem dostudovala ekonomku, hodila diplom do šuplíku, odstěhovala se do té velké anonymní Prahy a se zatajeným dechem vkročila do redakce bulváru, což byla v tu chvíli moje jediná šance, jak se dostat do novin bez praxe.
Jako by to bylo včera, když jsem se stala vedoucí webu Reflexu, v sedmadvaceti letech, jako první žena ve vedení Reflexu od jeho vzniku, jako nejmladší politická redaktorka na vedoucí pozici u nás.
Jako by to bylo včera, když se máma na malém městě chlubila, kudy chodila, že má dceru úspěšnou novinářku.
Nic z toho nebylo včera, všechno už je to dávno. Roky.
Včera jsem totiž napsala tenhle text. Na pláži, s notebookem na klíně, pozorujíc, jak si moje tříletá dcera hraje v písku, zatímco vedle mě spal v kočárku syn. Vydělala jsem si na to. Vydělala jsem si na to psaním. Pracovala jsem tvrdě, zažila ústrky i nespravedlnost. Pochybovala o své cestě. Někdy těžce hledala podporu ve svém okolí. Jenže jsem si nemohla pomoct. Věděla jsem, od chvíle, kdy jsem se naučila psát, že tohle chci dělat. Přesně tohle miluju, tohle je moje práce. Stala jsem se novinářkou a jednou, už brzy, snad také spisovatelkou. Bude to moje „reálné povolání“.
Mávám všem mámám a tátům, kteří doma nechtějí komedianta a preferují, aby jejich děti dělaly „něco pořádného“.
