Když máma s tátou nemají peníze

Finanční gramotnost již od dětství je důležitá

Finanční gramotnost již od dětství je důležitá Zdroj: Photo by Katt Yukawa on Unsplash

Leila Chadalíková
Komentáře

„Jsi hodná, jenže kdo tenhle stres nezažil… V tomhle mě, Leo, nemůžeš úplně pochopit, nemyslím to zle,“ našlapuje Iva ve snaze mi šetrně sdělit, že nerozumím nesnázím spojeným s nedostatkem peněz. Iva pracuje v knihovně, její muž je v částečném invalidním důchodu a vychovávají dva školáky. Září pro ni, stejně jako pro mnoho rodičů, znamená začátek nekonečného přepočítávání peněz. Kluky je třeba vybavit do školy, ale stejně tak pokrýt každoměsíční výdaje. S Ivou se vídáme tak dvakrát ročně. Nejsme přítelkyně v pravém slova smyslu. Zpravidla mě osloví ve chvíli, kdy jí přijde pod ruku kniha, která by mě mohla zajímat.

Tentokrát je potřeba moji knihu od někoho vykoupit, od někoho, kdo je ochoten ji prodat. A tak jsme se při diskusi o tom, jaká by byla z mé strany adekvátní nabídka, dostaly k tématu peněz. Chápu pohled Ivy, kdy to vypadá, že zatímco já se snažím vykoupit od někoho knihu, ona počítá, aby kluci měli všechno, co mají mít. Iva si stejně jako mnoho ostatních lidí myslí, že peníze neřeším, protože pracuji v médiích.

My samozřejmě v Mojí psychologii boucháme při příchodu do práce nejdražší (pravé, jak jinak) šampaňské, abychom si vzájemně popřáli úspěšný den, zakousneme k tomu pár jednohubek s kaviárem, načež si jdeme sednout do pohodlných designových křesílek, kde do oběda filozoficky diskutujeme o obsahu dalšího čísla. Ale kdyby tomu tak náhodou nebylo… jsme muži a ženy pracující úplně stejně jako kdokoli jiný. Máme úkoly, termíny, tabulky, své nadřízené. A nakonec dostaneme výplatu, která, světe, div se, nemá alespoň v mém případě pět nul. Jako matka dvou malých dětí, která se zuby nehty snaží udržet v obraze i oboru, a občas vám píše s jedním dítětem v nosítku a druhým pověšeným na noze, si objektivně myslím, že bych tam ty nuly vlastně mít i mohla, jenže takhle svět nefunguje.

Od začátku, co pracuji v médiích, jsem vyřazená z diskusí o finanční tísni mezi přáteli, protože my (rozuměj my, mediální lidé) se přece máme. Ač novinářka, v očích veřejnosti zjevně za vodou, bych toho zrovna o penězích, jejich nedostatku, ale i dostatku mohla říct mnoho. Možná by se hodilo v této chvíli říct, že jsem mimo jiné vystudovaná ekonomka. Mimo jiné říkám proto, že jsem mnoho let, vlastně až dodnes, strávila studiem rozličných oborů všude možně. Ovšem obor globální podnikání a management, obsahující předměty jako makroekonomie a mikroekonomie, se mi jako jeden z mála podařilo záhadně dokončit.

Co má tedy s mými penězi společného máma s tátou? Úplně všechno. Finanční gramotnost rodičů vás totiž podvědomě ovlivní na celý život. Získáte určité vzorce, které změníte jen ve chvíli, pokud si je uvědomíte. Což není tak jednoduché. Rodič je první člověk, od kterého se dítě dozvídá o hodnotě věcí, následně mu vysvětluje, že za všechno platíme penězi. Peníze dostáváme za to, že pracujeme, a tak dále. Začíná to už u toho, jak se k nám první informace o penězích dostanou.

Dnešní děti mají celé chápání tohoto procesu složitější, protože se poprvé v historii dostáváme do situace, kdy není vidět, že pokud si něco beru, něco za to také dávám. Myslím tím fyzicky vidět. Objednávám zmrzlinu – dostávám zmrzlinu – dávám peníze. Ve chvíli, kdy si místo „dávám peníze“ dosadíte jakési neurčité pípnutí telefonu, případně přiložení karty k terminálu, to může působit zmatečně. Pojí se s tím mnoho dalších věcí. Zatímco naše generace věděla, že za větší a hodnotnější věci vydáváme více peněz, tedy více stojí, dnes se jedná pořád o to jedno stejné pípnutí.

Můžeme to dětem ulehčit. Zkusit používat více hotovosti, hrát si doma s penězi, mluvit o nich. Jde to dělat už u velmi malých dětí, čímž začneme budovat jejich zdravý vztah k penězům.

A kdo by chtěl dát dětem opravdu užitečné vzorce do života, může se zamyslet hlouběji. Zkuste se třeba zeptat ve svém okolí, kolik lidí je každoročně v září podvědomě ve stresu, ač nemají děti a nic se pro ně v tuto roční dobu nemění. Vyrostli jsme totiž s tím, že v září naše mámy vzdychají, počítají a zase vzdychají. I my jsme v tomto měsíci ve stresu, ani pořádně nevíme proč.

Já tedy vím proč. Oba moji rodiče byli učitelé a září u nás každoročně znamenalo malou pohromu. Věřím, že vy to máte doma jinak. A pokud ne, přeji vám z celého srdce co nejméně vzdychání nad prázdnou peněženkou. No a kdyby bylo nejhůř, vždycky můžete zkusit jít psát k nám!

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 9/23