Filip Turek a paradox tolerance: Je čas banovat špatné politiky?
Paradox tolerance je koncept filozofa Karla Poppera, který jistě dobře znáte z diskuzí nad svobodou slova. Karel Popper ale neměl sociální sítě. Je čas „cancelnout“ Filipa Turka, nebo je snaha o zachování demokracie předem prohraná?
I když bychom odhlédli od informací, které o obvinění bývalé partnerky europoslance Turka minulé pondělí zveřejnil server Page Not Found, není třeba nad jeho chováním příliš dlouho hloubat. Vydavatel knihy o tom, jak pitím sava bojovat s autismem, vlastník nacistických memorabilií, který pro hajlování nejde daleko, doposud objektivně nedokázal, že by se za sebe neměl stydět. Natož být vzorem pro mladé voliče.
Filip Turek ve volbách do Evropského parlamentu uspěl právě díky mobilizaci prvovoličů, kterou se mu podařilo vytěžit z youtubové slávy a vystupování na sociálních sítích. Do funkce byl zvolen se ziskem 152 tisíc hlasů, což odpovídá 1,9 % ze všech tehdejších potenciálních voličů. Někomu nejspíš imponuje láskou k autům, jiným zase popíráním klimatické krize. Možná nám už připadá normální, že politici mlží nebo přímo lžou a ne vždycky se řídí zákonem. I to může být jeden z faktorů Turkova úspěchu. Když máme pocit, že to dělají všichni, může nám nakonec připadat i sympatické, že se s tím Turek netají a klidně sám sebe napráší fotodokumentací přestupku na dálnici.
Netolerovat netoleranci
Karl Popper předestřel postřeh, ve kterém tvrdí, že „Neomezená tolerance musí vést k vymizení tolerance. (…) Musíme si proto ve jménu tolerance nárokovat právo netolerovat intoleranci“. Tolerování všeho v praxi vypadá tak, že svůj prostor dostávají i netolerantní myšlenky – rasismus, xenofobie, homofobie a další – které mohou vést k umenšování práv ostatních. Pokud si takovou praxi chcete představit, nemusíte nad tím usilovně přemýšlet, stačí se vydat do světa sociálních sítí, které přes nastavená pravidla opakovaně selhávají v jejich vynucování. A Filip Turek tak klidně může na Facebook umístit výzvu k napadení novináře, aniž by byl jeho profil odstraněn.
Popper nebyl propagátorem cenzury, ale pojmenoval důležitou hranici. Pokud bude kdokoliv vystupovat netolerantně nebo nedemokraticky, společnost má nejen právo, ale i povinnost takového člověka netolerovat. Na sociálních médiích se šíří (nejen politické) myšlenky rychlostí blesku a tyto platformy se snaží často tvářit neutrálně. Pokud se snaží obsah přísněji moderovat, jsou obviňovány z cenzury nebo inklinaci k té či oné straně politického spektra.
Přitom Filip Turek není jediný, kdo by si zasloužil ze sociálních sítí vyštípat. Prodavačů hadího oleje, alternativních rádců a léčitelů nebo přímo obchodníků se strachem i agresivních sprosťáčků je na nich požehnaně. Když ale na ostatní reaguje agresivním a sprostým způsobem politik, toto chování mnohem více normalizuje. Fanoušci vidí, že mu za to vůbec nic nehrozí a zvyšuje tak polarizaci ve společnosti. Je na čase tedy cenzurovat alespoň Filipa Turka a politiky, kteří se chovají podobně?
Radikalizace pod svícnem
Pokud dojde k odstranění profilů osobností, které propagují extrémní chování nebo nedemokratické myšlenky, nepřesouvají se tito lidé jen na okraje internetu, ale na platformy jako je Telegram nebo i do obyčejných Whatsappových konverzací. Vytváří komnaty ozvěn, které motivují ostatní ke stále extremnějším myšlenkám, protože nemusí být konfrontováni s protinázorem, a také se následně hůře monitoruje jejich činnost. V izolaci se více daří i konspiracím a dezinformacím.
Taková „zabanovaná“ osobnost na svém „mučednictví“ může klidně nahnat body – „podívejte se, jak je nynější systém prohnilý a nechce nám naslouchat“. Je nutné si uvědomit, že možná ani není potřeba, aby byl někdo „zabanován“, už tak sledujeme postupnou fragmentaci meinstreamových platforem typu Facebook nebo X a s nimi i rozpad veřejného diskurzu. Diskuze v online prostoru je prakticky nemožná a lidé se instinktivně stahují do soukromých skupin či konverzací, které podporují vidění světa jako souboj mezi „námi“ a „těmi druhými“.
Stále méně se dokážeme shodnout na tom, co je pravda a co lež, co ještě můžeme tolerovat a co toleranci naopak eroduje. Odstranění problematických osobností z veřejného prostoru je tak pouze kosmetickým řešením mnohem hlubších problémů. Vlastně se zdá, že je úplně jedno, zda na sociálních sítích budou či nebudou osobnosti typu Turka vystupovat, protože se tyto platformy opakovaně nedají reformovat.
„Špatným“ politikům se daří v dobách nejistoty a krize. Už dávno nevolíme hodnoty, ale osobnosti, které okolo sebe vytvoří co nejkřiklavější show. Pokud se cítíme nedocenění, snadněji propadneme slibům „odvážlivců“, kteří porušují pravidla a říkají věci „tak jak jsou“ – tedy plné nenávisti, za kterou se u sebe (snad ještě) stydíme. Je nutné si přiznat, že nejistotu a krizi prohlubují právě i samotné sociální sítě. Pokud s nimi nedokážeme udržet krok, vzdělávat mladé lidi a tvořit společnost, ve které by se hajlováním člověk automaticky diskvalifikoval, možná je čas slovy legendární Věry Pohlové zakázat všechny ty počítače a internety. A setkávat se v reálném světě.
