Dámy, víte, jak bolí menstruace? Stejně jako mansplaining
„Přátelé na konferencích – prosím, nepředpokládejte, že lidé, se kterými mluvíte, nic nevědí. Právě mi bylo řečeno, že bych si měla přečíst, co Stanton a kolektiv zjistily o bolesti. Já jsem Stanton,“ napsala před lety dnes už legendární tweet neurovědkyně Tasha Stanton, docentka z univerzity v Adelaide. Za svůj život se s něčím podobným setká každá žena, i když to nemusí mít rozměry scénky z komediálního filmu, jako v případě zmíněné vědkyně.
Co znamená mansplaining?
Mansplaining by se doslovně přeložil jako „mužské vysvětlování“ z anglických slov man (muž) a explaining (vysvětlování). Označuje blahosklonné či povýšenecké výklady, nejčastěji ze strany muže směrem k ženě, vycházející z předpokladu, že ona o daném tématu ví méně, nebo mu nemůže plně porozumět. Typicky k němu dochází i tehdy, kdy má žena s danou problematikou bohaté zkušenosti, nebo je v ní odbornicí, přesto je její znalost přehlížena a nahrazena nevyžádanou lekcí.
Možná vám zrovna neargumentují vaší vlastní vědeckou prací, ani nemusíte být ve svém oboru špička. Stačí, že máte všech pět pohromadě, přesto se najde nějaký ochotný muž, který vám to vysvětlí. Co? Naprosto cokoli: „Když máš ráda salsu, můžeš si ji dát i na tacos,“ poučil například jednu uživatelku TikToku muž na rande o tom, na jakém principu funguje omáčka. „Jednou mi jeden muž vysvětloval, jak moc ženy při porodu cítí bolest, poté, co jsem mu řekla, že jsem porodila dvě čtyřkilové děti bez epidurálu,“ sdílela svou zkušenost jiná. „Vysvětloval mi mou menstruaci. Je třeba něco dodávat,“ popsala absurdní situaci další.
Proč muži mansplainují?
Mansplaining často vychází ze stereotypu, že ženy jsou méně kompetentní než muži, což způsobuje, že jejich názory bývají přehlíženy, ignorovány nebo rovnou smeteny ze stolu. Mnohé ženy proto mají zkušenost s neustálým přerušováním, zpochybňováním, poučováním o „správném“ postupu nebo s tím, že jim někdo trpělivě vysvětluje něco, co samy ovládají lépe než jejich samozvaný učitel. Za tím vším se skrývá známá mocenská dynamika: Autorita založená nikoli na znalostech či zkušenostech, ale jednoduše na tom, kdo je muž a kdo žena. Mansplaining není jen drobná společenská nepříjemnost, nad kterou se můžeme pousmát. Ženám totiž neustále připomíná, že rovnost ještě pořád není samozřejmostí ani v běžné konverzaci.
Mansplaining jako takový nevzniká ve vzduchoprázdnu. Muži se prostě jednoho dne vědomě nerozhodli, že se budou cítit chytřejší. Má například velmi dobrou oporu v tom, co denně sledujeme na obrazovkách, v reklamách i na přehlédnutelných ilustračních obrázcích v médiích. Viděli jste to jen dnes už možná několikrát, aniž byste si toho nějak zvlášť všimli. Žena jen kouká, zatímco muž aktivně gestikuluje nebo ukazuje na její počítačovou obrazovku.
Populární i vizuální kultura totiž dlouhodobě pracuje s jednoduchým, ale vytrvalým schématem: Muž jako nositel znalostí, autority a řešení, žena jako ta, které je třeba věci vysvětlit. Nenápadně posiluje představu, že expertní hlas má zpravidla muž. Tento obraz se opakuje tak často, že ho bereme jako samozřejmost. V knihách, filmech a seriálech se setkáváme například s „nechápavými“ studentkami, kolegyněmi nebo partnerkami, kterým mužský hrdina trpělivě objasňuje, jak věci skutečně fungují. I když je žena v příběhu formálně inteligentní nebo vzdělaná, její role bývá redukována na tazatelku, zatímco muž má jakoby všechny odpovědi.
Podobně funguje i reklama. Analýzy zahraničních kampaní ukazují, že muži jsou častěji zobrazováni v rolích spojených s technikou, rozhodováním nebo „vysvětlováním“, zatímco ženy se objevují spíše jako posluchačky, uživatelky nebo ty, kterým je třeba produkt či jeho princip objasnit. Když už žena vystupuje jako expertka, bývá to stále spíš výjimka než norma. Výsledkem je kulturní zkratka: muž = kompetence, žena = potřeba instrukcí. Opakování stejných obrazů a rolí nastavuje očekávání, kdo má mluvit, kdo vysvětlovat a kdo poslouchat. Když se pak podobná situace odehraje v reálném životě, nepůsobí na první pohled jako problém, jen jako další scéna, kterou už jsme viděli milionkrát.
Rozdíl mezi mansplaingem a vysvětlováním
Právě i z těchto nenápadných důvodů nemusí být mansplaining vždy úmyslný ani zlý. Je založený hlavně na nevědomých předsudcích, zažitých genderových rolích a pocitu sociální autority. Ten, kdo vysvětluje, může být přesvědčený, že „jen pomáhá“, že ví víc, nebo že je jeho role vést a poučovat, zatímco druhá strana čte jeho tón jako znevažující. Data navíc ukazují, že mansplaining není výhradně mužskou disciplínou ani něčím, co se nutně děje jen směrem k ženám.
Klíčovou roli tu hraje mocenská dynamika a to, kdo má v dané situaci víc společenského kapitálu. Právě proto mohou být tyto zkušenosti obzvlášť intenzivní a bolestné pro ženy, jejichž hlas je často automaticky i systematicky zpochybňován. A to znamená jednu nepříjemnou, ale důležitou pravdu. Lidé s určitými výhodami se mohou někdy, aniž by si to uvědomili, chovat povýšeně. Rozdíl mezi obyčejným vysvětlováním a mansplainingem tak neleží v samotném sdílení znalostí, ale v kontextu, tónu a ochotě k sebereflexi.
Nejde o to, že někdo něco vysvětluje, ale jak a proč to dělá. Běžné vysvětlování je neutrální, respektující a počítá s tím, že druhá strana může mít vlastní znalosti. Mansplaining naopak přichází s blahosklonným tónem, automatickým předpokladem „já to vím líp“ a neochotou uznat odbornost druhé strany. Často jako způsob, jak si potvrdit nebo posílit vlastní autoritu. Zatímco jedno má pomáhat, to druhé ukazuje moc, ale i křehké ego. Mansplaining tedy jedny zraňuje a z druhých dělá nepříjemné společníky.
