Opravdu využíváme jen 10 % mozku? Ani náhodou. Proč tomuto omylu stále věří půlka planety?
Slyšeli jste už někdy o tom, že využíváme pouhý zlomek svého mozku? A zamysleli jste se nad tím, co je v té části, kterou nevyužíváme? Pokud ne, tak už ani nemusíte. Váš mozek totiž jede naplno.
Moje inteligence pramení z toho, že jsem schopen využívat víc než 10 procent svého mozku, řekl údajně Albert Einstein. Citát ovšem není nikde dohledatelný, a jde tak o jeden z nejrozšířenějších nesmyslů, které vesele běží světem. Když totiž řeknete, že něco pronesl takový velikán, jako byl Einstein, málokdo bude podobný výrok zpochybňovat.
Problém je v tom, že myšlenka o využívání pouhé desetiny našeho mozku je mnohokrát vyvrácená pitomost. A přesto se až nebezpečně často objevuje všude možně a zpravidla i tam, kde byste ji nečekali. Třeba v politické debatě, kde Andrej Babiš vysvětluje moderátorce: „Údajně používáme jen 15 procent svého mozku. A já se ptám, kdo ten zbytek?“ Tento citát bohužel reálný je, ale na mýtu o minimálním využívání našeho mozku nic nemění.
Mozek na deset, srdce na padesát
Je docela paradoxní, že zatímco u mozku jsme ochotni tenhle mýtus pouštět dál, u ostatních orgánů by nás to asi ani nenapadlo. Jen si představte, kdyby někdo s hrůzou zjistil, že využíváme jen 20 procent našeho žaludku. Děsili bychom se pak, že když nám babička nandá na talíř o kynutý knedlík víc, než jsme schopni strávit, tak praskneme? Spíš ne. Přesto je mýtus o desetině mozku dokonale celosvětově rozšířený, a podle průzkumu americké nadace pro výzkum Parkinsonovy choroby z roku 2013 mu věří dokonce 65 % Američanů. A myslí si to i 48 procent Britů a Holanďanů, jak ukázaly jiné průzkumy.
Ona by to vlastně byla docela dobrá zpráva, protože kdybychom opravdu k tomu všemu, co na denní bázi vědomě i nevědomě děláme, potřebovali pouhopouhých deset procent mozkového objemu, pak by většina úderů do hlavy a nádorů neměla žádné znatelné následky. Tyhle trable by totiž s největší pravděpodobností postihly ty části mozku, které stejně nedělají nic, a my je k ničemu nepotřebujeme. Přesto mají lidé, a to včetně těch, co tomuto mýtu věří, z rakoviny mozku oprávněné obavy.
Ty neumíš cestovat časem?
Z hlediska evolučního vývoje je tu navíc velká šance, že kdybychom jakýkoli orgán v našem těle používali jen z desetiny, pak by zanikl jako nepotřebný. Co s tkání, do které musíte pumpovat krev, když z ní nemáte žádný užitek? Proč by se s ní tělo vůbec mělo potřebu otravovat? Jak se zdá, je ale teorie, že mozek používáme jenom trošku, pořád mnohem uvěřitelnější než myšlenka, že bychom mohli žít úplně bez něj.
A dokazují to i tvrdé důkazy. Díky technologiím, jako je magnetická rezonance nebo pozitronová emisní tomografie, jsou totiž lékaři a vědci poměrně bez problémů schopni mapovat mozkovou aktivitu v reálném čase. Data jasně ukazují, že velké části mozku, přirozeně mnohem větší než jedna ubohá desetina, jsou neustále využívány pro nejrůznější lidské činnosti – od jednoduchého spánku nebo prohlížení obrázků až po výpočet složitých matematických úloh nebo čtení textu, který není v našem mateřském jazyce.
Pravda je tedy, jak už to bývá, mnohem nudnější a pragmatičtější. Ačkoli je mozek suverénně nejsložitější věcí ve vesmíru, vědci dosud nenašli jeho oblast, která by nedělala nic, a kterou když odemknete, nabudete superschopnosti. Můžete donekonečna doufat, že až opravdu otevřete svůj intelektový potenciál naplno, pak se objeví také schopnosti telepatie, teleportace a snad i umění cestovat časem, ale nestane se to.
Mýtus bez začátku
Jako u všech donekonečna omílaných nesmyslů, ze kterých se nikdy nestane pravda, není ani u „desetiprocentního mýtu“ jasné, kde se vlastně vzal. Mylná je tedy bohužel i informace, že otcem myšlenky je americký filozof a psycholog přelomu 19. a 20. století William James. Patřil mezi zakladatele vědecké a empirické psychologie, je autorem vlivných knih o mystice a psychologii náboženství a významným představitelem pragmatické filozofie. Jeho myšlenky byly natolik převratné, že se ve 20. století stal jedním z nejcitovanějších psychologů. Zatímco nad jeho výroky typu „Mnoho lidí se domnívá, že myslí, ač jenom nově řadí své předsudky“ nebo „Nejdůležitější v životě je žít pro něco více než jen vlastní život“ můžeme dodnes uznale pokyvovat hlavou, tu báchorku o 10 procentech mozku na svědomí nemá. A to ani navzdory jeho tvrzení, že většina našeho mentálního potenciálu zůstává nevyužitá, v čemž má bezesporu pravdu.
Proč je tedy mýtus nebohému psychologovi přisuzován? Na svědomí to má s největší pravděpodobností americký novinář Lowell Thomas, který mýtus začal šířit v předmluvě ke knížce spisovatele Dalea Carnegieho Jak získávat přátele a působit na lidi, kde Jamese nesprávně cituje. Ani novináři Thomasovi ale nelze nasadit psí hlavu na první dobrou. Ve 30. letech minulého století totiž tuto domněnku podpořil neurochirurg Wilden Penfield. Ten objevil velké množství oblastí mozku, jež se při stimulaci elektřinou zdály nefunkční. Aniž bychom se do detailů zaobírali myšlenkou, jak bude co nebo kdo funkční, když do nich budeme pumpovat elektrický proud, dnes již víme, že tyto oblasti mozku funkční jsou. Bohužel pro Penfielda.
Demytizaci tohoto tvrzení nepomáhají ani fi lmy jako Všemocný, ve kterém si hlavní hrdina vezme pilulku, aby „odemkl“ celý potenciál svého mozku, nebo Lucy, ve kterém se Scarlett Johansson předávkuje drogami, které je nucena pašovat přes hranice, a získá jimi s plnou kapacitou svého mozku superschopnosti.
Ezošmejdi na značkách
Když zadáte do vyhledávače otázku, jak využívat více svého mozku, vyběhne na vás spousta zaručených rad od různých ezo guru, čističů čaker a duševních šarlatánů, kteří mají recept na to, jak mozek víc využívat. A to nejen na ubohých 20 procent, což údajně podle jednoho z nich zajišťuje zisk bronzové nebo stříbrné medaile, ale díky kurzu, který si můžete koupit za pouhých 500 dolarů, vás naučí, jak využívat mozek na 40 procent a získat zlato. V jakém sportu nebo odvětví, to nezmiňuje, ale kdo by nechtěl mít doma vitrínu plnou zlatých pohárů a medailí?
Tak teď trochu reality. Ve skutečnosti mozek využíváme na maximum, i ve spánku jede na sto procent. Jde o nejkomplexnější orgán v našem těle, který neustále funguje jako propojená síť, v níž se v každé vteřině rozsvěcí miliony buněk. Kontroluje veškeré tělesné funkce. Chování, rozhodování a přizpůsobení okolnímu světu řídí neuronální sítě, které se aktivují a vzájemně propojují. Je to, jako by si buňky „povídaly“ na dálku a tvořily různé mapy krajiny pro různé účely. Ačkoli zabírá jen asi 2 procenta celkové tělesné hmotnosti, spotřebovává zhruba 20 procent veškeré energie.
