Umění mít věci na háku: Proč vám prospěje, když přestanete tolik tlačit na pilu
„Mít to na háku" je velké umění, které může prospět nejen naší duševní rovnováze, ale i dosažení našich cílů. Ve chvíli, kdy o něco jde, ho ovšem většina z nás neovládá.
Jednoho květnového dopoledne loňského roku Melani Sanders vypadla z nákupáku, svalila se na sedadlo svého auta, zapnula klimatizaci, protože se zalykala vedrem, a zahlédla se ve zpětném zrcátku. Zpocený obličej bez make-upu, rozcuchané vlasy, příliš malá sportovní podprsenka, ze které jí všechno, co měla držet, všelijak přetékalo. Ale místo toho, aby se tím nechala rozhodit, se začala smát. Protože zjistila, že jí to je úplně fuk. „Nebyl to smích zoufalství a rezignace, spíš něco jako tak do háje, jsem v perimenopauze, tak co kdybych se konečně osvobodila od očekávání dokonalosti, která mi stejně nikdy neseděla? Bylo mi jedno, jak vypadám, šlo mi o to, abych přežila ten den a zase trochu si připadala, že jsem to já," napsala o pár měsíců později ve své knize.
V tom autě tak, jak byla pod vlivem spontánního nápadu, natočila video, v němž oznámila, že zakládá We Do Not Care Club (klub Je nám to jedno nebo Neřešíme to), klub pro ženy v perimenopauze a menopauze, které už odmítají naskakovat na očekávání okolního světa a řešit, co si o nich kdo myslí. Než Melani přijela z nákupáku domů, z videa byl virální hit a tisíce žen v komentářích pod ním sdílely, co všechno už neřeší: „Neoholené nohy." Skládání prádla podle barev." „Chlupy na bradě." Že jsem celý den v pyžamu." „Že máme třetí den po sobě k večeři to samé."
„Neplánovala jsem založit nějaké hnutí. Jenom jsem měla upřímnou náladu a už jsem byla fakt unavená z toho věčného podávání výkonu," vysvětlovala později Melani Sanders. Stejně jako statisíce žen, které se do jejího virtuálního klubu okamžitě přihlásily, protože vycítily osvobozující sílu neřešení".
Když se chcete udržet nad vodou
Masová euforická odezva na první video Melani Sanders (a další, která po něm následovala) má jistě kořeny v tom, že většinu života řešíme" až moc. Co když tu zkoušku neudělám? Dostanu tu práci? Zavolá mi ještě? Dají mi ten grant? Není to přesolené? Co když už nikdy nezhubnu? Dostane se moje dítě na školu? A protože až příliš lpíme na tom, aby všechno dobře dopadlo, abychom všude prošli a zanechali dobrý dojem, příliš se snažíme a tlačíme na pilu.
Britský filozof a popularizátor východních filozofií Alan Watts ve své knize Vědění pro nejisté časy popisuje takzvaný zákon opaku: „Znáte to, když se snažíte udržet na hladině, potopíte se, ale jakmile se chcete potopit, táhne vás to zpět nahoru. Stačí se pokusit zadržet dech a hned vydechnete..." Jinými slovy, právě úporná snaha dosáhnout nějakého stavu nebo pocitu nám tento stav může vzdalovat, čím víc se snažíme být klidní, šťastní a spokojení, tím hůř se nám to daří.
Snaha o štěstí může vést k frustraci, snaha o uvolnění vytváří nervózní napětí, snaha být sebevědomý posiluje pocity nejistoty. „Touha po pozitivní zkušenosti je sama o sobě negativní zkušeností, zatímco přijetí negativní zkušenosti je paradoxně zkušenost pozitivní," shrnuje Alan Watts a dospívá tím k podobnému závěru jako Melani Sanders.
Neznamená to, že se máme na všechno vykašlat, rezignovat na život a přestat řešit skutečné problémy. Právě naopak. Tím, že příjmeme realitu, jaká je, a přestaneme úzkostně lpět na tom, že to má být jinak, se osvobodíme. A paradoxně nám to může uvolnit ruce ke skutečné změně. Neznamená to, že se máme na všechno vykašlat a neřešit důležité věci.
Iluze kontroly
Když mi bylo okolo třiceti, měla jsem malé děti, moje máma bojovala s exekucemi a během tří let jsme se čtyřikrát stěhovali po různých krátkodobých pronájmech, vypěstovala jsem si nutkavý pocit, že kdykoli se může (zase!) stát něco špatného. Stále jsem žila s obavou, že každou chvíli může odněkud přiletět další jobovka. Mohl ji přinést každý e-mail, jakékoli další zazvonění telefonu. Ten strach mě pořád svrběl v zádech, i když jsem racionálně věděla, že právě teď, v tuhle chvíli, je všechno v pořádku.
Až později jsem si zpětně uvědomila, že ta permanentní úzkost, jakkoli nepříjemná, pro mě byla jakýmsi obranným mechanismem: Vytrvalé strachování mi dodávalo iluzi, že případná katastrofa mě nemůže zaskočit nepřipravenou.
Po letech jsem si prakticky totéž přečetla v knize Olivera Burkemana Čtyři tisíce týdnů: „Kompulzivní obavy nabízejí člověku chmurný, ale uklidňující pocit, že dělá něco konstruktivního pro to, aby měl situaci pod kontrolou." To je ale samozřejmě právě jen iluze. Můžeme udělat maximum, ale ve vnějším světě je vždy spousta okolností, které pod kontrolou mít nebudeme. Nemůžeme zařídit, aby komise schválila náš projekt. Nemůžeme telepaticky přimět člověka, se kterým jsme byli na rande, aby nám odepsal na zprávu.
V mnoha ohledech nemáme pod kontrolou svůj vzhled, reakce svých blízkých, nálady svých šéfů. Jak píše Oliver Burkeman: „Jakmile už nepotřebujete sami sebe přesvědčovat, že svět není plný nejistot, jste připraveni soustředit se na těch pár věcí, na kterých vám záleží." Obavy člověku nabízejí chmurný, ale uklidňující pocit, že dělá něco konstruktivního a má věci pod kontrolou.
Strachy vytažené na denní světlo
Výsledek, na kterém nám záleží, nemůžeme vždycky stoprocentně ovlivnit. Ale můžeme pro něj udělat, co je v našich silách. Právě přílišné lpění na výsledku přitom může náš výkon brzdit. Psycholožka Kristin Neff v knize Rozvíjejte všímavý soucit se sebou hovoří o tom, že odpoutání se od výsledku nás uvádí do klidnějšího, soustředěnějšího stavu mysli, a doporučuje: „Připomínejte si, co můžete ovlivnit (vaše vlastní úsilí) a co je mimo váš vliv (například reakce ostatních). Tento posun od fixace na cíl k důrazu na proces snižuje úzkost a ve finále vás spíše dovede k cíli."
Také může pomoci představit si nejhorší možný scénář: Co když se mi to nepovede? Naše nejhorší obavy se nám často vznášejí nad hlavou nebo postávají v koutě za našimi zády jako hrozivé stiny. Ale jestliže se na ně podíváme zblízka, dáme jim konkrétní obrysy, prohlédneme si, co doopravdy obnášejí, jak vypadají na denním světle a jak by jejich uskutečnění změnilo náš reálný život, možná ztratí hodně ze své strašidelnosti. Jejich reálný dopad na náš život by ve skutečnosti nejspíš nebyl tak fatální, jako je v úzkostných abstraktních představách. Pak můžeme ve svém úsilí pokračovat, ale už ne naplnění úzkostí z nezdaru, nýbrž posílení vědomím, že výsledek nerozhodne o našem dalším bytí a nebytí.
Ženy, které se nebojí
Melani Sanders a její klub žen, které už „neřeší", tak nejsou partou zoufalých čtyřicátnic a padesátnic, které rezignovaly na péči o sebe a svůj domov, na snahu o jakýkkolí úspěch ve vnějším světě. Je to manifest žen odmítajících se nadále strachovat, že nedostávají normám a očekáváním, které jim nastavuje vnější svět, ale které si především každý z nás nastavuje sám ve své hlavě. Svou roli samozřejmě hraje i moment společenství. Je osvobozující vidět, že nejsem jediná, kdo nezvládá být perfektní. Ale hlavně když přijmu realitu a dovolím si některé věci „neřešit", mohu s o to větším elánem řešit to, na čem mi skutečně záleží.
Kdy pomáhá mít věci na háku
Randění a partnerské vztahy: Klišé, které známe všichni. Ten, kdo se za každou cenu snaží udělat dobrý dojem, vypadá jako zoufalec. A naopak ve chvili, kdy máte mastne vlasy, jste nevyspala a chcete co nejdřív vypadnout domů a usnout u seriálu, zapůsobite na někoho jako tajemna cizinka.
Situace v rodině: Udržet si vlastní hranice ve vztazích s dospělými rodinnými příslušníky je jedna z nejobtížnějších věcí. At jde o vyčítající matku, nebo sestru, která stále znovu potřebuje zachraňovat. Omezit kontakt v zájmu vlastního duševního zdraví neznamená, že se musíte zhroutit z pocitů viny.
Výchova dospívajících dětí: Samozřejmě toužíme ochránit je před neúspěchem či zraněním. Ale pokud nad nimi ve všem držíme ochrannou ruku, vlastně jim tim sdělujeme, že nevěříme, že něco zvládnou samy.
Osobní rozvoj: I tady příliš snahy a rigidní přísnosti někdy škodí Dobrá, tak jste se rozhodla, že budete chodit obden běhat. Ale jestliže dnes hustě prší a máte rýmu, není lepší dva dny po sobě vynechat? Anebo opravdu má smysl snažit se meditovat, když máte jen pět minut v nabitem dni plném stresu? Neni lepší chvili jen tak koukat z okna?
Vyjednávání: Při jednání o penězích nebo jiných dohodách tohoto typu je dobré stanovit si předem hranici, za kterou už nepůjdete, tedy vědět, jaké podmínky jsou pro vás už zcela nepřijatelné. To vám doda určitou svobodu, která se projeví ve vaší sebejistotě.
Zdroj: autorský článek
