Psychologika 26: Protiklady se nepřitahují. Co je opravdu klíčem ke spokojenému vztahu?
Máte pocit, že k sobě pro dokonalý vztah potřebujete svůj naprostý protiklad, který doplní vaše nedostatky? Omyl. Ve skutečnosti je to jen donekonečna omílaný mýtus, který nás nutí nesmyslně hledat chybějící „dílek do puzzle“. Romantická představa o tom, že se protiklady přitahují, je sice skvělým hnacím motorem pro popkulturu a romantické komedie, kde upjatá právnička potkává volnomyšlenkářského surfaře, ale realita dlouhodobých vztahů funguje úplně jinak.
Tento mýtus si lidstvo pěstuje už od antiky. Možná za to mohou starořecké báje o stvořeních se dvěma hlavami a čtyřma rukama, která byla roztržena a teď po světě hledají svou polovičku. Nebo za to může 18. století a fyzikální objevy magnetismu, kdy se zjistilo, že kladný a záporný náboj se přitahují. Kéž bychom ale byli jako magnety, jak si tehdy posteskl Benjamin Franklin. V psychologii sice tento fenomén přiživil v roce 1958 Robert Winch svou teorií komplementárních potřeb (kde dominantní muži hledají submisivní ženy), ale ta vycházela ze vzorku pouhých pětadvaceti párů!
Jak přesně zní matematický vzoreček na výpočet lidských sympatií? Proč není dobrý nápad spoléhat na seznamovací aplikace, když máte s partnerem absolutní shodu? A proč romantismus dodnes toxicky ovlivňuje to, jak vnímáme lásku? Na všechny tyhle otázky odpoví nejnovější díl podcastu Psychologika. Už teď na všech oblíbených podcastových platformách nebo ve videu níže.
Hodnoty versus koníčky
Pokud si tedy myslíte, že jako introvertní milovník knih potřebujete nespoutaného extroverta, abyste byli kompletní, zaměňujete pouhý temperament za skutečné životní hodnoty. Drobná odlišnost v povaze může být prospěšná – třeba když jeden rád rozhazuje za knihy a ten druhý ho včas zastaví před koupí sedmnácté armády Necronů, aby zbylo na novou ledničku. V jádru neboli v „core hodnotách“ ale musíte být stejní. Pokud jste totiž vegan a váš partner nadšeně střílí a vycpává zvířata do obýváku, fungovat to nebude.
Data mluví jasně: Vrána k vráně sedá
Naše představy o protikladech drtivě naráží na tvrdá data:
Už v 70. letech Donn Byrne matematicky dokázal (a sestavil na to i vzoreček!), že čím větší je procentuální shoda v postojích, tím větší jsou i vzájemné sympatie.
Definitivní ránu mýtu o protikladech pak zasadila rozsáhlá metaanalýza z roku 2023 pod vedením Tanyi Horwitz.
Po prozkoumání více než milionu párů za posledních sto let se zjistilo, že v 82 až 89 % ze 130 zkoumaných rysů – od politiky a náboženství až po IQ či užívání návykových látek – jsou si partneři prokazatelně podobní. Odlišnosti se našly jen v drobných povrchových věcech, jako je například denní rytmus (ranní ptáče versus noční sova).
Past prvotní přitažlivosti
Proč nás tedy odlišnost vůbec láká? Může za to výhradně prvotní, biologická fyzická přitažlivost. To tajemné, neznámé a cizí je pro nás totiž hrozně sexy. Vzrušení a strach mají velice podobný základ, a proto nás protiklady na začátku tak fascinují. Jak navíc upozorňuje párová terapeutka Esther Perel: jistota a bezpečí sice vytvářejí stabilní vztah, ale právě ta neznámost a odlišnost budují sexuální vzrušení. Extrémní podobnost totiž může vést k tomu, že se z vás stanou jen skvělí spolubydlící bez intimního života.
Má to ale obrovský háček. Výzkumy totiž ukazují, že celá třetina rozchodů je nakonec způsobena přesně těmi vlastnostmi, které nás na partnerovi původně tolik vzrušovaly a fascinovaly.
Zdroj: autorský článek
