Dcery bez otců: Jak tátova (ne)přítomnost formuje ženy
Na matky si stěžujeme na terapiích a doma si o nich čteme v populárně naučných knihách, že mají zásadní vliv na náš vývoj. Na roli otců, a speciálně na to, jak formují životy svých dcer, se ale tolik nemyslí. Přitom otec je pro dívku prvním mužem jejího života a jeho (ne)přítomnost, ovlivňuje, jaká žena z ní vyroste.
Že jde o důležitou problematiku, potvrzují i data. Například statistiky z USA ukazují, že každé čtvrté dítě vyrůstá v domácnosti bez otce. Ať už biologického, nevlastního nebo adoptivního. Děti z rodin bez otců statisticky čtyřikrát častěji ohrožuje chudoba, častěji se potýkají s problémy s chováním, a u dívek se zvyšuje riziko těhotenství v dospívání.
Pro dceru je otec klíčem k jejímu zdravému sebevědomí. Táta ovlivňuje to, jak moc si dívka věří, jak rozvíjí svou kreativitu a jak vnímá svou vlastní autoritu. Už od miminka se od jeho reakcí odvíjí to, jak bude dcera vnímat také své tělo a ženství. Schopnost „otcovství“ přitom není závislá na pohlaví, jde o specifický typ péče, podpory a ochrany. Co každá dívka potřebuje od svého otce? V předchozím článku jsme pro vás shrnuli, co opakovaně potvrzují výzkumy.
Když otec v životě dívky chybí, stává se z něj jakýsi přízrak. Dcera si v sobě může nést prázdnotu a podvědomé otázky typu: „Proč odešel? Proč mě opustil? Udělala jsem něco špatně?“ Tento chybějící kousek skládačky pak některé ženy mohou v dospělosti hledat ve vztazích. Buď si vybírají partnery, kteří jim tátu v něčem připomínají, nebo naopak volí naprosté opaky.
Emoční nepřítomnost
Otec může z rodiny zmizet kvůli rozvodu, úmrtí, nemoci, vězení nebo třeba pracovnímu vytížení. Každá tato situace nese specifický druh bolesti. Existuje ale ještě další typ absence. Otec, který je sice fyzicky přítomen, ale emočně je nedostupný. Může být chladný, depresivní, potýkat se se závislostmi, přehnaně kritický nebo manipulativní.
Psychoterapeutka Susan Schwartz, která se tímto tématem dlouhodobě zabývá, popisuje, že muži mají obecně problém porozumět vnitřnímu a citovému světu svých dcer. Dcera se pak vedle takového táty cítí neviditelná, a aby získala jeho pozornost, bere na sebe obrovské břemeno. Snaží se podávat stoprocentní výkony ve škole nebo ve sportu, aby tátu potěšila. Může jít také o přehnané nároky v kariéře či finanční oblasti, zkrátka dcera obětuje svou vlastní energii, jen aby naplnila otcova (smyšlená či reálná) očekávání.
Výsledkem je, že dívka neumí žít sama za sebe, nedokáže si vážit toho, kým skutečně je, a neustále cítí nedostatečná. Autorka Patricia Reiso v této souvislosti dodává, že pro ženy je v životě důležité položit si zásadní otázku: „Komu vlastně sloužím? Sobě, nebo druhým?“ Bez zdravého otcovského uznání totiž ženy často slouží všem ostatním, jen ne sobě.
I v moderná době, kdy domácnost finančně táhnou oba rodiče (nebo je hlavní živitelkou matka), rodina trpí, pokud otec selže nebo odejde. Pokud jako otcové toužíte po hlubším a zdravějším vztahu se svými dcerami, zkuste začít u zvědavosti a vnímavosti. Ptejte se sami sebe: „Co se mi moje dcera snaží o sobě říct? Co chce, abych na ní viděl a ocenil? Jak se dozvím více o tom, jak prožívá svět kolem sebe?“ A hlavně, nebojte se zeptat přímo jí: „Jak můžu být pozornějším tátou?“ Právě taková otevřenost může začít hojit rány, které by si jinak nesla celý život.
