Osobnostní test škodolibosti: Jak moc se radujete z cizího neštěstí?
Zažili jsme to všichni, ten zvláštní pocit uspokojení, když namyšlený kolega zakopne uprostřed kanceláře nebo když vašemu dítěti, které už dvě hodiny zkouší pevnost vašich nervů, spadne na zem zmrzlina. Je to přirozená lidská emoce, ale jak moc vás ovládá?
Škodolibost možná na první pohled působí jako charakterová vada, kupodivu ale nejde o projev čistého zla, spíš o hluboce zakořeněný evoluční mechanismus. Podle psychologa Richarda H. Smitha za škodolibostí stojí naše přirozená tendence k porovnávání vlastního statusu, úspěchu nebo vzhledu. Když někdo, koho vnímáme jako úspěšnějšího, utrpí drobný nezdar, naše psychika to podvědomě vyhodnotí jako narovnání sil, což potěší naše ego.
Studie psychologa Wilca W. van Dijka navíc dokázala, že intenzita naší škodolibosti přímo úměrně souvisí s hladinou našeho vlastního sebevědomí. Lidé, kteří zažívají pocity nejistoty nebo mají momentální nízké sebevědomí, pociťují mnohem větší radost z chyb druhých. Škodolibost tak v podstatě funguje jako rychlá náplast, pomáhá nám zmírnit pocit méněcennosti a na chvíli nás přesvědčí, že na tom vlastně nejsme tak špatně.
Měli bychom se za svou škodolibost stydět? Ne tak úplně. Klíčový je totiž rozdíl mezi mírnou, neškodnou škodolibostí a tou škodlivou, která hraničí s krutostí a šikanou. Dokud se dokážete zasmát drobným zaškobrtnutím a u skutečných lidských tragédií cítíte upřímný soucit, jste naprosto v pořádku. Je to jen zdravý důkaz toho, že jste člověk z masa a kostí, který občas potřebuje vidět, že ani ostatní lidé nejsou stoprocentně dokonalí.
Do jaké kategorie ale spadáte? Jste stoprocentně empatičtí ke každé drobné patálii, nebo vás musí při posměšcích vaše okolí mírně krotit?
