Odmítnutí bolí, ale ne každý vás musí mít rád. Cesta k vyrovnanějšímu já vede skrze přijetí
Nejspíš se vám stalo, že jste někomu poslali zprávu a čekali na odpověď, která prostě nepřicházela. Odmítnutí má různé podoby a je jasné, že se s ním během života setkáme mnohokrát. Nadmíru vás rozrušuje a nikdy pro vás nebývá snadné jej ustát? Můžete se ho naučit lépe zvládat.
Historicky bývalo odmítnutí nejčastěji omezené na nejbližší okruh lidí – rodinu, přátele nebo lidi potkávané na společenských akcích. Dnes je všechno jinak. Díky sociálním sítím, chatům a seznamovacím aplikacím jsme mnohem více propojeni. Každý z těch mnoha lidí na sítích přitom může naši zprávu přehlédnout nebo ignorovat příspěvek. A ten pocit? Jako by nám někdo vrazil facku, neviditelnou, ale stejně ráznou. Sedíme, koukáme na obrazovku mobilního telefonu nebo počítače a s každou další minutou, kdy se nic neděje, se v nás usazuje nepříjemný pocit. Ačkoli si racionálně uvědomujeme, že za tím může být tisíc nevinných důvodů jako zaneprázdněnost, zapomenutí nebo třeba jen špatný den, mozek to automaticky překládá jako odmítnutí. Můžeme se cítit ignorovaní, frustrovaní, nebo dokonce ponížení.
Kromě těchto drobných odmítnutí jsme pochopitelně zranitelní i vůči vážnějším a ničivějším odmítnutím. Opustí nás partner, vyhodí z práce, ignorují nás přátelé nebo kvůli našemu životnímu stylu odmítají rodiny a komunity, na nichž nám záleží. Bolest, kterou cítíme, pak může být až paralyzující.
Mozek má své programy
Ať už je odmítnutí, které zažíváme, velké, nebo malé, jedna věc zůstává neměnná, vždycky je to nepříjemné a obvykle to bolí víc, než očekáváme, protože naše mozky jsou na takovou reakci naprogramovány. „Když vědci umístili zkoumané lidi do funkčních magnetických rezonančních přístrojů a požádali je, aby si vzpomněli na nedávné odmítnutí, objevili něco úžasného. Aktivovaly se jim stejné oblasti mozku, které se spouštějí, když zažíváme fyzickou bolest. Proto i malá odmítnutí bolí více, než si myslíme, že by měla,“ vysvětlil americký psycholog Guy Winch na své přednášce na TEDx.
Podle evolučních psychologů sahá vývoj takových pocitů až do dob lovců a sběračů, kteří žili v kmenech. Lidé tehdy nemohli přežít sami, vyloučení z kmene bylo v podstatě rozsudkem smrti. Proto se u lidí vyvinul mechanismus včasného varování, který je upozornil, když jim hrozilo, že je jejich soukmenovci chtějí „vykopnout z jeskyně“. Lidé, kteří odmítnutí prožívali podobně jako bolest, pak s větší pravděpodobností změnili své chování, u svého kmene mohli zůstat a později se třeba rozmnožit.
„Bohužel největší škodu, kterou odmítnutí udělá, si obvykle způsobujeme sami. Naší přirozenou reakcí na to, když nás opustí partner nebo když nás do týmu vyberou jako posledního, není jen olizování si ran, ale i intenzivní sebekritika. Nadáváme si, naříkáme nad svými nedostatky a cítíme se znechuceni sami sebou. Jinými slovy, právě když naše sebevědomí trpí nejvíc, poškozujeme ho ještě více. Dělat to je emocionálně nezdravé a psychologicky sebezničující, přesto to každý z nás někdy udělal,“ předestřel lidskou realitu psycholog.
Každý nás nemůže mít rád
Odmítnutí může mít mnoho podob – od přítele, který si potřebuje dát pauzu, po kamarádku, která se vám pomalu vytrácí ze života, ať už ve virtuálním světě, nebo tváří v tvář. I když to může bolet, je důležité si uvědomit, že ne každý nás musí mít rád, a to je naprosto v pořádku. Očekávat, že si získáme srdce všech kolem, je nejen nereálné, ale i trochu naivní. Ostatně ani my nemáme rádi každého.
„Nemůžeme být neustále s každým propojeni. Jakmile přijmete, že ne vždy budete součástí všeho, najdete větší vnitřní klid a přestanete na odmítnutí reagovat bolestí či přecitlivělostí. Možná je odmítnutí požehnáním v přestrojení,“ napsala klinická psycholožka Barbara Greenberg pro web Psychologytoday.com. Když se od vás někdo vzdaluje, nemusí se to nutně týkat vaší osoby. Možná má dotyčný své vlastní starosti nebo to mezi vámi právě teď nezajiskřilo. To ale neznamená, že s vámi něco není v pořádku. Možná se k vám časem vrátí a možná ne. Což je také v pořádku.
Pokud cítíte, že se od vás někdo odtahuje, může být lákavé okamžitě jednat, zejména psát, volat. Jenže někdy méně je více. „Dejte té osobě prostor. Nesnažte se hned řešit, co se děje. Místo toho zkuste nechat druhé straně čas, aby sama obnovila kontakt. Pracujte na tom, abyste se naučili být v pohodě s trochou nejistoty. Je to skvělá dovednost, kterou můžete mít a předávat dál,“ radí psycholožka.
Odmítnutí totiž není jen bolestná zkušenost, může být i cennou lekcí. Pomáhá nám lépe chápat, jak působíme na ostatní, a učí nás novým způsobům, jak zvládat nepříjemné situace. Každý takový moment je příležitostí k růstu a k větší empatii vůči druhým lidem. Možná vás právě odmítnutí, které teď prožíváte, posune o kousek blíž k tomu, abyste byli silnější a vyrovnanější verzí sebe sama.
Proč se nebát odmítnutí?
Zkuste někdy překonat své zábrany a vyjděte odmítnutí naproti, možná vás nakonec překvapí, jak dobře ho zvládáte. Obavy z odmítnutí nám totiž často znemožňují i ty, z určitého pohledu, nejjednodušší věci, jako je třeba začít se bavit s cizím člověkem. Je to škoda, protože i sebemenší interakce, třeba prohození pár slov navíc s prodavačkou nebo krátké popovídání si se sousedem, prokazatelně zlepšuje náladu a posiluje duševní zdraví. Člověk se pak cítí propojenější s ostatními.
„V nedávné výzkumné studii jsme s kolegy Erikou Boothby a Gusem Cooneym požádali účastníky, aby si každý den po dobu jednoho týdne promluvili alespoň s jedním novým člověkem. Na konci týdne mnoho našich účastníků přiznalo, že mluvit s cizími lidmi bylo snazší, než si mysleli,“ líčí docentka zabývající se psychologií laskavosti Gillian M. Sandstrom z University of Sussex v článku univerzitního webu. Jeden z účastníků studie uvedl, že zjistil, že není zdaleka tak stydlivý, jak si myslel. Experiment mu umožnil vykročit ze své komfortní zóny a při rozhovoru s lidmi převzít iniciativu. Tento případ není ničím výjimečným. Člověk mívá představu, že každý má přece zažitý strach z cizinců, a tak konverzaci s neznámým zvědavcem automaticky odmítne. To se ale podle Gillian Sandstrom stává mnohem méně často, než si myslíme.
Jak reagovat na odmítnutí podle Guye Winche
Co můžeme udělat pro omezení nezdravých reakcí, utišení emocionální bolesti a obnovení sebevědomí.
Zastavte sebekritiku: Odmítnutí není výzvou k sebetrýznění. Nehledejte na sobě chyby, ale věcně zhodnoťte situaci. Zaměřte se na to, co lze příště udělat jinak, a to bez urážení sebe sama.
Obnovte sebevědomí: Připomeňte si, co vás dělá hodnotnými. Sepište si pět svých pozitivních vlastností a jednu z nich rozviňte v krátkém textu, zejména proč je důležitá a jak ji v životě projevujete.
Hledejte spojení: Odmítnutí může narušit pocit sounáležitosti. Aktivně vyhledávejte blízkost jiných lidí, ať už přátel, rodiny, nebo kolegů, a připomeňte si, že jste pro své okolí důležití.
„Pokud si někdo nechce povídat, pamatujte, že může být také nervózní, číst opravdu dobrou knihu nebo být pohlcen svým vlastním osobním dramatem. Jeho reakce nemusí být nutně soudem o vás a vaší nabídce. Respektujte jeho rozhodnutí a až to zkusíte znovu, najdete spoustu lidí, kteří jsou vnímavější a vděčnější. Proč nebýt odvážný a nezačít s někým konverzovat? Jste schopnější, než si myslíte, a oba si to pravděpodobně užijete víc, než očekáváte,“ dodává Gillian Sandstrom, která řadu svých poznatků shrnula v populární knize Say Hello to Strangers (Řekněte „ahoj“ cizím lidem: Jak nezávazné rozhovory odemykají velké věci v práci, lásce a životě). Jak sama říká: „Odmítněte, aby vám odmítnutí kazilo život.“
