Možná nejste unavená z práce, ale z přetvářky. Proč je dobré nebýt hodnou holkou?
Ženy, které to vždycky zvládnou, které se nehroutí, netápou, neříkají si o pomoc, které všechno ustojí s lehkým úsměvem a větou: „To je v pohodě, to dám.“ Jsou milé, vřelé a samozřejmě i empatické. A mnohdy také vyčerpané. Poškozují se výkonem, který je jejich strategií přežití.
Všechno na první pohled krásné je něčím vykoupené. Sebevědomé, nezávislé a skvělé ženy taky často v noci nemůžou spát, protože mají v hlavě stovky nesplnitelných očekávání. Většinou cizích… a občas bohužel i těch vlastních. Žena, která vypadá jako skála, může být uvnitř rozlámaná na milion kousků. Jenže to nikdo nevidí. Jsme zvyklí hledat bolest tam, kde je vidět. Křik, slzy, zhroucení, ale i únava v podobě vystouplých kruhů pod očima. Ale bolest má přece i jinou podobu, tu tichou, upravenou a funkční. A tak vznikla žena v podobě skvělé kolegyně, dokonalé matky, partnerky, která nemá nároky. A nebo éterická žena, která už dávno rezignovala na to, že by ji někdo mohl doopravdy vidět takovou, jaká je.
Ticho, které bolí
Příběhy silných žen mají jedno společné: Všechny do jedné se velmi brzy naučily být v pohodě. Ne proto, že by opravdu byly. Ale proto, že když si náhodou dovolily nebýt úplně OK, něco se stalo. Někdo je odmítl. Někdo z nich udělal drama queen. Nebo si jich prostě nikdo nevšiml. Takže si nastavily režim: „Když budu silná, budou mě mít rádi.“
Tohle vnitřní nastavení se stává jakýmsi autopilotem. Žena už nemusí vědomě přesvědčovat okolí, přesvědčuje hlavně sama sebe. Potřebuje věřit, že je v pohodě, protože jinak by se zhroutila. Raději nasadí úsměv. Uvaří si silnou kávu, nalíčí oči, i když sotva vidí únavou, a jde zachraňovat všechny okolo sebe. Každého jiného, jen ne sebe. Děti, kamarádku, partnera, pracovní projekt, dokonce i šéfa. Komukoli může dát energii. Jen sobě ne.
Časem se však z věty „jsem v pohodě“ stane brnění. Automatická slovní hříčka, kterou si oblékáme jako upnuté oblečení, z něhož jsme dávno vyrostly. Na první pohled vypadá dokonale, ale ve skutečnosti nepříjemně škrtí, je neforemné. Tohle oblečení není pohodlné, protože je ušité z očekávání. Z viny. Z výčitek. Z přetvářky. Z touhy nebýt přítěží.
Jenže emoce se mezitím neztrácejí. Naopak, hromadí se. Jako voda v podkrovní nádrži. Každý potlačený vzlyk, každé „to nic není“, každý telefonát, kdy místo pravdy řekneme „všechno v pohodě“, každý úsměv skrze slzy, každé „jasně, to zvládnu“ místo „já už fakt nemůžu“. To všechno tu nádrž napouští. A jednoho dne praskne trubka. Emoce si najdou cestu ven. A to je potom teprve mela.
Někdy k výbuchu dochází postupně, skoro nenápadně. Tělo začne bolet. Nespíš. Jsi podrážděná. Emoce ti bouchají jako nášlapné miny, třeba na děti, kvůli zdánlivým maličkostem. Nebo tě jedno ráno přepadne taková únava, že vstát z postele je najednou nadlidský výkon. Toto ale není lenost ani slabost. To je výsledek měsíců, možná let, potlačování vlastních potřeb. Je to cena za to, že jsme byly pořád „v pohodě“.
Rostou z hodných holek
Jednou z nejrozšířenějších forem „tichého sebepoškozování“ je popírání vlastních emocí – zvlášť zlosti. Protože zlá žena je podle ostatních přece nebezpečná. Je nepříjemná. Neovladatelná. Proto se z hodných holek stávají dospělé ženy, které raději nikdy nezvyšují hlas, nepláčou před druhými a neříkají: „Tohle nechci.“ Jsou naopak trpělivé, vstřícné, usměvavé. Věří, že být milovaná znamená být nenáročná, nebýt na obtíž, vycházet vstříc a nezklamat. Zlost, kterou cítí, ale podle sebe nemají právo projevit, obracejí ji dovnitř. Nechtějí přece ztratit lásku, nechtějí být samy. Nechtějí být „ta hysterická“ ženská, kterou nikdo nedokáže vystát. Roky nesou napětí, které se nikde nevybije. Jen se hromadí a přetéká ve formě chronické únavy, tělesných bolestí, pocitu prázdnoty nebo „nevysvětlitelné“ úzkosti.
Zlost, kterou nedáme ven, se postupně obrací proti nám. Projevuje se třeba tak, že se trestáme přísným režimem, nenávistí ke svému tělu, perfekcionismem nebo sebenárokováním: „Dobře, ale příště to musím zvládnout ještě lépe.“ Nebo: „Jsem slabá.“ „Nesmím brečet.“ Děláme si samy ze sebe terče, protože být zlé na druhé si nedovolíme. A tak jsme zlé aspoň na sebe, protože my to přece ustojíme! Jenže tahle zloba žere energii. Není hlučná, je vyčerpávající. Denně nás oslabuje a nahlodává. Časem z nás zbyde jen výkon, funkce, až z vnějšího pohledu někdy téměř automat – člověk, který navenek umí všechno, jen ne cítit.
Jenže zlost je i důležitý signál. Často nám říká, že se děje něco, co je pro nás přes čáru. Když ho dlouhodobě ignorujeme, ztrácíme schopnost rozeznat, kde ta čára vůbec je – kdo jsme, co chceme, co nám ubližuje. A pak už neznáme odpovědi na otázky jako: „Jaké jsou moje hranice?“ „Co mám ráda?“ „Na co už fakt nemám energii?“ Obnova začíná možná úplně malým činem: Připustit si, že máme právo být naštvané. Že být v kontaktu se svojí zlostí neznamená být špatná… Naopak! Znamená to být celistvá a znát se natolik dobře, že vím, co se mi líbí, a co už mě opravdu rozhněvá.
Spousta lidí si sebepoškozování spojuje hlavně s tím fyzickým ubližováním. Ale co když si vlastně ubližujeme i tím, že nežijeme svůj vlastní život? Když roky plníme očekávání druhých, všechno plánujeme jen podle nich, neřekneme si o pomoc, neřekneme ne a snažíme se nedělat chyby. Jen proto, abychom si udržely ten obraz dokonalých usměvavých žen. Přitom uvnitř cítíme pochyby, jestli vůbec můžeme být milované, i když něco nezvládneme, i když někoho zklameme, nebo když konečně přiznáme, že tentokrát prostě nejsme v pohodě.
Zpátky k sobě
Východiskem není žádný předem připravený složitý návod na šťastný život. Východiskem je spíš upřímné povšimnutí si toho, jak mi doopravdy je. Jak se právě teď cítím bez odpovědnosti za druhé, bez naučené role, která mě chrání před tím, aby mi nikdo neublížil. Možná poprvé po mnoha letech v hlavě zazní myšlenka, že už to takhle fakt dál nejde. Ale úspěch je i poznání, že je toho všeho na jednoho člověka už moc. V samotném okamžiku se sice nic zásadního nestane, ale je potřeba vyčkat. Protože se z té jednorozměrné „silné“ ženy díky těmto myšlenkám postupně stane normální člověk – žena z masa a kostí, se všemi těmi dávno zapomenutými emocemi.
Možná si po letech všimneš, že nejsi unavená proto, že bys dělala moc, ale proto, že děláš věci, které nejsou tvoje. Možná zjistíš, že výkon byl jen strategie přežití – a za ní se skrývá potřeba být viděná, slyšená a milovaná.
Nejsilnější lidé nakonec nejsou ti, kteří nikdy neselžou. Jsou to ti, kteří si dovolí být slabí. Kteří si umí říct ostatním o pomoc. Kteří se naučili se sebou čas od času soucítit a přijali se takoví, jací jsou, bez ohledu na to jestli někdo z okolí vidí jejich slabiny. Neskrývají je, a možná právě v tom tkví ta pravá odvaha.
Zdroj: autorský článek
