Emoční, existenciální i uprostřed davu. Jaká osamělost je ta vaše?
Osamělost se v posledních letech stává výrazným společenským tématem. Podle údajů WHO zažívá osamělost přibližně jeden ze šesti lidí na světě. Překvapivě přitom nejde hlavně o problém seniorů. Nejvyšší míru osamělosti v průzkumech uvádějí mladí dospělí, zejména lidé kolem dvaceti a třiceti let. Častěji se totiž stěhují za prací, mají menší rodiny, více komunikují online a méně se zapojují do stabilních komunit. Jaké typy osamělosti můžeme prožívat?
Otázka, co je to osamělost, není tak jednoznačná. Můžete najít filozofické výklady nebo čisté statistiky, tak jako v úvodu článku. Ani moderní psychologie nepřináší přesný výčet všech situací, ve kterých jsme osamělí. Osamělost je totiž náš subjektivní emocionální stav, ne matematický vzoreček. Vzniká z nedostatku určitých typů vztahů nebo zkušeností a může nás potkat v různých „vrstvách“ našeho života. Jedno je ale jisté, osamělost není jen jedna.
Osamělosti, kterou si většina lidí představí jako první, se říká sociální osamělost. Chybí nám lidé, se kterými bychom mohli zajít na kávu, popovídat si nebo jen sdílet každodenní život. Vzniká tehdy, když nemáme dost kontaktů nebo pocit, že někam patříme. Typicky se objevuje po přestěhování do nového města, při práci z domova nebo v životních obdobích, kdy se naše sociální okruhy přirozeně zmenší.
Jenže existuje ještě jiný, často hlubší typ, a to je emoční osamělost. Stává se naší společnicí ve chvíli, kdy nám chybí jeden opravdu blízký vztah. Můžeme mít kolem sebe spoustu známých, kolegů nebo dokonce přátel, ale přesto cítíme, že není nikdo, komu bychom mohli říct úplně všechno. Emoční osamělost se často objevuje po rozchodu, po ztrátě partnera nebo ve vztazích, kde sice fungujeme navenek, ale chybí v nich skutečná blízkost.
Sami spolu s vámi
Možná ještě paradoxnější je zkušenost, kterou mnoho lidí popisuje jako osamělost uprostřed davu. Na večírku, v kanceláři nebo dokonce u rodinného stolu můžeme mít bolestný pocit, jako bychom byli oddělení tenkou skleněnou stěnou od ostatních. Vidíme je, slyšíme a dokonce se zapojujeme do dění okolo nás, přesto se necítíme být jeho součástí. Tento typ osamělosti v nás úzkostně hlodá. Do daného prostředí zkrátka úplně nezapadáme.
S tím souvisí i další forma osamělosti, někdy označovaná jako osamělost z nepřijetí nebo „identitní osamělost“. Ta vzniká tehdy, když máme pocit, že jsme v něčem zásadně jiní než lidé kolem nás, ať už je to v hodnotách, zkušenostech, životním stylu nebo (už podle názvu) v identitě. Není to jen jako ocitnout se na špatném večírku, ale provází nás dlouhodobě. Velmi silnou zkušeností je i osamělost po ztrátě. Když odejde partner, přítel nebo někdo z rodiny, zůstane po něm prázdnota spojená právě s tímto konkrétním vztahem. Mnoho lidí popisuje, že i když mají kolem sebe další blízké, právě tato osamělost jim zůstává ještě dlouho.
V meziprostoru
Zajímavé je, že osamělost nás může pohltit také v obdobích velkých změn. Objeví se například při stěhování, změně práce, narození dítěte nebo třeba ve chvíli, kdy děti odejdou z domova. Staré vztahové struktury se rozpadnou, nové ještě nevznikly a my jsme najednou v jakémsi sociálním „meziprostoru“. Nejhlubší forma osamělosti pak může být existenciální osamělost. Ta nesouvisí ani tak s počtem vztahů jako s pocitem, že každý člověk nakonec prožívá život ze své vlastní, jedinečné perspektivy. Může se objevit při přemýšlení o smyslu života, při vážné nemoci nebo ve chvílích hluboké introspekce. Paradoxně ji někdy popisují i lidé, kteří mají velmi dobré a blízké vztahy.
Ani tak jsme nepopsali všechny typy osamělosti, které nás mohou v životě potkat a právě proto je důležité si připomínat, že osamělost je velmi široký pojem. Nejde zapíchnout prst jen do toho, že nám chybí blízký člověk, přátelé, nebo že zrovna hledáme hlubší smysl života. Někdy se tak snažíme osamělost řešit tím, že se snažíme seznamovat s novými lidmi, jindy píšeme jeden „tweet“ za druhým. Jenže problém může ležet úplně jinde. Ne vždy nám totiž chybí společnost. Někdy chybí porozumění, jindy zase pocit, že máme ve světě své místo. Nebo to může být „něco mezi“. Víte, jaká osamělost dělá společnost právě vám?
