Hranice ve vztazích nastavujeme celý život. Někdy je lepší říct „ne“, jindy být flexibilní
Nastavte si hranice, slýcháme často jako jeden z návodů, jak žít spokojenější život. Většina z nás tuší, o co jde, horší už je nějak začít. Znamená to, že budu žít jen podle sebe? Vždyť jsem přece součástí vztahu, rodiny… Kde je moje hranice a kde už nerespektování druhého? Pojďme si to probrat hezky popořádku a kompletně.
Hranice si nastavujete v podstatě s každým – s rodinou, s partnerem, s kamarády, s kolegy. Zjednodušeně nám vytvářejí prostor k tomu, abychom mohli žít podle svého. Jejich vytyčení ale není samozřejmostí a u mnohých z nás je spojeno s pocity strachu a viny. Hranice navíc mohou být nejen fyzické, ale i třeba emocionální nebo psychologické. Co to vlastně znamená?
Prostorové hranice: Hranice takzvané osobní bubliny má každý člověk nastaveny jinak. Svoji roli hraje kultura, společenská očekávání, výchova, obecně lze říct, že jen obtížně bychom hledali přesná pravidla, jak blízko u druhé osoby stát, aby jí to ještě bylo příjemné.
Tělesné hranice: Každému také vyhovuje jiná míra tělesného kontaktu nebo dotyků. Někdo se rád objímá s přáteli, pro jiného je to pouze intimní věc určená pro partnera. Ať už chceme, nebo ne, doteky v sobě nesou významné nonverbální poselství. Poplácání po rameni chápeme jako uznání nebo povzbuzení, důraznější může znamenat i výhrůžku. Asi málokdo si na první dobrou pod pohlazením představí ohrožení nebo nebezpečí. Ale jinak už to může být v interakcích mezi muži a ženami, kde právě dotyky často mívají sexuální nebo mocenský kontext.
Emoční hranice: Je to v podstatě naše vnímání situací, zda jsou pro nás v pořádku, nebo ne, vymezování toho, co si necháme líbit, co považujeme za dobré, a co už ne. Tady je třeba rozlišit to, co cítíme my sami, od toho, co si ostatní myslí, že bychom měli cílit.
Psychologické hranice: Psychologické hranice lze chápat tak, jako by vymezovaly, kdo vlastně jsme. V životě máme různé společenské role, jsme dcery, nebo synové, jsme spolužáci, kolegové, přátelé, s každou rolí je spjato různé očekávání. Nastavení psychologických hranic souvisí s poznáním sebe samotných.
Sebepoznání
Naše hranice přirovnává klinický psycholog Henry Cloud k pozemku. V katastru je jasné zanesený, víme, kde začíná. Každý ho má ale jiný: Někdo si vybral místo v řadovce, protože chce mít ostatní blízko u sebe, jiný dá přednost samotě u lesa. Někdo má obrovský prostor, jinému stačí menší. Všichni ale potřebujeme vědět, co je naše, co chráníme a za co jsme zodpovědní. Když náš pozemek ohraničení nemá, bývá pro nás nesmírně složité definovat, o co bychom se vlastně měli starat. Nevíme, co na něm všechno roste, a když na někoho spadne stará stodola, jestli je to vůbec zodpovědnost naše, nebo souseda.
V první řadě je tedy důležité pracovat na sebepoznání – zvědomovat si to, co nám dělá dobře, co chceme, kdy se cítíme v bezpečí, přijímání a podobně.
Já, nebo ti druzí?
„Co je ale důležité, je to, že hranice nejsou zdi. Je to spíš plot, který má někde branku, díru, je takový flexibilní, abychom mohli to dobré pouštět dovnitř a to špatné ven,“ říká Eliška Remešová, terapeutka a odbornice na vztahy. Protože jedna věc je vědět, kdo jsme a co chceme, druhá je ovšem ta, že žijeme ve vztazích, tedy v interakci s ostatními.
A tady narážíme na konflikt, který prožíváme celoživotně – nakolik chceme být sami sebou, nakolik je pro nás důležité dělat si věci podle sebe – nebo naopak, jak moc chceme vyhovět ostatním a být přijímáni okolím. Tady přichází čas na otázky: Jak moc je pro nás důležité, co si o nás ostatní lidé myslí? Do jaké míry potlačujeme svoji přirozenost, aby nás ostatní brali nebo měli rádi? „V tom navíc v různých fázích života oscilujeme, rovnováhu a svůj osobní ideální poměr hledáme vlastně neustále,” upozorňuje Eliška Remešová.
S věkem se mění
Člověk se zkrátka mění, mění se i partnerský vztah a na hranicích je ošemetné to, že co vám třeba vyhovovalo ve dvaceti, nemusíte přijímat v padesáti, a naopak – některé věci už jste se naučili nechat plavat. Možná jste ve dvaceti neuměli říct kamarádce či kamarádovi, že s ním nemůžete rozebírat nešťastnou lásku nebo studia každý den, později už budete umět nastavit míru setkávání tak, abyste si to užili oba a vaší potřebě porozuměli a přijali to, že je máte i tak rádi.
Komunikace a trpělivost
Jedna věc je ale vědět, co chceme a kde jsme schopni ustoupit, druhá je pak umět to ostatním říct. Jednou z dovedností, kterou se také člověk učí celý život, je umění říkat „ne“. Tomuto tématu se věnujeme ve speciálním textu, je to totiž svébytná disciplína.
Lepší pozdě než nikdy
V partnerství to nejspíš zažila většina z nás: Na začátku jsme druhého nechtěli prudit nebo se vymezovat a jeho přešlapy na pomyslné linii našich hranic nám mohly přijít roztomilé, banální nebo něco, přes co se v životě přeneseme. Chodí pozdě? Kdo by chtěl dělat na pátem rande vlny. Jenže časem to začne být otravné a později se také může stát, že nevidíte milovanou osobu, která má problém s plánováním času, ale bezohledného jedince, který si neváží času ostatních a myslí jen na sebe.
Jenže co dělat ve chvíli, kdy – a oprávněně – očekávate reakci „doteď ti to nevadilo, tak proč je to najednou problém“? V takovou chvíli nezbývá než jít s pravdou ven. Partnerovi můžete vysvětlit důvody, proč vám to vadí i proč jste o tom doposud mlčel nebo mlčela. Rozhodně je to lepší cesta než si říct, že to nějak zvládnete. Upřímně řečeno, pokud je to něco, co vám opravdu vadí, budete si ve vztahu pomalu připadat jako někdo, kdo nemůže být sám sebou. A to je cesta k dlouhodobé frustraci. A přitom to bylo ve vašich rukou.
Co je důležité: Pokud nějaké hranice stanovíte, pak byste měli trvat na jejich dodržování. Vyzvedává partner děti ze školy vždycky v úterý, protože vy chcete zůstávat déle v práci nebo jít s kamarádkou do sauny? Pak byste to měla nechat na něm, a pokud nestíhá, ať za sebe sežene náhradu on. Na druhou stranu může být partner nemocný, mít náročné období v práci nebo z nějakého důvodu mohou děti potřebovat vás. Hranice nejsou nepropustné, co je ale vždycky důležité, je mluvit o svých pocitech a potřebách a nebagatelizovat je u svého protějšku.
