Neboj, jsem tu s tebou. Přítomnost rodičů pomáhá dětem překonat strach, ukazuje nová studie

Chyťte dítě za ruku, víc není třeba.

Chyťte dítě za ruku, víc není třeba. Zdroj: iStock.com

Řada rodičů by udělala cokoli, aby jejich děti prožily dětství beze strachu. To ale dost dobře nejde a není to ani přínosné – dítě se musí umět bát, aby třeba nesahalo na horkou konvici. Na druhou stranu, spoustu nepříjemných dětských strachů můžeme zmírnit my sami. A přitom nemusíme (skoro) nic udělat. 

Moje dcera za měsíc oslaví dvanácté narozeniny, což mimo jiné znamená, že už jsme si s manželem vědomi všemožných restrikcí. Na veřejnosti s ní se musíme chovat co nejvíc normálně, nesmíme si prozpěvovat, tančit ani se nápadně hlasitě projevovat. A jakmile je v přítomnosti svých kamarádek, zejména těch z tanečního kroužku, nesmíme skoro ani promluvit. Před pár měsíci mi to dala jasně najevo, když jsem ji doprovázela k autobusu, kterým měla odjet na soutěž. Jakmile zbystřila svoje holky, rychle si do rukou vzala vše, co jsem jí do té doby pomáhala nést, a odběhla ke svému hloučku. Ani se neohlédla, a tak jsem se po chvíli váhání po anglicku vzdálila.

Smutno mi z toho nebylo. Bohatě mi to totiž vynahrazují jiné situace. Třeba když spolu přecházíme silnici a pořád se automaticky chytáme za ruce, i když už není žádná malá holka. Nejen já ji, ale i ona mě. A když má pocit, že dostatečně neuhýbám před autem, které se zrovna chystá vyjet z parkoviště, sevře mou ruku ještě pevněji. „Mami, dávej pozor,“ zlobí se pokaždé. Ale zatímco tyhle její iracionální strachy si vysloveně užívám, vůči jiným si někdy připadám bezradná. Třeba když se bojí nějaké situace, které má být vystavena například ve škole, u doktora nebo v novém kolektivu. Jak jí vysvětlit, že to bude dobré?

Jak to zvládnout

Podle nové studie publikované v časopise Developmental Science nepotřebují rodiče žádné vrozené terapeutické schopnosti, bohatě postačí, když se svými potomky v obávaných situacích prostě jsou. Výzkum Kalifornské univerzity probíhal na vzorku dětí ve věku od šesti do sedmnácti let, průměrně jim tedy bylo zhruba jako mojí dceři. Děti byly během něj vystavovány různým znepokojivým vjemům a zvukům, zatímco byla snímána aktivita jejich mozku. Jednou za přítomnosti rodičů, kteří je u toho mohli držet za ruku či za nohu, podruhé bez nich.  

Už předchozí podobná studie z roku 2020 prokázala, že děti mají tendenci chovat se odvážněji, když jsou máma nebo táta poblíž. Nynější závěry ovšem potvrzují, že pouhá přítomnost rodičů má vliv na aktivitu amygdaly a mediálního prefrontálního kortexu, tedy částí mozku, které zodpovídají za naše emoční prožitky a za paměť. Měření ukázalo, že rodiče dokážou zmírnit strachy svých dětí, a to jak ty známé, tak ty dosud nepoznané – přitom ani nemusejí nic říkat, stačí, že tam jsou. To by mohlo podpořit nás všechny, kteří máme občas pocit, že ať se snažíme, jak chceme, dítě se bojí a naše ujišťování je k ničemu. Není, ve skutečnosti mu pouhou přítomností dodáváme jistotu, kterou zužitkovává i v pozdějších nových výzvách. 

V praxi to obsáhne všechny ty situace, kdy nám intuice velí, abychom své dítě pomyslně nebo i doopravdy chytili za ruku – třeba první den ve školce nebo ve škole, když sedí na zubařském křesle nebo když se bojí sjet dlouhý tobogan. Stejně tak se tím vysvětluje, proč je pro něj důležité, abychom při jeho hudebním vystoupení nebo během sportovního zápasu seděli mezi diváky – v podstatě jsme „rozháněči“ trémy. Objasňuje se, jaký má význam, když dítěti pomáháme s testy na přijímačky nebo proč funguje obyčejné ranní objetí s pobídkou: „To dáš!“ I když se dítě stále bojí, bojí se trochu méně. 

Jak poznamenává magazín Psychology Today, studie probíhala na příliš malém vzorku a bude v tomto směru potřeba dalšího bádání. Nicméně nám, rodičům, může dát pro začátek trochu té jistoty a klíč k tomu, co dělat, když naše milované ratolesti sevře strach. Jednoduše být s nimi, povzbudivě sevřít rameno nebo chytit za ruku. I když o nic nejde. Pro nás možná ne, ale pro ně ano.