Proč zůstáváme v toxických vztazích? Mohou za tím být traumata, ale i strach z nudy
Často až po rozchodu dokážeme posoudit, jak moc byl náš vztah nezdravý, i když nám to předtím dávali najevo naši blízcí. Zvenku to totiž vypadá jasně, ale když jsou lidé ve vztahu, mohou mít problém vidět věci realisticky. Vnitřní pocit, že je něco opravdu špatně, často přehluší strach nebo staré rány z dětství. Pokud se divíte, proč vaše kamarádka nebo kamarád zůstávají ve vztahu odsouzeném k neštěstí, toto mohou být některé důvody.
„Všechny vztahy jsou těžké“
Jasně, žádný vztah není bez práce, ale pokud máme „těžší období“ tak nějak permanentně, vztah nám bere víc, než dává a tlačí nás mimo naše hranice, přičemž nám ničí sebevědomí, není to jen „fáze“. Ano, dobrý vztah není bezproblémový, ale měl by být primárně bezpečným místem, ne hlavním zdrojem úzkostí. Neměl by nás odpojovat od toho, kým opravdu jsme. Pokud máme představu, že jsou vztahy nekonečný boj, těžko posoudíme, jak nás ve skutečnosti ničí.
Zranění z dětství
Někdy se zamilujeme do lidí, kteří v nás nevědomky probouzejí něco známého, třeba nejistotu nebo žízeň po pozornosti, které jsme zažívali jako děti. A i když víme, že vztah nám neprospívá, náš mozek říká: „Vydrž, třeba se to změní.“ Odchod se nám pak může zdát víc jako hrozba než úleva.
Chemie vs. kompatibilita
Někdy to ve vztahu od začátku „jiskří“ a city jsou dost intenzivní. To ale ještě neznamená, že jsou oba zamilovaní lidé kompatibilní. Ona „chemie“ nám může pořádně zamotat hlavu, i když se k sobě nehodíme. Často si vytvoříme představu o našem protějšku a pak je těžké přijmout, že je naprosto jiný. Manipulativní, mlží, lže… Bolestivý rozchod ale oddalujeme hlavně kvůli vlastní fantazii. Vždyť partner byl ještě nedávno úplně perfektní…
Potenciál vs. realita
Podobně jako chemie a fantazie s námi může zamávat, když ve vztahu vidíme to, čím by mohl být, než čím opravdu je. Kdyby partner tolik neutrácel, kdyby partnerka denně nepila, kdyby jen šel na terapii… Jenže vztah se nežije v „kdyby“. Když čekáme na zázrak, protože ten druhý by přece mohl být dokonalý, dovolíme si přehlížet varovné signály.
Naučili jsme se o lásku „zasloužit“
Jestliže jsme vyrůstali v prostředí, kde láska nebyla samozřejmá, můžeme v dospělosti opakovat stejný vzorec. Zůstáváme ve vztahu, protože „láska bolí“ nebo o ni musíme bojovat. Jenže zdravá láska není o dramatu, a pokud na sobě člověk nezapracuje, toxické představy a zvyky se ho budou držet dál. Zdravé vztahy nám mohou zpočátku připadat nudné, i když po klidu a bezpečí toužíme.
Závislost na vzrušení
Když má vztah podobu horské dráhy, chvíli totální dno a pak zase slastné usmiřování, může se z toho stát návyk. Pořád čekáme, kdy přijde ta „dobrá fáze“ a i když je to stále méně a méně, připadá nám to jako důkaz, že to za to utrpení stojí. Jenže čím víc na tomhle kolotoči jsme, tím těžší je vystoupit.
Partner nás manipuluje
Pokud nás partner shazuje, manipuluje nebo kvůli jeho chování pochybujeme sami o sobě, není divu, že si přestaneme úplně věřit. Myslíme si, že nic nemůžeme udělat správně. To, že nás partner zraňuje, nám nakonec může připadat normální. V takovém vztahu těžko hledáme energii na ústupovou cestu.
Náklady vs. ztráty
Už jsme do vztahu investovali tolik času a energie, že by byla škoda ho teď zahodit? Jenže zůstat někde jen proto, že už jsme tam dlouho, není dobrý důvod pokračovat. Obzvlášť pokud nás to vyčerpává, necítíme se tam dobře a jsme těmi jedinými, kdo do vztahu vlastně ještě dál investuje.
Strach být sám se sebou
Samota může působit děsivě, zvlášť když sami sobě moc nevěříme. Člověk pak může mít pocit, že je lepší mít alespoň někoho, než být sám. Jenže když jsme s někým, kdo nás nerespektuje, stejně jsme odsouzeni k osamění.
Nevíme, kdo jsme
Když jsme vztahu hodně dlouho nebo hodně intenzivně, může se stát součástí naší identity. Nedokážeme si bez něj představit, kdo vůbec jsme a co chceme. Občas toxický partner může využívat naší nejistoty, aby si nás ještě více připoutal. Představa rozchodu je tak samozřejmě děsivá, protože tím vlastně přijdeme o kousek sebe. Ale i to se dá zvládnout a znovu se najít. Mnohem lépe než po boku někoho, kdo si nás neváží.
Pocit, že nám vztah dává hodnotu
Často cítíme povinnost někoho mít. Vidíme to stále okolo sebe, od dětství nám to říkají rodiče a všichni kolem nás se žení… A tak si podvědomě spojujeme vlastní hodnotu s tím, jestli jsme vztahu, nebo ne. Těžko se nám pak odchází ze špatného vztahu, když se bojíme, že se k nám ostatní otočí zády.
