Můj příběh: Žiju s transgender klukem
Žiju s transgender klukem. Mám s ním společný byt, hypotéku, radosti i starosti. Nejvíc těch, do jakých sprch ho lidé na internetu posílají.
Můj první vážný vztah trval skoro deset let. Seznámili jsme se na střední škole, prošli spolu univerzitou, hledáním první práce i společného bydlení. Rostli jsme a vyvíjeli se spolu, ale zejména v posledních letech také sami. Jemu vyhovovalo tradičnější rozdělení rolí ve vztahu i domácnosti, já hledala jinou cestu, protože jsem se v takhle nalinkovaném světě necítila moc dobře. Nenašli jsme kompromis, vztah skončil a já několik dalších měsíců chodila na terapii, kde jsem se snažila přijít na to, jaký vztah chci, jakého a zda vůbec potřebuji partnera.
Naposledy jsem randila v šestnácti, ani jsem si nepamatovala, jak na to, navíc seznamování mi nikdy moc nešlo. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet Tinder. Jedno chladné lednové odpoledne jsem znuděně listovala novou „nabídkou“ v okolí a soudila cizí vkus, zájmy i vzhled, jako kdyby za fotkami nebyli reální muži z masa a kostí, až jsem narazila na Erika. Měl hezký obličej, barevné vlasy, vtipný popisek a nepůsobil jako kretén. Zaujal mě také proto, že po předchozích konverzacích byla laťka prakticky na zemi.
Měla bys něco vědět
Propojili jsme se a začali si psát. Zdál se být fajn. Milý, vtipný, trochu stydlivý a příliš používal vykuleného smajlíka. Konverzace nám vydržela několik dní, ale pořád se neměl k tomu pozvat mě ven. Udělala jsem to tedy já. Váhal, ale nakonec souhlasil. Chtěl mi však před osobním setkáním ještě něco sdělit. Informaci, která by mi mohla změnit názor. Byla jsem zvědavá, čekala jsem cokoli od „vlastně jsem ženatý, mám tři děti a hledám jen občasné rozptýlení“ po „zrovna sedím v krimu, ale ve středu mám vycházky“. Netrefila jsem se. Napsal mi, že je trans.
Trochu mě to vykolejilo. Ne že bych nevěděla, co to znamená, ale nikoho trans jsem osobně neznala a moje představa byla trochu mlhavá. Měla jsem v hlavě spoustu otázek a netušila jsem, na které se můžu ptát a které jsou nevhodné. A dumala jsem také nad tím, jestli to něco vypovídá o mně a mých preferencích. Vždy jsem randila jen s cis muži a nepřemýšlela o tom, že by to mohlo být někdy jinak. Nakonec jsem nad tím mávla rukou a řekla si, že o nic nejde, blbých rande jsem už stejně zažila dost, potkáme se a uvidíme.
První setkání bylo nervózní a trochu trapné, ale hodně jsme si rozuměli. Erik vypadal na svůj věk mladší, ale nic v jeho vzhledu nebo chování nenaznačovalo, že by nebyl běžný kluk. Následovala druhá schůzka a od třetí jsme se od sebe prakticky nehnuli. Moje nejbližší okolí, přátelé a rodina přijali Erika bez problémů. Někteří vědí, že je Erik trans muž, jiní ne. Od začátku ho všichni berou automaticky jako kluka, aniž by to kdokoli zpochybňoval nebo komentoval. Erik prošel tranzicí už před mnoha lety, má tedy štěstí v tom, že se od jiných mužů v jeho věku vzhledově nijak neliší. Tedy tak to alespoň vidím já. On by se mnou nesouhlasil.
Jaký chlap je dost chlap?
Jeho vzhled ho hodně trápí. Měří asi o 15 centimetrů míň, než je průměr mužů v České republice. Nemá sice nadváhu, ale také nemá úzké boky a široká ramena. Nemá ostře řezanou čelist, výrazné svaly ani bujnou kštici. Stejně jako spousta jiných mužů. Já nic z toho za problém nepovažuji. Erik vypadá dobře, sluší mu ležérní košile, rozcuchané vlasy i lehké strniště, líbí se mi a přitahuje mě. A stereotypní krása kluků z plakátu mi připadala vždycky trochu nudná.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
On se ale soustředí primárně na své domnělé „chyby“. Vlastně se tomu nedivím. Ženy v reklamách konečně začínají zažívat rozmanitost, ale reprezentace mužů v tomhle zatím dost pokulhává. Správný mužný muž je vysoký, svalnatý, v dokonale padnoucím oblečení tlumených barev. Jenže co když polovinu šatníku musíte nakupovat v dětském oddělení, protože vám je i S triko z běžného řetězce příliš velké?
Problematický vztah ke svému tělu samozřejmě nezažívají jen trans* lidé, týká se většiny z nás. Konečně se začíná mluvit o tom, jak přílišný tlak na vzhled ubližuje nejen ženám, ale i mužům. Slýchám o tom od svých přátel, kteří také vedou boj s vlastním tělem a cítí se nedostatečně vzhledem k měřítkům společnosti. Ani intimní sféra není doménou pouze trans* osob, vtipy o velikosti penisu mohou být jistě bolestivé i pro cis muže. Ale když vidím, jak podobné narážky ubližují Erikovi, jak cítí, že ho společnost kvůli jeho odlišnosti nepřijímá a jak na to v naší hypersexualizované době naráží dnes a denně, je mi to hrozně líto.
Náš vztah není bezproblémový, občas se hádáme, křičíme na sebe. Oba máme svá hluboká traumata, která někdy vyplují na povrch a obnaží citlivá místa. A jindy jsme prostě jen unavení a frustrovaní z práce, rodiny nebo ekonomické a politické situace tak, jako kdokoli jiný. Většinu času je totiž úplně jedno, jestli jsme cis nebo trans. V pracovním týdnu chodíme do práce, večer si připravíme jídlo a sledujeme televizi nebo vyrazíme do města.
Na víkendy plánujeme návštěvy rodiny a přátel, výlety, kulturní akce. Nelišíme se od jiných párů, které máme kolem sebe. Dohadujeme se, kdo zapomněl vynést koš, čí kapesník ožmolkoval vyprané prádlo nebo kdo je na řadě s výběrem filmu. Objímáme se, držíme za ruce, líbáme se, ale také osočujeme, kritizujeme a stěžujeme si na sebe kamarádům. Prostě se máme rádi.
Pohlaví, věc veřejná
Takhle jednoduché by to mohlo být. Jenže to bychom asi nesměli žít v České republice, která není trans osobám zrovna moc nakloněna. Ano, vím, že se situace i nálada pomalu mění, že Ústavní soud konečně zrušil povinnou sterilizaci jako podmínku úřední změny pohlaví, že tu máme neziskové organizace a odborníky zabývající se psychickým zdravím trans osob i edukací veřejnosti a orgánů veřejné moci.
Bohužel je ale každá drobná změna k lepšímu doprovázena vlnou nenávisti, zejména na sociálních sítích. Já sama jsem naštěstí nebyla svědkem žádného přímého útoku. Nejspíš proto, že má Erik i přes své domnělé nedostatky prakticky bezproblémový passing (to znamená, že je jeho genderová identita společností vnímána tak, jak si přeje – je vnímán jako muž) a tomu také přizpůsobuje své chování. Obléká se jako jiní muži, holí se, užívá mužský rod. Neumím si například představit, jak by reagovalo okolí, kdyby šel při návštěvě plaveckého bazénu se mnou do dámských šaten a sprch. To by bylo úplně absurdní a pro zúčastněné vrcholně nekomfortní.
Přesto ho tam někteří internetoví diskutující opakovaně posílají, jeho a všechny další trans muže. Podle nich totiž není Erik mužem, nýbrž stále ženou. Zrůdnou, nemocnou, bytostně odpornou ženou. Člověkem, který nemá právo na tělesnou integritu a lidskou důstojnost, který nemá právo žít takový život, jaký chce. A podle některých také člověk, který nemá právo žít vůbec. Nepíše se mi to snadno, z podobných výroků se mi chce zvracet i brečet zároveň, ale je to realita, kterou u nás trans lidé denně zažívají. Stačí si otevřít Facebook nebo X, poslechnout si výroky konzervativních lobbistů, některých celebrit, nebo třeba našeho bývalého prezidenta.
Trans lidé tady s námi žili, žijí a žít budou a zaslouží si respekt a důstojnost. Jsou to lidé s vlastními sny, ambicemi a obavami. Stejně jako všichni ostatní chodí do školy, do práce, zamilovávají se a rozcházejí, kupují knížky, chodí do kina, venčí psy a dělají milion dalších věcí. Můj vztah s Erikem není omezen naší genderovou identitou. Je o vzájemném porozumění, podpoře a lásce, kterou si dáváme každý den. Erik je mým životním partnerem, ať je jeho identita jakákoli a bez ohledu na to, co má v občance. A to je to, na čem by mělo opravdu záležet.
