Pocit zbytečného člověka. Co dělat, když vás v práci postihne boreout syndrom?
Pohodová práce je sen většiny lidí, co když se ale změní v každodenní přežívání?
Vždycky jsem patřila k lidem, pro které byl žádoucím pracovním benefitem klid. Cenila jsem si předvídatelnosti každodenních úkolů, jasně daných kompetencí, možnosti vybírat si vlastní náplň práce i volnosti pracovat aspoň dvakrát týdně z domova. Pro pracující matku, kterou doma čeká druhá směna v podobě vyzvedávání dítěte či dopravování na kroužky, se tohle jevilo jako schůdná cesta ke svatému grálu zvánému work-life balance.
Článek si můžete poslechnout v audioverzi:
Na sociálních sítích se pro tento druh profesí nedávno vžil pojem „lazy girl job“. Jde o nenáročnou, zpravidla administrativní práci, kterou neprovází vysoká míra stresu a jež současně umožňuje dostatek času na osobní život. Vedle matek tento styl práce oceňuje zejména „líná“ generace Z, která odmítá trávit prací víc než osm hodin denně. Jak nedávno na svém Instagramu sarkasticky poznamenala moderátorka Linda Bartošová, která sepsala své důvody, proč už nechce do dalšího korporátu: „…já přece ty víkendy moc nepotřebuju a žít taky ne, a vlastně i ta láska a kámoši jsou trochu přeceňovaný, ne?“
Jsem k ničemu?
Problém s pohodlnou prací však nastává ve chvíli, kdy se s vaším mentálním nastavením či životním stylem nepotkává. A překvapivě může napáchat podobnou paseku jako syndrom vyhoření – ne nadarmo se od něj odvozuje i název boreout syndrome tedy v překladu syndrom „znudění“. Na místo bezbřehé práce, vysoké míry stresu a ustavičného tlaku na výkon v tomto stavu zažíváte pravý opak – chronickou nudu, nedostatek zajímavých podnětů i jakýkoli smysl své práce. Není divu, že v tomto fungování brzy nastupují pocity demotivace, stagnace, méněcennosti, ale i jisté „ztracenosti“ v rámci firmy nebo vyčerpání „z ničeho“. Prvotní častou prokrastinaci časem střídá pasivita a nakonec i paralýza vykonávat jakoukoli práci – jednak si v ní nevěříte a jednak… Proč vlastně?
O čem se mlčí s Honzou Vojtkem: Jaký vliv má pracovní prostředí na naši psychiku?
Jak z toho ven? Především je nutné boreout syndrom identifikovat a přiznat si ho bez pocitů studu, že „nemakáte“. Dalším podstatným krokem je vaše pocity komunikovat a vedením, které by vám mělo vyjít vstříc a nastavit systémové změny vaší práce, nebo vám přinejmenším stanovit nějaký časový rámec, kdy můžete očekávat změny k lepšímu. Pokud čelíte boreout syndromu už nějaký ten pátek nebo měsíc, možná vás v tuto chvíli ovládne strach, že naopak dostanete od šéfa „naloženo“, což by mohl být opačný extrém. Zkuste proto své požadavky komunikovat co nejupřímněji – vzpomeňte si třeba, co vás na vaši práci bavilo a čím vás naplňovala dříve.
Hlavní je nenechat dojít boreout syndrom do extrému, kdy vás zcela ovládne pocit, že jste k ničemu a že nic neumíte. I výpověď je v tomto případě lepším řešením, zejména pokud vám nadřízený odpoví, že vám v tuto chvíli nemůže pomoct. Možností je time out v podobě placeného či neplaceného volna, kdy si zkusíte odpočinout a během toho promyslet a nastavit nějaké mechanismy práce, které vás dokážou trochu nastartovat. I zde však platí to, co u většiny problémů, které se v průběhu života dostavují – jen vlastní vůlí to neutáhnete. Změna vnějších podmínek práce je v tomto případě nevyhnutelná, ať už se rozhodnete jakkoli.
