Martin Finger: Svůj obraz dokonalého světa nikomu cpát nechci
Nevyžádané rady se snaží neudělovat a lidi zbytečně netlačí do odpovědí ani do situací, kde by jim nebylo dobře, tak to má s altruismem herec a umělecký šéf Činoherního klubu Martin Finger.
Snažíte se páchat dobro?
Myslím, že permanentně.
Právě páchání dobra a otázka, jestli je altruismus do jisté míry sobecký, jsou totiž tématem tohoto čísla Mojí psychologie, takže abych svoji otázku upřesnila: Dělá vám dobře pomáhat druhým?
Určitě, podle mě máme nějak zakódované v DNA, že nám to dělá radost.
Takže věříte, že lidé jsou v podstatě dobří?
To už bych si tak úplně tvrdit netroufl. Vlastně nevím, možná je to tím, že zlo je v životě asi trochu víc vidět a že důsledky zla rozhodně víc pocítíte. Zlo se ve vlnách objevuje ve všech, přijde odněkud z vesmíru, zažehne některé buňky v našem těle a my potom děláme věci, které nejsou úplně v pořádku. Ale upřímně chci doufat, že většinově jsme dobří.
Když se vrátíme k tomu konání dobra, přistihnete se občas, že se snažíte někomu pomoci, i když o to třeba nestojí?
Celkově jsem člověk, který nikoho do ničeho netlačí. Sám vnímám svoje dětství a dospívání jako dobu, kdy jsem si na drtivou většinu věcí musel přijít sám, odkoukat je, případně jsem později měl to štěstí, že jsem vždycky narazil na ty správné lidi, vzory, učitele. Takže je možná mojí nevýhodou, že se s touhle zkušeností občas třeba ptám méně, než by lidé kolem mě potřebovali. Neznamená to, že se o ně nezajímám, ale netlačím je do odpovědí nebo do situací, kde by jim nebylo dobře. Většinou to totiž stejně dopadne tak, že spustí sami, když jsou na to připravení. Pak umím být dobrá zpovědní vrba.
Takže nejste ten typ, který dává nevyžádané rady?
Tomu se snažím hodně vyhýbat.
Nestalo se vám to ani v současné pozici šéfa pražského Činoherního klubu?
Na to se právě neustále snažím myslet, a i proto jsem na sebe možná přísnější, než bych měl být. Vždycky když se přistihnu, že ze mě nějaké moudro tohoto typu vychází, byť je založené na zkušenosti, kterou člověk v mém věku už logicky má, hned se ve mně spustí automatický hlas sebekontroly: „Tak dobře, no, dokonči myšlenku, ale moc to nepřeháněj.“
Na druhou stranu, nejste vy teď přesně v situaci hereckého barda, které jste obdivoval a od kterých jste se učil, když jste po DAMU nastoupil do Národního divadla?
Podle okolí a reakcí mých mladých hereckých kolegů by se to asi dalo předpokládat, ale to neznamená, že bych se měl takovým patentem na rozum stát i ve své vlastní hlavě. Navíc je mi to trochu líto. Poměrně často si říkám, že bych ještě, sakra, chtěl, aby mi někdo řekl, nebo alespoň naznačil, jak mám něco udělat, ale už je toho jako šafránu.
Od toho přece jako herec máte režiséra, nebo ne?
To sice ano, ale poslední dobou se mi velmi často stává, že na jevišti zkusím nějaký monolog nebo scénu a režiséři to nechají být, že je to prý dobrý. Pokud se začnu ptát, jestli bych třeba neměl zkusit ještě tohle či tohle nebo třeba udělat to a to jinak, tak mi řeknou, ať to klidně zkusím, ale že to bylo dobrý. Asi i proto, že jsem byl v mládí zvyklý neustále hledat cestu, pochybovat o sobě a zkoušet na to jít z různých úhlů, teď pociťuji, že nesu určitou tíhu věku, toho, že mám něco za sebou a že už jsem víc ten, kdo by měl rady spíše dávat než je dostávat.
Není možné, že už jste natolik dobrý herec, že žádné rady zkrátka nepotřebujete?
Slýchávám to, ale upřímně si myslím, a není to žádná falešná skromnost, že nic takového jako být moc dobrý neexistuje. Ano, jsem hercem dlouho, někam jsem dospěl a určitě už něco umím, ale nechci se v tom zakonzervovat. S každou další rolí začínám de facto od nuly. Samozřejmě je to jiné, než když mi bylo dvacet. S nadsázkou se dá říct, že to jde i snáz, protože herecký aparát se ve mně dnes spouští rychleji, ale já bych zároveň opravdu moc chtěl ještě objevit něco, co jsem zatím neobjevil. Chci překvapovat a rád bych překvapoval sám sebe.
Máte nějakou roli, archetyp, který jste si ještě zahrát nezkusil?
Určitě, myslím si dokonce, že je jich spousta, ačkoli mám štěstí, že hlavně na divadle, ale i ve filmu, v televizi nebo rozhlase jsem si prošel opravdu širokou škálou charakterů, a věřím, že jich ještě dost bude. Když jsem ve filmu začínal, měl jsem ještě vyholenou palici, takže jsem přirozeně získával role vrahů a sígrů, a hrozně jsem toužil po tom, zahrát si policajta. Těch se potom objevilo taky dost, takže jsem si říkal – vrahy mám, policajty taky, co dál? A takhle se to postupně přidávalo, ale mě spíš zajímá, do jaké míry se do postav dokážu opravdově dostat, nahlédnout jim do hlavy. To je složitější, protože na jednu stranu už něco vím, ale na druhou stranu jsem taky trochu línější, než jsem býval v mládí, takže je pro mě náročnější dávat postavě tolik péče a energie.
Nedokážu si vás představit líného…
Lenost velmi patří k mé osobnosti, ale pravda je, že na ni nemám čas. Kdybych si to mohl dovolit, byl bych strašně líný. Ale myslel jsem to spíš tak, že jako mladý herec jsem spoustu věcí neměl odžitých, musel jsem si je odpozorovat, načíst, vyhledat, teď už mi to v hereckém aparátu spíná rychleji, snadněji dokážu propojit sebe s tím odpozorovaným. Nejvíc bych si ale stále přál dostat možnost existovat nějakou dobu v hlavě někoho jiného, protože i se svojí letitou hereckou a životní zkušeností stejně nikdy nemám šanci pochopit, proč se někteří lidé chovají tak, jak se chovají. Proč třeba ve volbách volí toho, koho volí. Kdybych měl použít úplně extrémní případ, tak bych chtěl být třeba hodinu, protože to by úplně stačilo, v hlavě Adolfa Hitlera, Vladimira Putina nebo Donalda Trumpa, protože tito lidé dělali a dělají věci, které ve své hlavě nemám šanci úplně pochopit.
Možná že kdybyste věnoval pár hodin denně konzumaci návykových látek, tak se vám to částečně splní…
Pár hodin denně? To radši ne. Nicméně pro herectví je nesmírně důležitý impulz konkrétního jednání, důvod, proč postava něco říká nebo se nějak chová, a tyto impulzy vycházejí z nastavení a myšlení konkrétního člověka. V tom si jako lidé budeme vždycky trochu cizí, protože vy se sice i jako největší altruisté můžete ze všech sil vciťovat, ale do hlavy se druhému nikdy nedostanete.
Pomáhá vám vaše míra herecké empatie i v té šéfovské funkci?
Myslím, že ano, je to velká součást alchymie vztahů v divadle. Někdy jsou situace hysterické, někdy konfliktní, někdy neskutečně radostné, to k tomu patří. My umělci, a divadelníci obzvlášť, jsme vlastně strašná verbež, ale všechny ty silné emoce a přecitlivělost jsou naprosto nutné k tomu, abychom byli schopni vytvářet postavy, které hrajeme, aby to fungovalo. Takže když říkám „hysterie“, myslím to v dobrém.
Problém je, že si tuto emotivnost samozřejmě přenášíme i do osobních životů, takže je často nutné jednotlivé osobnosti ladit, je samotné i v interakci s ostatními, podobně jako automechanik ladí nejrůznější součástky pod kapotou, aby auto podalo co nejlepší výkon. V divadle je to stejné, jenže na rozdíl od mechanických součástek pracujete s lidskými dušemi, z nichž každá má svoje potřeby a každá vidí věci ze své perspektivy a trochu jinak. Musím říct, že i jako uměleckému šéfovi by se mi docela hodilo, kdybych kolegům někdy pořádně viděl do hlavy, ale zároveň si troufám tvrdit, že už to často dokážu docela dobře odhadnout.
Jste urovnávačem konfliktů?
Určitě, bez toho to nejde. Kdybychom šli do extrému, tak pokud by mi na někom něco lidsky úplně nesedlo, vždycky bych se koukal na to, do jaké míry je to škodlivé pro kolektiv a do jaké míry to vyvažuje fakt, že ten člověk je velmi dobrý herec nebo herečka. Tohle zvažujete velmi často. Ale samozřejmě platí, že pokud se váhy nakloní výrazně na tu nedobrou stranu, je každý z nás nahraditelný, včetně mě, takže bych si, myslím, uměl říct, že je lepší se s takovým člověkem rozloučit. I přes těžké chvíle, které ve vztazích zažívá úplně každý, můžu naprosto objektivně říct, že v Činoheráku to teď klape nejen na jevišti, že na sebe lidé slyší a že jsme spolu rádi.
Ve filmu Stockholmský syndrom jste hrál muže, který skončí na invalidním vozíku, ve filmu Slovo se zase vaše postava dostala nedobrovolně do psychiatrické léčebny. Kvůli těmto rolím jste také mluvil s lidmi, kteří mají podobnou zkušenost reálně za sebou?
Setkal jsem se několikrát se sportovcem, který měl nehodu na surfu a skončil na invalidním vozíku. Najednou se mu úplně změnil život, ale naštěstí měl v sobě velkou sílu, takže se nevzdal, překonal to a dnes je pořád sportovně aktivní na vrcholové úrovni. Právě od něj jsem se učil všechny technické věci, jak vůbec existovat na vozíku a jak na něm jezdit, aby nikdo nepoznal, že tu rutinu ze svého života samozřejmě nemám.
Díky tomu jsem zjistil, jak je to těžké a kolik nástrah na handicapované lidi číhá. Že třeba jen přejetí obyčejného prahu vyžaduje grif, se kterým ho plavně přejedete, a nikoho ani nenapadne, že jste právě zdolal překážku. A práh je vlastně to nejmenší, pak jsou obrubníky, výlezy z auta nebo z vany do vozíku a podobně. Kromě té technické stránky jsem navíc potřeboval zjistit, jak se handicapovaný člověk cítí psychicky, o tom jsme si také dost povídali.
Co se vlastní zkušenosti s psychiatrickou léčebnou týče, poměrně otevřeně mluvíte o tom, že jste si jí prošel už v dětství.
Už jako malý kluk jsem každý den navštěvoval v psychiatrické léčebně maminku. Když jí bylo trochu líp, žil jsem v její nejtěsnější blízkosti doma. To je moje dlouholetá zkušenost s pošramocenou psychikou.
Také jste otevřeně řekl, že maminka nakonec spáchala sebevraždu, když vám bylo 25 let. Přivedla vás tato tragická zkušenost ke sledování vlastního duševního zdraví a k péči o ně?
Jakožto laik si myslím, že se o své duševní zdraví, i v tom ohromném vypětí, které dost často mám, nějak starat umím. Ale zároveň hned jak to vyslovuji, tak se současně brzdím, protože jde stejně o věci, u kterých nikdy nevíte, jestli tak jako tak nepřijdou. Lusknutím prstu se může cokoli změnit, něco se přehodí a vy už to nebudete schopni ovládat. Takže nevím, jestli moje laická péče o mé duševní zdraví je dostačující, nebo jsem prostě jen od pánaboha rezistentnější.
Současně je tu ale možnost si kdykoli říct o pomoc, když už něco přijde.
To rozhodně, ale za sebe musím říct, že jsem stav deprese za celý svůj život zažil jenom jednou, myslím. Vlastně ani nevím, jestli bych to měl depresí nazývat, každopádně tím myslím stav, kdy jsem nemohl vstát z postele a v hlavě a v duši se děly chmurné věci. Stavy, kdy toho mám opravdu dost, ale vím, že to zvládnu, i když křičím, že se z toho zblázním, ovšem zažívám poměrně často.
Umíte v tyto momenty vypnout, nebrat si toho moc a prostě si odpočinout?
To bohužel úplně nejde, protože moje povolání má tu nevýhodu, že se plánuje na dlouho dopředu. Takže v momentě, kdy je toho moc, nemůžu říct, že na to kašlu, ale vím, že to musím přečkat a dopředu si naplánovat období volna. To, upřímně, dělám po strašně dlouhé době pořádně až teď. Už před půl rokem jsem si naplánoval dovolenou, a dokonce už to vypadá, že si do toho období žádnou práci nepustím. V mém případě je to velký úspěch. Zdá se, že jsem si dokázal říct, že přes to prostě nejede vlak. Mám zaplacené letenky a měnit to nebudu, ani když mě občas produkce ukecává, jestli by to přece jenom nešlo nějak udělat.
