Klára Vytisková: Představte si, že je vám třicet a bojíte se mámě říct, že chodíte na terapii
Zpěvačka Klára Vytisková vydala první česky nazpívané dvojalbum Vega, na němž se nebojí otevírat hluboká témata. V upřímném rozhovoru mluví o tom, jak hudba dokáže léčit, proč se nebát terapie, jak její tvorbu ovlivnilo mateřství i na jakých divných místech ji přepadá inspirace.
Spousta lidí říká, že hudba jim v určité životní fázi zachránila život. Máš to podobně?
Jasně, písničky jsou vázané na hluboké emoce. To mě na hudbě fascinuje, a proto mi dává tak obrovský smysl! A taky to, že na každého fungují jiné tóny, harmonie, melodie, texty... To ukazuje, jak jsme každý jiný. A pak máte sdílené písničky s lidmi, kdy ukrýváte pod stejnou písní nějaký společný zážitek, to je krásný! My, když děláme doma palačinky, si pustíme Come Home od Andersona Paaka. A já, když mám melancholickou, sebelítostivou náladu a potřebuju se vyplakat, pustím si Retrograde od Jamese Blakea.
Přidejte si nás na Googlu mezi oblíbené weby!
Máš pocit, že i tvoje hudba dokáže takové věci? Myslíš při tvorbě spíš na svoje emoce, nebo na to, co tvoje hudba přinese posluchačům?
Nemyslím na to, co to posluchačům přinese, protože jim to nic nepřinese, když to nebude real, a real to bude, když to bude prožitá emoce, pak se na to může někdo napojit. A to se mi děje teď u desky Vega hodně, písničku Řeka si většinou zpívají všichni v sále a na 3000 dní, o hlubokých traumatech z dětství, jsem dostala hodně krásných zpráv o sdílených pocitech. Je to vlastně pak zpětně i hodně terapeutický pro mě, to sdílení.
Na albu poprvé zpíváš česky. Mnozí muzikanti raději zpívají anglicky, protože mají pocit, že se v českých textech až příliš obnažují. Také to na tebe tak působí?
Asi ano, ale já jsem vlastně asi došla k tomu, že se chci obnažit, protože jsem pak ke konci i u těch anglických textů na koncertech vysvětlovala, o čem jsou, chtěla jsem to sdílet. A najednou mi čeština přišla jako přímá cesta k dialogu s posluchačem.
Zmínila jsi, že tvorba alba Vega pro tebe byla terapií. Vypisuje se ti líp ze smutných, nebo z veselých emocí?
Ze smutných, nebo lépe řečeno z intenzivních či melancholických. Ale ke mně nápady chodí při vaření, při stavění stavebnice s dětmi, často v úplně zvláštních momentech, a už v tom nápadu, který házím do telefonu, je to téma, otázka, emoce jako: „Je očekávání správná věc" nebo je fakt důležitý vést dialogy s mámou" nebo co je moje vnitřní tempo", „jsem egocentrická, nebo vůbec"? A pak to téma v noci dodělám u piana, když děti spí... Celá Vega pro mě byla extrémně terapeutická a všechny ty písničky jsem si odžila.
Pomohlo ti jako terapie „jen" natáčení alba, nebo jsi někdy využila i pomoc terapeuta?
Vyrůstala jsem v rodině silných žen a řekla bych, že i v době, kdy mi bylo dvacet, což už je dvacet let, to nebylo běžné a na terapii se nahlíželo jako na slabost. Jsem tak ráda, že už to tak není! Já sama jsem začala chodit na terapii s příchodem první dcery, protože jsem měla vhledy do svého dětství a potřebovala jsem si něco narovnat, abych mohla v roli mámy plout s lehkostí. Rovnání si té naší cesty je dlouhodobá věc, není to instantní, chce to trpělivost. Znám lidi, kteří mají strach jít na terapii, mají obavy, že když začnou hrabat, prohrabou se do ještě větší temnoty. Já mám pocit, že když začnu hrabat, najdu světlo. Takže všechna témata Vegy jsem řešila i v rámci své terapie.
Kdy sis uvědomila, že už je potřeba to řešit na odborné terapii?
Asi je to moment, kdy už si nedokážeš poradit sám. U mě to byl dlouhodobě pocit viny, že můžu za všechno špatné, a s tím se nedá dlouhodobě fungovat.
Teď máš sama děti. Dá se podle tebe ve výchově nějak předcházet tomu, aby v dospělosti nemusely řešit traumata?
Rozhodně se tomu dá předcházet, ale nedá se to eliminovat úplné, a kdo si myslí, že ano, může pak být frustrovaný rodič. Všichni si neseme vzorce přístupu, který k nám měli učitelé, rodiče, babičky, spolužáci, snažíme se z toho vzít dobré a narovnat to špatné, ale to nejde mávnutím proutku.
Pro mě je moc důležitý otevřený, upřímný dialog ve vztahu, možná proto jsem s mým mužem už dvacet let. A budu považovat za úspěch našeho rodičovství, když děti ve dvaceti přijdou a řeknou: Hej, mami, jsem na terapii, řeším si tu nějaký věci, nevíš, co se stalo, když mi bylo dvanáct?" Chci, aby děti měly pocit bezpečí a mohly mi cokoli říct, aby věděly, že budou vždycky milované. Představte si, že je vám třicet a bojíte se mámě říct, že chodíte na terapii... A to je dost běžné.
Mimochodem, když jsi své album pojmenovávala Vega, myslela jsi víc na hvězdnou oblohu, nebo na dětský pořad Vega z devadesátých let?
Na obojí! Hvězdná obloha mi dává ten nadhled, pohled shora na život. Vega, Rosa, Magion, to je nostalgie a návrat do dětství.
Změnila se s dětmi a celkově mateřstvím nějak zásadně tvoje tvorba?
Vlastně dost zásadně. Tenkrát jsem složila celou první desku Toxique, to mi bylo něco přes dvacet, a na další alba už jsem skoro nic nenapsala, měla jsem tvůrčí krizi. Roman Holý mi řekl: „To je proto, že jsi tak dlouho ve vztahu, buď se rozejdi, nebo si pořiď děti!" Tenkrát jsem si klepala na čelo, ale pořídila jsem si děti, rozešla se s kapelou, a začalo ke mně přicházet tolik písniček. Děti jsou pro mě extrémní zdroj inspirace.
Pořídila sis rovnou tři, což musí být v kombinaci s prací zápřah. Kde hledáš klid a rovnováhu, když je toho v práci, v hudbě i doma moc?
Rozhovory s kamarádkami, ale vlastně i koncerty jsou pro mě skvělý balanc k rodinnému fungování, mám skvělou kapelu, popovídáme si v dodávce. A ráda mluvím po koncertě s lidmi, ráda vedu dialogy. Když nechci mluvit, tak si pustím vinyl nebo přečtu knížku. Také jednou začas vyjedeme s Romanem někam na dvě noci, třeba vlakem. do Berlína, jen my dva.
Co ti momentálně dokáže udělat radost každý den?
Pečení s dětmi, společné dlouhé snídaně, když mě Roman obejme nebo když mi někdo koupí flat white a skořicového šneka.
Zdroj: autorský rozhovor
