Zamilovat se do jinakosti. Co nás přitahuje na partnerovi z jiné kultury?
Léto, cesty a kouzlo někoho úplně jiného. Tak často začínají vztahy, které spojí dvě kultury. Gestalt psychoterapeutka Ivana Ballová, která sama prošla cestu ze Slovenska přes Lucembursko do Prahy, mluví o tom, co nás na partnerovi odjinud přitahuje, kde se okouzlení mění v útěk a proč bývá společný cizí jazyk spíš výhodou.
Ivana Ballová pracuje se smíšenými páry, tedy s dvojicemi, které spojují různé národnosti, jazyky a kultury. Sama si přestěhováním do jiné země prošla, patnáct let žila a měla praxi v Lucembursku, posledních šest let působí v Praze. Možná i proto o těchto vztazích mluví bez idealizace i bez zbytečného varování, prostě konkrétně.
Jak se může pár vyrovnat s velkými kulturními a třeba i náboženskými rozdíly? Jak co nejlépe integrovat partnera či partnerku z jiné země do života tady v Česku? A jak se s protějškem z jiné země či kontinentu bavit o penězích nebo výchově dětí? To a mnohem více se dozvíte v novém díle podestu Moje psychologie, který najdete na vašich oblíbených streamovacích platformách. Pustit si jej ale můžete i s video záznamem níže.
Hned na začátku odmítá jednu rozšířenou představu, že totiž smíšené páry mají problém s jinakostí, zatímco ostatní ne. Podle Ballové na jinakost naráží každý pár. I dva lidé, kteří vyrostli ve stejném městě, si do vztahu přinášejí dvě rodiny, dva odlišné světy a dva nevyřčené scénáře o tom, jak se má doma žít. U smíšených párů je tahle jinakost jen viditelnější, a tak se jí snáze dává nálepka. Co druhý dělá, vysvětlíme tím, že je přece Ital nebo Češka, místo abychom viděli konkrétního člověka.
Co na druhém vlastně hledáme
Na partnera z jiné kultury si navíc snadno promítáme představy, které máme z filmů, z dovolených a ze stereotypů. Zamilujeme se zčásti do člověka a zčásti do obrazu. V Gestalt přístupu, ze kterého Ballová vychází, se mluví o kontaktu na hranici mezi dvěma lidmi. Když se potkají dva odlišné světy, je ta hranice ostřejší, a právě to může být přitažlivé.
Pod přitažlivostí jinakosti se ale často skrývá i něco osobnějšího. Ballová upozorňuje, že v druhém nezřídka hledáme to, co sami postrádáme. Kdo vyrostl v rodině, kde se emoce držely zkrátka, může být okouzlený kulturou, která jim dává více prostoru. Kdo se doma dusil, může v cizí zemi hledat svobodu. Někdy jde dokonce o útěk – partnera z jiné kultury si člověk vybere trochu jako únik z vlastní rodiny nebo vlastního příběhu. Jenže to, před čím utíkáme, nás obvykle dožene i na druhém konci Evropy.
„Fascinace odlišností je v pořádku, takhle přitažlivost funguje. Stojí ale za to si všimnout, kdy se z ní stává útěk,“ říká Ballová.
Třetí jazyk jako výhoda
Hodně smíšených párů spolu mluví jazykem, který není mateřský ani pro jednoho z nich, nejčastěji anglicky. Dalo by se čekat, že je to handicap. Ballová to ale vidí spíš opačně. Třetí jazyk je neutrální půda, na které nemá ani jeden výhodu. Nutí oba mluvit jasněji, pomaleji a vědoměji. V cizím jazyce se hůř raní jedním ostrým slovem, protože ho člověk často ani nezná.
Něco se tím ale i ztrácí. Do největší hloubky a největší zranitelnosti se v cizí řeči dostáváme obtížněji a ve vypjaté chvíli se jeden z páru může propadnout zpátky do mateřštiny, které ten druhý nerozumí. Nemusí to však být nutně chyba. Může se jednat i o ventilaci, které je vlastně lépe nerozumět.
První moment, kdy si pár řekne, že to spolu mají opravdu jinak, přitom obvykle nepřijde u velkých témat. Přijde v maličkostech. U toho, jak se slaví Vánoce, jak nahlas se mluví u večeře nebo jak se zachází s časem. A právě tady, v obyčejné všednosti, teprve začíná opravdové soužití dvou kultur.
Zdroj: autorský článek
