Dexter Franc: Najednou moje tělo nastavilo limity, na které jsem nebyl připravený
Dexter Franc je herec, model, básník – na Instagramu jako @pseudobasnik – a student FHS Univerzity Karlovy. Má za sebou premiéru Human Zoo Viktora Tauše a brzy ho uvidíte v kinech jako Kláru, sedmnáctiletou hrdinku nového snímku Nevděčné bytosti od Olma Omerzua. Klára se kvůli anorexii ocitne na pokraji smrti. Sám Dexter Franc, nyní jednadvacetiletý, měl v tomto křehkém věku štěstí v neštěstí a na dospívání ve stínu pandemie i diagnózy chronického onemocnění vzpomíná vděčně.
Kláře, kterou hrajete v Nevděčných bytostech, má být 17 let. To je zhruba období, kdy jste začal spolupracovat na filmu Amerikánka. Měli jste v tom věku s Klárou něco společného?
Rozhodně jsem čerpal ze svých vlastních životních zkušeností, ale víc než z období Amerikánky to bylo ještě předtím, zhruba kolem šestnácti. Intenzivní přípravy Amerikánky pro mě byly jedním z nejvíc formujících období. Netrénovali jsme, jak hrát, spíš jak být autentický v sobě i v postavě. Nebát se trapnosti, opravdu věci prožívat a jít skrz náročné situace. To mi dalo konkrétní mechanismy, jak pracovat sám se sebou. Samotné natáčení pro mě bylo do určité míry terapeutické, protože jsme mnoho věcí skutečně prožívali, ne jen hráli. Jedna z hlavních věcí, které definují Kláru, je podle mě obrovská potřeba kontroly a pocit, že světu nerozumí, že ho nezvládá. To je něco, s čím jsem bojoval i já. Měl jsem pocit, že svět funguje v jiném tempu, na které nejsem naladěný, a že lidé nerozumí mně. Zažíval jsem určitý vnitřní nesoulad, se kterým jsem se musel skrze různé nástroje naučit vypořádávat. Některé jsem si našel sám, některé mi později dala až Amerikánka a další pořád znovu nacházím. Klára si také našla své mechanismy, jenže sebedestruktivní.
Film zachycuje, že součástí jejího psychického stavu jsou i pocity méněcennosti.
Je to celý takový komplexní balíček. Není to jen touha být hubená, všechno ostatní je na to nabalené. To „chci být hubená“ vnímám spíš jako projev nějakého hlubšího vnitřního rozporu. Cítím u ní právě problémy se sebedůvěrou a sebereflexí. Je v ní obrovská rozpolcenost a spousta kontrastů. Na jednu stranu chce být dokonalá, mít absolutní kontrolu, všechno zvládat bezchybně. Zároveň má pocit, že do toho obrazu vůbec nezapadá a že si na tu dokonalost jen hraje. Současně u ní vnímám i určitý pocit nadřazenosti vůči ostatním, kteří po té dokonalosti ani netouží. A tyhle rozpory se v ní neustále střetávají. Ona se s nimi snaží nějak vyrovnat a její vnitřní boj vzniká právě z toho napětí.
Vyrůstala jsem v době, kdy byla Bridget Jones považována za tlustou. Vybavujete si, co v dětství formovalo váš vztah k tělu?
Když jsem byl malý, myslím, že už k tomu byl trochu zdravější přístup, ale podprahově se to nejspíš stále řešilo. Hráli jsme si s panenkami Barbie a občas jsme ze srandy zatahovali břicho, říkali jsme tomu „zbarbínit se“. Na základce si holky dokonce dávaly soutěže, kdo ho zatáhne víc. Vlastně nevím, odkud se to bralo, ale nepamatuju si, že by mě tehdy nějak zásadně ovlivňovala média. Poslouchal jsem Iron Maiden a Katy Perry, ani jedno mi nepřijde, že by bylo zaměřené na hubenost.
Vaši generaci výrazně formovaly ty covidové roky, vyhledal jste někdy terapii?
Jsem vděčný za všechno, co se mi v životě stalo, protože bez těch zkušeností bych nebyl tím, kým jsem dnes. A s tím, kým jsem dnes, jsem v zásadě spokojený. Období, která byla těžká, mi paradoxně dala větší pevnost. Získal jsem víc, než kdybych nic náročného nezažil. Na terapii jsem ale chodil ještě předtím. Mám Crohnovu chorobu, a když mi ji diagnostikovali, řešili jsme psychosomatické příčiny. Četl jsem dokonce článek, že se často objevuje u lidí s vysokými nároky na sebe, s perfekcionismem a potřebou kontroly. A ta nemoc člověka o tu kontrolu částečně připraví. Při diagnostice mi proto dělali i testy, zda by pro mě terapie byla vhodná, a ukázalo se, že ano.
Pomohlo vám to?
Rozhodně ano, chodím i nadále.
Říkal jste, že to, jak bude na ostatní působit váš vzhled, nemůžete ovlivnit, už jen kvůli vaší diagnóze. Čím byste lidi rád inspiroval?
Ve své práci vnímám vzhled spíš jako prostředek. Když fotím nebo hraju, jde o to, jak cítím emoce, jak se pohybuju a prožívám postavu. Vnitřní prožívání je pro mě vždy na prvním místě, tělo je spíš detail v pozadí. Kdybych měl někoho inspirovat, chtěl bych, aby to bylo hlavně o psychice, o myšlení, o vnímání reality a o tom, jak reflektovat svět kolem sebe.
V rámci komunikace snímku Nevděčné bytosti se hovoří i o vaší genderové identitě. Jak se proměňoval váš vztah k tělu právě skrze ten vnitřní svět?
Dlouho jsem se cítil od svého těla oddělený a fyzično jsem nevnímal jako důležité. Možná s tím souvisí i Crohnova choroba. Očekával jsem, že moje tělo zvládne všechno, běhal jsem, hrál basketbal, nepřipouštěl si žádná omezení. Najednou tělo nastavilo limity, na které jsem nebyl připravený, a musel jsem se s nimi vyrovnat. Moje identita není založená na samotném těle, vnímám ho jako schránku, která uchovává ideu sebe sama. V šestnácti jsem se skrze oblečení a tělo snažil ukotvit ve své identitě, ale dnes už ho jako prostředek sebevyjádření tolik nevyužívám a věnuju se mu spíš jen situačně. Vnímám to jako fluidní proces, neustále objevuju nové způsoby, jak se k tělu a své identitě vztahovat.
Nechci, aby lidé měli pocit, že mají právo zpovídat translidi z jejich identity. Na druhou stranu je spousta těch, kteří tomu opravdu nemusí rozumět. Co byste vzkázal většinové společnosti jako obecné poučení, aby už byla tato věc jednou provždy vyřešená?
Kdybych měl něco vzkázat většinové společnosti o translidech, bylo by to, že každý člověk je hrozně individuální. Každý prožívá sebe, svět a svůj gender jinak, to platí nejen pro translidi, ale i pro cislidi. Gender je sociální konstrukt, role, kterou jsme si vytvořili, abychom fungovali ve společnosti. A je důležité si uvědomit, že to není pevně dané. V rámci té role se dá chovat a vyjadřovat mnoha různými způsoby.
Perfektní, tím jste odpověděl i za cislidi. Jak vzpomínáte na spolupráce s Viktorem Taušem, který už je vlastně váš kmenový režisér, a s Olmem Omerzuem?
Před castingem pro Olma mě castingová režisérka upozornila, že je jiný než Viktor. Zatímco Viktor chce pouštět všechny emoce ven, u Olma jsou spíš zvnitřněné. Ukázalo se ale, že to není úplně pravda a ve filmu i tak občas lítají. Natáčení bylo hodně odlišné od Amerikánky, tam jsem neměl roli přesně danou, postupně jsem si ji sám utvářel a ve scénách se měl chovat autenticky, ne podle scénáře. U Nevděčných bytostí byly scény klasicky napsané. Podobnost ale byla v důkladné a dlouhé přípravě, kterou jsme měli s Viktorem i s Olmem. To je pro mě naprosto úžasné.
Zdroj: autorský rozhovor
