„Kéž bych tě neporodila!“ Obětní beránci drží rodinu pohromadě, ale za jakou cenu?
Co má společného Harry Potter s Popelkou? Oba vyrůstají v nevlastních rodinách, kde se setkávají jen s ponižováním. Neustále jsou označováni za zdroj všech problémů a potíží a nepřetržitě obviňováni za věci, se kterými nemají pranic společného. Ostatní členové rodiny si na nich vybíjejí jen vlastní frustrace a selhání. Našli byste lepší příklady „černých ovcí“ či „obětních beránků“ rodiny?
Obětní beránek má zkrátka naloženo. Nejde o nejslabší článek v rodině, ale naopak o toho z ní, kdo na sebe bere všechno, co ostatní unést nedovedou nebo nezvládnou. Dítě se obětním beránkem může stát z řady důvodů – do rodiny přišlo jako první, nebo naopak jako poslední, je „celá tvoje matka“, nejde mu to ve škole, je „na kluky“… Důvodů, proč rodič natlačí dítě do této role, je mnoho, ale vždycky platí jedno. Nikdy a za žádných okolností to není vina dítěte, jak upozorňuje také autorka Nindre Title.
Pětatřicetiletá Petra vyrůstala v rodině s dalšími dvěma sourozenci. Starší sestra excelovala ve škole, mladší bratr ve sportu. Jí šlo všechno, takříkajíc, „středně“. Od rodičů často slýchávala, proč nemůže být aspoň v něčem dobrá tak, jako její sestra nebo bratr. „Kdyby s tebou nebyly jen problémy, nemuseli bychom teď tohle řešit.“ Takovou a podobnými větami často rodiče končívali své rozepře. Přitom nešlo o žádná dramata, jen trojku z písemky nebo pozdní příchod domů. Petra si časem zvykla, že jakýkoli konflikt v rodině se stejně nějakou cestou nakonec stočí k ní. A dneska? „Něco se nepovede v týmu v práci a mně hned úplně automaticky naskočí pocit viny, že jsem udělala chybu a můžu za to já,“ konstatuje.
Kdo za to může?
Proč vůbec dochází k tomu, že v některých rodinách padne jedno z dětí za oběť? V toxickém rodinném systému plní role obětního beránka důležitou funkci. Jeho úkolem je odvádět pozornost od skutečných potíží rodičů a udržovat všechny zúčastněné v iluzi, že problém má konkrétního viníka. Jak popisuje americká psychoterapeutka Susan Forward ve své knize Když nám rodiče ničí život, takové dítě „selže a stane se obětním beránkem rodinných problémů“, a opakovaně se zatěžkává vinou za něco, co samo nezpůsobilo. Nejde přitom ani o „zlobivé“ nebo „problémové“ dítě. Často to bývá právě to citlivější, vnímavější z dětí v rodině, nebo naopak to, které se jako první pokusí vymezit a osamostatnit. Každopádně jako první vycítí a reaguje na nesoulad v rodině, a tím nevědomě naruší její křehkou rovnováhu. Rodinný systém pak udělá to nejvíc jednoduché a co umí nejlépe. Označí „viníka“, a tedy zdroj všech problémů. A situace se alespoň zdánlivě a na chvíli uklidní.
Podobně tento mechanismus vysvětluje i systemická terapie, kde se pojem „obětního beránka“ chápe jako součást širší dynamiky rodiny jako systému. „Problémové“ dítě není vnímáno izolovaně, „obětní beránek“ není někdo, kdo problém vytváří, ale ten, kdo ho nese. Je nositelem symptomu celé rodiny a svým chováním často nevědomě vyjadřuje napětí, které by jinak v rodině zůstávalo skryté. Paradoxně tak pomáhá rodinnému společenství udržet stabilitu. Dokud totiž existuje „viník“, ten, co za všechno může, není třeba otevírat hlubší konflikty mezi rodiči nebo jejich vlastní nezpracované emoce. Rodina tak může navenek fungovat relativně stabilně, protože veškerá pozornost i emoce se soustředí na jednoho člena. Jakmile by se jeho „problém“ vyřešil, rodinný systém by byl nucen čelit vlastním hlubším konfliktům a úplně se rozsypat.
Rodinné vzorce
Také švýcarská psycholožka a psychoanalytička Alice Miller popisuje podobné rodinné vzorce, kdy se dítě dostává pod tlak rodičovských projekcí a musí se přizpůsobit jejich potřebám. Často se tak děje za cenu ztráty vlastního já. Americký autor a propagátor self-help hnutí John Bradshaw pak popisuje tzv. dysfunkční rodinné role, mezi nimiž má „obětní beránek“ specifické postavení. Je tím, kdo na sebe bere stud a vinu celé rodiny, ale zároveň jako jediný svým chováním nepřímo upozorňuje, že je v rodině „něco shnilého“. Paradoxně tak může být právě on tím, kdo má největší potenciál rodinný vzorec jednou provždy prolomit, i když za cenu toho, že se často cítí odmítaný, nepochopený a „jiný“.
Vhled do vnitřního prožívání dětí, které na sebe berou celou rodinnou emoční zátěž, přináší americká klinická psycholožka Lindsay C. Gibson. Ve své knize Adult Children of Emotionally Immature Parents sice nepoužívá přímo termín „obětní beránek“, ale zmíněné děti označuje jako tzv. „internalizers“. Co je pro ně příznačné? V rodině se naučí, že mít blízkost a spřízněnost ostatních není jen tak. Musí si ji zasloužit. Zpravidla tak, že na úkor druhých potlačí své vlastní potřeby. Výsledek? Postupně ztrácejí kontakt se svými emocemi a vyrůstají s pocitem, že jejich prožívání je „špatně“. Bývají to děti přizpůsobivé, nezlobí, ale uvnitř prožívají stud, vinu a osamělost.
„Beránci“ jsou bohužel často „obětováni“ i dál ve svém dospělém životě. Zkušenost nedostatku lásky, nálepkování jako „to špatné dítě“ a přehlížení pozitivních vlastností má za následek psychickou zátěž a traumatizaci. Potýkají se s přetrvávajícími potížemi s nastavováním vlastních hranic i důvěrou ve svůj vlastní úsudek. Často vstupují a setrvávají v nezdravých vztazích, ať už přátelských, partnerských, nebo pracovních a jsou snadným terčem manipulace. Dost pádných důvodů na to konečně rodinné břímě ze sebe jednou provždy setřást.
