Stodolovi, Hojer, spartakiádní vrah: Co nás fascinuje na zločinných příbězích?

Zdroj: Photo by Jr Korpa on Unsplash

Manželé Stodolovi, Případ Hojer a Lesní vrah, to jsou jen některé z kriminálních snímků, které v posledních měsících měly v Česku premiéru. Tyto ovšem mají společné téma, a tím je příběh sériových vrahů, kteří řádili na našem území. Je rostoucí nabídka pořadů s touto tematikou důkazem toho, jak moc jsme fascinovaní zlem?

Nejen u nás, ale v celé západní společnosti roste popularita takzvaného žánru true crime. Streamovací služby plní dokumentární filmy a série o masových a sériových vrazích světového formátu, podcasty zabývající se touto tematikou patří mezi nejposlouchanější a pravidelně vyhrávají žebříčky popularity. Proč? Podle Andreje Drbohlava, etopeda, behaviorálního patologa a psychoterapeuta působícího v Institutu behaviorálních studií IBSARO, je popularita true crime mimo jiné daná stavem vývoje společenského i individuálního vkusu, který se tříbí od kvantity ke kvalitě, přičemž my se topíme zatím více v kvantitě.

Článek si můžete poslechnout i v audioverzi:

„Jedním z dalších vysvětlení obliby tohoto žánru je multimediální forma, jakou podcast představuje. Je relativně nenáročný na kognitivní procesy, uživatel jej tedy může poslouchat a přitom vykonávat jinou aktivitu, od práce méně náročné na pozornost až po prokrastinaci. Navíc je odosobněnou, vzdálenou a uživatelsky relativně bezpečnou formou setkání s temnou stránkou našeho predatorního druhu. Někoho rozrušuje aktivizací strachu, který může zpovzdálí prožívat bezpečněji v „nízkodávkovém“ vyplavení biogenních aminů. Někomu posiluje imaginaci ve vlastním stereotypním životě. Jiného fascinuje nebo mu umožňuje porozumět temnotě vlastní či svých blízkých,“ popisuje Andrej Drbohlav a dodává: „V neposlední řadě jsou mezi posluchači, diváky a čtenáři i ti, které téma fascinuje a nasedá na jejich vlastní temné fantazie, stejně jako tací, kteří naopak vyřešením skutečných kriminálních případů sytí vlastní víru ve spravedlnost s respektem k systematické práci kriminalistů a soudců.“

Dobro a zlo v nejistotě

Podle psychologů nás jakékoli násilí sice děsí, ale zároveň fascinuje. Ostatně násilí jako předmět zábavy je v celé lidské historii nejfrekventovanější. Stačí se podívat na zápasy gladiátorů ve starověkém Římě, oblibu veřejných poprav ve středověku nebo naši fascinaci mučicími nástroji, které se používaly při vykonávání útrpného práva. A nemusíme chodit ani tak daleko do historie, abychom našli období, o kterém se neustále dokola točí fi lmy a dokumenty a píšou knihy – tedy do období druhé světové války a nacistického Německa. Fascinuje nás tedy true crime z podobných důvodů, jako nás fascinuje osobnost Adolfa Hitlera a hrůzy, které se děly v koncentračních táborech?

„Chci věřit, nebo jsem spíše přesvědčen o tom, že nelze generalizovaně říct, že je tímto tématem fascinována celá společnost, ale spíše její jistá část, a to z různých pohnutek. Ať už jsou to některé z výše zmíněných, doplněné u této bolestné kapitoly lidských dějin o další motivy, jako je fascinace zbraněmi, válečnou strategií či zájem o historii,“ vysvětluje etoped a nahlíží na tento fenomén také z psychoterapeutické perspektivy: „Je potřeba ‚zájem‘ o toto období vnímat také jako možnou sebeozdravnou snahu porozumět kousku sebe sama. V tuzemském prostředí totiž za ním může být i skrytě transgenerační přenos, rodinné či společenské trauma. Jinak řečeno, někdo nám může říct, že ho moc zajímá období druhé světové války, aniž by sám nahlédl, že tento zájem souvisí více s tím, že v koncentračním táboře zemřela jeho prababička, kterou logicky nepotkal.“

Relativně jednoduché, často odlehčené a také chronologicky utříděné vyprávění o vražedných činech pachatelů nám jako posluchačům, čtenářům nebo divákům poskytuje morální strukturu, která je přitažlivě přímočará a může nám připomínat naši vlastní lidskost. Skutečnost, že cítíme odpor a hrůzu z toho, co postihlo nešťastné oběti, námi po emocionální stránce otřese. Cítíme tak na jedné straně empatii k obětem nebo přeživším, na druhé straně hněv nad tím, co zločinec spáchal, a toužíme po tom, slyšet na konci příběhu informaci, že byl chycen, postaven před soud a spravedlivě potrestán. Není pochyb, co je správné a co špatné, co je černé a co bílé. V občasné nejistotě a šedosti naší každodenní reality je to paradoxním způsobem úlevné.

Co to s námi vlastně dělá?

Ve výzkumech, které probíhaly ve Spojených státech, uváděli respondenti, že dokumenty o vrazích a násilnících poslouchají, sledují nebo čtou proto, že je to dělá empatičtějšími, věří, že jsou tak lépe informovaní o světě, nebo že jim to pomáhá lépe porozumět trestnímu právnímu systému. „To jistě může být pravda. Navzdory tomu ale některé výzkumy také tvrdí, že mezi konzumenty true crime pořadů je vyšší počet těch, kteří v důsledku ledování kriminálních kauz méně věří policii, jsou citlivější na policejní pochybení a kritickým pohledem vnímají soudy a výkon spravedlnosti. V neposlední řadě se tříbí jejich postoj k trestům tak, že častěji by schvalovali tvrdší a delší tresty včetně trestu smrti,“ popisuje Andrej Drbohlav.

To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.

Efektů na naši psychiku má přitom konzumace podobného typu obsahu mnohem víc a jako u všeho i zde pochopitelně záleží na konkrétním člověku. „U někoho může tato činnost sebedestruktivně živit vnitřní úzkost, někoho to naopak příliš neovlivňuje a nemá to velké empatické dopady na jeho prožívání. Někoho to může inspirovat a někoho množství vstřebávaného zla otupí natolik, že se stává liknavým, přehlížívým, apatickým, nebo naopak přehnaně ochranářským,“ shrnuje etoped.

Často záleží i na našem momentálním emočním rozpoložení. Například pokud prožíváme náročné období spojené se smrtí blízkého člověka nebo s rozchodem, může pro nás být konzumování true crime pořadů paradoxně podivně podpůrné. Může nás podpořit v tom, že se sice právě teď nacházíme v temnějším období svého života, ale že věci mohou být vždy i výrazně horší. Může nám to pomoct zvědomit pocit, že kolem sebe máme lidi, kterým můžeme věřit, kteří nás mají rádi a kteří nám neublíží.

Samozřejmě je tu ale opět druhá strana mince, podobný obsah může náš smutek eskalovat a utvrzovat nás v názoru, že svět je otřesné místo k životu. Vnímání bezpečí doby je totiž velmi individuální a odlišné. „Pro někoho jistě může platit tvrzení, že se bezpečně ohrožuje na podkladu vnitřního tréninku k vlastní schopnosti reagovat v ohrožující situaci. Pro jiné to ale může mít i podobu trochu masochistického a sebedestruktivního ubezpečení a potvrzení vlastního přesvědčení, že svět je nebezpečné místo, všude číhá nebezpečí, nikdo mu nepomůže a je zranitelný. Rozrušuje a následně uklidňuje jej vědomí, že je trochu více v bezpečí, když připouští, ví a utvrzuje se v tom, jak společnost sám vnímá,“ vysvětluje Andrej Drbohlav.

Zábava pro ženský

Podobné důvody, tedy strach z toho, co nám hrozí, a co tedy chceme lépe poznat a být na podobné potenciální nebezpečí připraveni, se často uvádějí jako důvod, proč ze statistik vychází, že nejpočetnější zastoupenou skupinou v konzumaci takového obsahu jsou mladé ženy. Jak ale etoped a behaviorální patolog upozorňuje, je potřeba si uvědomit, že většina výzkumů fenoménu true crime sice přináší nějaká data a sdělení, ale bližším pohledem na výsledky výzkumu zjistíme, že je potřeba s jejich interpretací nakládat velmi opatrně.

Byly totiž například realizovány na malé skupině lidí a v kulturně antropologicky značně odlišném prostředí, než aby měly kamkoli jinam přenositelnou výpovědní hodnotu. „Nicméně ukazuje se, že mladší ženy patrně opravdu jsou početnější skupinou konzumentů true crime,“ uznává. „Budeme-li tedy s opatrností interpretovat některé výzkumné postřehy, tak se ukazuje, že tyto uživatele z velké části spojuje leckdy nepříliš zvědomělá obava z vlastního možného ohrožení, nebo dokonce strach. Proto se snaží porozumět tomu, co by je mohlo ohrozit, v přesvědčení, že se tak lépe uchrání. Nabízí se i možné vysvětlení, že mladé ženy tak v jisté ‚preventivní‘ předpřípravě vlastní reprodukce chtějí porozumět tomu, co může je i blízké ohrozit. Fascinace žen vrahy je však mnohem širší téma, které jsem se pokoušel v knize o masových vrazích nahlédnout z více perspektiv i tím, že jsem s takovými ženami vedl rozhovory, ty odhalily i jiné motivy,“ dodává.

Jak tedy poznáme, kdy už je toho moc? Kdy jde jen o koníček, kdy už o nezdravou fascinaci? Ani na toto podle Andreje Drbohlava neexistuje jednoznačná odpověď: „Bylo by pěkné věřit, že jakýsi senzor přesycení máme každý sám v sobě, ale na to se příliš spoléhat nedá. Někdo u sebe pozná, že už je toho moc, a někomu to sdělí všímavé okolí. No a pak jsou i tací, které to pohltí nebo u nich doslova vytvoří behaviorální závislost. Hranici mezi hobby a nezdravou fascinací je obecně obtížné vymezit. Co je však důležité, že zranitelnost i odolnost může člověk ovlivnit a trénovat, což je součást sebepoznání a sebereflexe. Snadnější je to ale právě u těch lidí, kteří dovedou zahlédnout onu hranici mezi bezpečným a nebezpečným.“ 

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 3/24"