Neužitečné vědy: Kdo je potřebuje?
Inženýři, lékaři a právníci se v naší společnosti někdy těší až přehnané úctě. U lidí, kteří mají titul z filozofie či jiných humanitních oborů, je tomu přesně naopak. Proč si nevážíme vzdělání, které nám pomáhá porozumět sobě samým?
Kdo se v Čechách rozhodne jít studovat filozofii, estetiku, kulturologii, divadelní vědu nebo nedejbože gender studies, musí počítat s tím, že stále znovu bude nucen odpovídat na otázku: „A k čemu ti to v životě bude?“ Studenti těchto oborů v očích veřejnosti jenom přemílají bezobsažné žvásty, jsou podezíráni z toho, že se chtějí vyhnout matematice nebo „pořádné práci“ všeobecně, za což jsou po zásluze potrestáni tím, že po absolutoriu málo vydělávají, případně se živí smažením hranolků v mekáči. Tomuhle léta tradovanému despektu jistě nahrává i skutečnost, že humanitní obory jsou považované za doménu žen, které přece na exaktní a technické obory „nemají buňky“.
Všechny tyhlety sociologie
Mýtus o tom, že absolventi filozofických fakult končí za pulty fastfoodů, nemá se skutečností nic společného. Podle výzkumu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a Centra pro studium vysokého školství více než devadesát procent absolventů humanitních věd bezprostředně po ukončení školy pracuje, z toho téměř dvě třetiny ve vystudovaném oboru. Pokud nepracují, není to proto, že by byli na pracáku, spíš jsou v zahraničí nebo na rodičovské dovolené. „Čísla ukazují, že naopak absolventi slabších učňáků mívají velký problém se zaměstnaností,“ říká k tomu sociolog Daniel Prokop. „Vysoké uplatnění absolventů učilišť a nízké u vysokoškoláků je mýtus šířený účelově.“
Konzervativně orientovaní politici si ale bez ohledu na statistická data už léta vedou svou: „Problém stoprocentně je tato nadprodukce humanitně vzdělaných lidí,“ prohlásil Václav Klaus mladší ještě v době, kdy byl členem ODS. „Jde o průmyslovou výrobu aktivistů, kteří skutečně nedostanou práci, a jediné, co dokážou, je chtít po státu, aby jim ta místa generoval. Kolik potřebuje Česká republika kunsthistoriků?“ A podobná slova použil i jeho tehdejší stranický kolega Marek Benda: „Vysoké školy dnes produkují takové množství studentů všech možných úplně obskurních oborů, které neučí ničemu jinému, než jak nepřemýšlet o světě a jak se jím nezabývat. Všechny tyhlety různé sociologie, politologie, gender studies a tyhlety nesmysly. Produkuje to strašné množství osob, které jsou v životě podle mě úplně k ničemu.“
Kuriózní je, že tito politici, kteří se jistě považují za pravicové, říkají do puntíku totéž, co komunističtí papaláši před rokem 1989. I oni oslavovali budování průmyslu, výroba pro ně byla prioritou, humanitní vědy jen postradatelnou „ideovou nadstavbou“, sociologii a politologii považovali za podezřelé buržoazní pavědy. Jediný rozdíl je v tom, že mnozí novodobí politici nepoužívají výraz dělnická třída, ale člověk pro ně stále zůstává jakousi výrobní jednotkou.
Peníze pro filozofy
Mnohý pedagog filozofické fakulty vydělává méně než učitel na základce a často je jeho plat srovnatelný s výdělkem prodavače v lidlu. Na tristní situaci vyučujících humanitních oborů upozornila 28. března v Den učitelů akce s názvem Hodina pravdy, kdy do ulic Prahy a dalších sedmi krajských měst vyšli pedagogové i studenti.
Problém se táhne už od 90. let minulého století, kdy se ustanovilo financování jednotlivých fakult podle takzvaných koeficientů ekonomické náročnosti. Ty určují, kolik peněz dostane univerzita na každého studenta. Například u studentů zubního lékařství je to třikrát víc než u studentů archeologie. Ekonomická náročnost jednotlivých oborů se ale dávno dramaticky změnila. Navíc je zcela nesmyslné, že se tento rozdíl promítá také do platů pedagogů. Na různých fakultách téže univerzity mohou vyučující se stejnou akademickou hodností a stejnou délkou praxe vydělávat výrazně odlišné částky.
Druhým problémem je, že Česká republika dlouhodobě patří k zemím s nejnižším podílem výdajů na školství z HDP. Celkový objem prostředků pro vysoké školy se letos ve státním rozpočtu sice zvýšil (o 2,3 miliardy korun na celkových 30,9 miliardy), ale podíl na HDP se snižuje: v roce 2010 činil 0,59 procenta, v roce 2022 už jen 0,42 procenta.
Průmyslový pragmatismus v přemýšlení o vzdělání, který prostupuje celou společností, má pro nás dalekosáhlé důsledky. V Praze a Středočeském kraji každý rok propuká mezi teenagery pod krycím názvem „přijímací zkoušky na střední školy“ stresující boj připomínající Hunger Games. Na většinu gymnázií se hlásí několikanásobně víc uchazečů, než mohou přijmout. V krajských koncepcích rozvoje školství přitom donedávna stálo, že není vhodné otevírat nová gymnázia, a pokud vůbec zřizovat nějaké nové střední školy, pak jenom technického směru. Důvod? Krajská zastupitelstva se o rozvoji školství radila s kapitány průmyslu: představiteli Hospodářské komory, Agrární komory a Svazu průmyslu a dopravy. A ti jim samozřejmě odpovídali, že potřebují víc dělníků a techniků do svých továren.
Co chtějí ti, kterých se to nejvíc týká, tedy samotní patnáctiletí absolventi, nikoho nezajímalo. Hledělo se na ně jen jako na budoucí ozubená kolečka výrobního procesu. Dodnes vševědi ze sociálních sítí samozřejmě neváhají přispěchat s názorem, že studentům se nechce makat rukama, což je považováno za lék na všechny neduhy světa.
A k čemu ti to bude
Představa, že člověk se celý život bude živit tím, co v době dospívání vystudoval, je v dnešním světě beznadějně zastaralá. Už před deseti lety experti odhadovali, že ve 30. letech našeho století budou dvě třetiny mladých dospělých vykonávat profese, které dosud neexistují. A dnes odpočítáváme pouhé měsíce do chvíle, než bude umělá inteligence schopna zastat práci v mnoha oborech, v nichž jsme si to donedávna nedokázali ani představit. Maturita na úzce zaměřené průmyslovce může být v budoucím světě zcela k ničemu. Nejlepší způsob, jak se na něj lze připravit, je získat co nejširší všeobecný rozhled, osvojovat si kritické myšlení, být schopni kontinuálně nabývat nové dovednosti – všechno to, co je vlastní právě absolventům humanitních oborů. Na otázku „a k čemu ti to v životě bude“ tak můžeme směle odpovědět „nevím, ale k něčemu ano“. Například kulturní antropologie může být na budoucím trhu práce žádanější dovedností než detailní znalost spalovacího motoru.
Pojďme se ale na otázku „a k čemu ti to v životě bude“ podívat ještě z jiného úhlu. Jaký je to život, ve kterém všechno musí „k něčemu být“? Je to život pod diktátem užitečnosti, v němž nic, co se nedá ihned upotřebit, nemá hodnotu. Život umolousaně praktický jako z normalizačních komedií o rodině Homolkových. Kdo nepodává jednoduše srozumitelný a změřitelný výkon, ten prostě „k ničemu není“.
Psychologové vědí, kam takové posuzování sebe sama podle výkonu u lidí vede: k syndromu vyhoření projevující mu se ztrátou energie, lhostejností k práci, depresí a cynismem. Co když ale podobně uvažuje celá společnost? Kolektivní syndrom vyhoření se může projevit šedou beznadějí jako v době normalizace, šířením dezinformačních bludů nebo něčím ještě horším, o čem dnes ještě ani nepřemýšlíme.
Číst Vergilia v originále
Hlasatelé užitečnosti ve vzdělání vystupují obvykle velmi sebejistě, ať už jde o politiky, nebo samolibé chytráky na sociálních sítích. Naproti tomu humanitně vzdělaní lidé, proti nimž jsou jejich výpady zaměřeny, už z principu svého oboru o všem pochybují. Tedy pochybují i o sobě.
To je také jeden z důvodů, proč se humanitně zaměřené fakulty cítí povinny ospravedlňovat a dávat najevo svou užitečnost. Vedení Univerzity Karlovy například na začátku letošního roku přišlo s návrhem, že některé obory na Filozofické fakultě zruší, aby mohly být zachovány ty „společensky potřebné“, jako například psychologie nebo učitelství. O potřebnosti psychologů a učitelů sice nikdo nepochybuje, vyznívá to ale tak, jakoby se studenti historie, filozofie, hudební vědy nebo romanistiky měli stydět, že se vzdělávají v čemsi nepotřebném.
Ve skutečnosti je to trochu jinak. Je nesmysl předstírat, že znalost Patočkovy fenomenologie nebo francouzské poezie 15. století nám pomůže s rychlejší opravou dálnice D1. Ale bez lidí, pro které je právě toto životní náplní, zůstaneme společností technokratických hlupáků, kteří si nevidí na špičku vlastního nosu. Kněz a teolog Tomáš Halík ve sborníku K čemu dnes humanitní vědy? z roku 2008 napsal: „Bez důkladných filozofických, sociologických, psychologických, etnologických, religionistických, politologických, uměnovědných a historiografických studií neporozumíme ani vlastní kultuře a nebudeme moci převzít odpovědnost za uchování její identity v globalizujícím se světě, ale nepochopíme ani civilizační trendy a nedokážeme dostatečně věcně a empaticky vnímat specifika dosud vzdálených kultur a mentalit, s nimiž budeme stále intenzivněji konfrontováni.“
Humanitní obory nepotřebujeme k tomu, abychom si „i ve šroubárně mohli přečíst Vergilia v originále“. A nechme teď stranou zjevný fakt, že v té šroubárně místo nás už brzy bude sedět nějaký robot. Humanitní obory potřebujeme proto, že díky nim lépe rozumíme světu i sami sobě.
