Neužitečné vědy: Kdo je potřebuje?
Inženýři, lékaři a právníci se v naší společnosti někdy těší až přehnané úctě. U lidí, kteří mají titul z filozofie či jiných humanitních oborů, je tomu přesně naopak. Proč si nevážíme vzdělání, které nám pomáhá porozumět sobě samým?
Kdo se v Čechách rozhodne jít studovat filozofii, estetiku, kulturologii, divadelní vědu nebo nedejbože gender studies, musí počítat s tím, že stále znovu bude nucen odpovídat na otázku: „A k čemu ti to v životě bude?“ Studenti těchto oborů v očích veřejnosti jenom přemílají bezobsažné žvásty, jsou podezíráni z toho, že se chtějí vyhnout matematice nebo „pořádné práci“ všeobecně, za což jsou po zásluze potrestáni tím, že po absolutoriu málo vydělávají, případně se živí smažením hranolků v mekáči. Tomuhle léta tradovanému despektu jistě nahrává i skutečnost, že humanitní obory jsou považované za doménu žen, které přece na exaktní a technické obory „nemají buňky“.
Všechny tyhlety sociologie
Mýtus o tom, že absolventi filozofických fakult končí za pulty fastfoodů, nemá se skutečností nic společného. Podle výzkumu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a Centra pro studium vysokého školství více než devadesát procent absolventů humanitních věd bezprostředně po ukončení školy pracuje, z toho téměř dvě třetiny ve vystudovaném oboru. Pokud nepracují, není to proto, že by byli na pracáku, spíš jsou v zahraničí nebo na rodičovské dovolené. „Čísla ukazují, že naopak absolventi slabších učňáků mívají velký problém se zaměstnaností,“ říká k tomu sociolog Daniel Prokop. „Vysoké uplatnění absolventů učilišť a nízké u vysokoškoláků je mýtus šířený účelově.“
Konzervativně orientovaní politici si ale bez ohledu na statistická data už léta vedou svou: „Problém stoprocentně je tato nadprodukce humanitně vzdělaných lidí,“ prohlásil Václav Klaus mladší ještě v době, kdy byl členem ODS. „Jde o průmyslovou výrobu aktivistů, kteří skutečně nedostanou práci, a jediné, co dokážou, je chtít po státu, aby jim ta místa generoval. Kolik potřebuje Česká republika kunsthistoriků?“ A podobná slova použil i jeho tehdejší stranický kolega Marek Benda: „Vysoké školy dnes produkují takové množství studentů všech možných úplně obskurních oborů, které neučí ničemu jinému, než jak nepřemýšlet o světě a jak se jím nezabývat. Všechny tyhlety různé sociologie, politologie, gender studies a tyhlety nesmysly. Produkuje to strašné množství osob, které jsou v životě podle mě úplně k ničemu.“
Kuriózní je, že tito politici, kteří se jistě považují za pravicové, říkají do puntíku totéž, co komunističtí papaláši před rokem 1989. I oni oslavovali budování průmyslu, výroba pro ně byla prioritou, humanitní vědy jen postradatelnou „ideovou nadstavbou“, sociologii a politologii považovali za podezřelé buržoazní pavědy. Jediný rozdíl je v tom, že mnozí novodobí politici nepoužívají výraz dělnická třída, ale člověk pro ně stále zůstává jakousi výrobní jednotkou.
Peníze pro filozofy
Mnohý pedagog filozofické fakulty vydělává méně než učitel na základce a často je jeho plat srovnatelný s výdělkem prodavače v lidlu. Na tristní situaci vyučujících humanitních oborů upozornila 28. března v Den učitelů akce s názvem Hodina pravdy, kdy do ulic Prahy a dalších sedmi krajských měst vyšli pedagogové i studenti.
Problém se táhne už od 90. let minulého století, kdy se ustanovilo financování jednotlivých fakult podle takzvaných koeficientů ekonomické náročnosti. Ty určují, kolik peněz dostane univerzita na každého studenta. Například u studentů zubního lékařství je to třikrát víc než u studentů archeologie. Ekonomická náročnost jednotlivých oborů se ale dávno dramaticky změnila. Navíc je zcela nesmyslné, že se tento rozdíl promítá také do platů pedagogů. Na různých fakultách téže univerzity mohou vyučující se stejnou akademickou hodností a stejnou délkou praxe vydělávat výrazně odlišné částky.
Druhým problémem je, že Česká republika dlouhodobě patří k zemím s nejnižším podílem výdajů na školství z HDP. Celkový objem prostředků pro vysoké školy se letos ve státním rozpočtu sice zvýšil (o 2,3 miliardy korun na celkových 30,9 miliardy), ale podíl na HDP se snižuje: v roce 2010 činil 0,59 procenta, v roce 2022 už jen 0,42 procenta.
