Chlap doktora nepotřebuje a ženský vyšilujou. Stereotypy v medicíně škodí všem

...

... Zdroj: Alexander Grey on Unsplash

Společnost

U žen je téměř dvakrát vyšší pravděpodobnost diagnózy deprese či úzkostí než u mužů, přičemž se často přehlížejí příznaky jiných příčin jejich duševních potíží, jako je například bipolární porucha. Už v 90. letech minulého století popsala Dana Crowley Jack z Harvardu společné vzorce u depresivních žen, pro něž se vžilo označení „sebeumlčování“, které může způsobovat i další zdravotní potíže.

Holčičky vychováváme k tomu, aby pečovaly o panenky a hlavně nás co nejméně obtěžovaly. A když to klapne, na stáří se o nás postarají! Pečovatelská a útěšná role je nejen jedním z nejsilnějších atributů, které si spojujeme jak s mateřstvím, tak s ženami obecně. Očekáváme, že tohle je role, která jde ženám „od přírody“ a ke které tíhnou, proto je i tímto směrem postrkujeme.

Na druhou stranu ale pečovatelské profese, ve kterých jsou pak ženy pilíři, nedokážeme dostatečně odměnit, a ženy tak čelí dalšímu sociálnímu stigmatu. Rozhodně to není tak, že by si ženy raději vybíraly špatně placenou práci, jen si těch „ženských prací“ dostatečně nevážíme. Přece to všechno dělají ze své nekonečné lásky, kterou můžeme libovolně čerpat, jak potřebujeme.

Infarkt může začít jako bolest zad

Jak popsala Dana Crowley Jack, takto socializované ženy mohou mít sklony každému se zavděčit až za cenu přehlížení vlastních potřeb. Společnost od žen stále očekává poslušnost a sebekontrolu až do té míry, že umlčí samy sebe. Sebeumlčování žen ale není spojeno pouze s depresemi či poruchami příjmu potravy, ale také s fyzickými nemocemi. Ženy statisticky čelí vyššímu riziku chronických bolestí, nespavosti, migrén a dalších tělesných potíží.

Je také více než dvakrát pravděpodobnější, že po prodělaném infarktu zemře žena než muž, a to i když se odečtou další rizikové faktory jako vysoký cholesterol nebo předchozí srdeční potíže. Částečně je to i proto, že teprve ve 21. století doháníme nedostatečné znalosti o ženském zdraví – jako třeba jak se projevuje infarkt u žen, které do nedávné doby téměř jako by nestály za pozornost.

Například teprve v předchozích 5 letech bylo zjištěno, že molekula tvořená chromozomem X v každé ženské buňce může vytvářet protilátky proti vlastním tkáním ženy. Vysvětluje to, proč ženy tvoří 80 % pacientů s autoimunitními poruchami. „Po několik desetiletí jsme ve výzkumu jako standard používali jen mužskou buněčnou linii,“ vysvětlil profesor dermatologie a genetiky Howard Chang

Ženské ctnosti a ticho

Nejsou to jen čistě fyzické důvody, které ženám podlamují zdraví. Psychika v tom samozřejmě také hraje svou roli. Ctnosti, které v ženách pěstujeme a za které je chválíme, jako je právě péče o ostatní, poslušnost, nesobeckost a hlavně mírnost a potlačování vzteku, je předurčují právě k chronickým onemocněním.

Video placeholder
O čem se mlčí: Genderová rovnost • Videohub

Různé studie propojily menší ochotu s vyjadřováním vzteku u žen s vyšší pravděpodobností srdečních onemocnění, chronickou únavou, nebo dokonce rakovinou. Studie publikovaná v roce 2010 „Sebeumlčení a riziko srdečních chorob a smrti u žen“ provedená na téměř 4000 mužích a ženách v průběhu 10 let uvádí, že ženy, které se v hádkách s partnerem neprojevovaly, měly čtyřikrát vyšší pravděpodobnost úmrtí než ty, které ano.

Sebeumlčování často začíná snahou zavděčit se nebo se zkrátka zachovat jako „správná“ partnerka. Hlavně nevyšilovat! Ženy raději nasadí šťastnou tvář a přizpůsobí se tomu, co chce jejich partner, i když s ním vnitřně nesouhlasí, aby „byl klid“. V knize Mýtus normálnosti představuje Gabor Maté role, které ženy plní, jako nesmírně toxické. Přítelkyně „do nepohody“, co si na nic nestěžuje, či matka, která se v každém případě sebeobětuje, představují pro ženy ohromné zdravotní riziko.

Nejsou to ale jen ženy, kterým škodí sociální normy nebo předsudky. Otevřenou diskusi o duševním zdraví mužů brzdí očekávání, že by neměli projevovat emoce či svou zranitelnost. Přestože jsou to ženy, kdo je častěji diagnostikován s depresí, míra sebevražd u mužů je čtyřikrát vyšší než u žen. Což naznačuje, že u mužů může být deprese nejčastějším duševním onemocněním. Jejich konkrétní duševní potíže ale zůstávají častěji nediagnostikovány, protože přesvědčení, že muži by měli být tvrdí, dominantní a poradit si v každé situaci, vede k tomu, že si neřeknou o pomoc.

U mužů v USA je poloviční pravděpodobnost, že podstoupí preventivní zdravotní prohlídky, a o 33 % méně pravděpodobné, že vůbec lékaře či lékařku navštíví.  A není to jen přehlížení zdravotní péče, 15 % Američanů mužů v roce 2021 uvedlo, že nemají žádné blízké přátele, což je pro zdraví horší než kouření. 

Najít své emoce

Mohlo by se zdát, že popisování mužských potíží už bylo věnováno dost písmenek, ale potíže, se kterými se potýkají jak ženy, tak muži, mají společného jmenovatele. Jsou to právě stará dobrá očekávání a výchova. Zatímco dívky mají být hodné a přizpůsobivé, chlapci mají být neporazitelní. Hlavně nebýt slaboši! Obě tyto skupiny tak čelí stejnému narativu, ve kterém nikoho nemají obtěžovat se svými problémy.

To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.

Vypadá to, že „ctnosti“, které pěstujeme v mužích i ženách, pomalu ohlodávají duševní i fyzické zdraví všech, a potřebujeme se tak zaměřit na své vlastní emoce a pochopit, že za každou emocí se skrývá potřeba. Hněv může například znamenat touhu změnit naši aktuální situaci. Stud, se kterým mohou bojovat zase muži, pokud se snaží otevřít a dovolit si být zranitelní, slouží jako sociální signál, že jsme ochotni se zlepšovat.

Namísto toho, aby ženy zacházely s negativními emocemi jako s nepohodlnými poruchami, které je nejlepší ztlumit a ignorovat, mohou je používat jako úhel pohledu. Místo potlačování hněvu si můžeme položit otázku: Co právě teď potřebuji?

Ale nebylo by fér položit břímě změny na jednotlivce, což je u celospolečenských problémů zvykem. Krize ohledně našeho duševního i fyzického zdraví je především politický a kolektivní problém. Přehodnotit vnímání „ženskosti“ a „mužnosti“ je tak úkol nás všech. Musíme dívkám, chlapcům i ženám a mužům umožnit, aby prozkoumali celou škálu toho, kdo jsou, co cítí a co v životě chtějí, i když to není v souladu se stereotypními představami. A hlavně jim dovolit se bezpečně vyjádřit, najít svůj hlas a preventivně se neumlčovat.