Když máma s tátou nejdou pro ránu daleko
Pokud zbijete zvíře, je to týrání, pokud dáte facku dospělému člověku, je to napadení, pokud fyzicky trestáte dítě, je to výchova. Nepřijde vám na téhle rovnici něco špatně?
To je základní argument, věta, kterou používám vždy, když se bavím s někým o výchovných fackách, které údajně nikomu neublíží. Možná vás napadá, proč otvírám zase tohle téma, ostatně i tady v Mojí psychologii už svůj prostor mělo. I já jsem ho měla za dostatečně zpopularizované. Nedávno jsem se však přesvědčila, hned několikrát, že ho ještě nemůžeme opustit a považovat za vyřešené.
Pevně doufám, že už se i do těch nejzapadlejších koutů Česka dostalo, že bít děti je špatné. Není to cesta a vlastně je to z mého pohledu nehorázné sráčství. Dovolím si použít tohle slovo, protože nevím, jak jinak nazvat to, když coby dospělý neumím vyřešit nějakou situaci, tak se všemi svými zkušenosti a možnostmi nakonec sáhnu po tom jediném, v čem se mi nemůže dítě rovnat – fyzické převaze. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, na základě čeho rodič, který dítě uhodí, následně ještě očekává, že ho bude potomek milovat, respektovat nebo, nedej bože, pochopí zaslouženost oné rány. Jak moc zlomené je dítě, které dokáže odkývat rodičům věty: „Víš, za co jsi dostal… Chápeš, že sis to zasloužil… Co jiného jsem měl dělat?“
Co takováto situace: Sedím u stolu s třicetiletým Frantou, který mi od rána v práci leze na nervy a následně u oběda rozlije vodu. Zvednu se, dám mu zleva, zprava, seřvu ho a závěrem mu oznámím, že nechápu, čemu se diví, protože si to evidentně zasloužil… Pojďme si říct, Franta se mi asi neomluví, že rozlil pití, a úplně mi nepoděkuje. Stejně tak zřejmě nebude k mému chování laxní okolí. Pokud nastane stejná situace, jen Frantovi nebude třicet, ale pět… je to v pořádku, protože vychovávám. Uff, vidíte tu bizarnost teorie facka je výchova?
A teď k oblíbené frázi: Mě taky taky vychovali, a nic mi to neudělalo. Jenže udělalo! Způsobilo to, že ve vypjatých situacích, kdy je toho na člověka moc, sáhne po řešení, které má naučené, které viděl v dětství, které je mu nejbližší. Dát ránu.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Dítě, které nebylo bité, nemá tendence v dospělosti někoho fyzicky napadat. Není to pro něj řešení, nezná to, nemá to na svém seznamu možností, jak vyřešit situaci. Neplatí to bez výjimky, stejně jako neplatí, že kdo si násilnou výchovou prošel, opakuje ji.
Jedna moje kamarádka mi nedávno řekla, že by byla raději, kdyby jí dala máma občas pár facek a bylo by vyřešeno. Její matka ji totiž trestala mlčením, několikadenním. Což je pro malé dítě extrémně náročné. Nikdy neví, jak dlouho to bude trvat, kdy to skončí, co může udělat pro to, aby situaci zlepšilo, neboť matka na něj nereaguje, ignoruje ho. Asi jste sami poznali, že v tomhle případě se bavíme o týrání psychickém. Zajímavé, a vlastně velmi smutné, na celé situaci bylo, že Lence až při rozhovoru se mnou v jejích čtyřiceti letech došlo, že nemusí říkat, že by jako trest raději ránu.
Protože ať udělala cokoli, od špatné známky po tajné kouření za domem, oba tresty jsou neadekvátní. Nemusíme volit mezi jedním nebo druhým. Můžeme si říct, že to mělo být řešeno jinak.
Argument o lepší ráně než to, co bylo místo toho, nám tedy taky padá. A co nám zbývá? Nic. Neexistuje jediné ospravedlnění pro to, aby někdo bil dítě. A neexistuje argument pro to, aby ho někdo týral psychicky. Například mnohadenním mlčením.
Jako matka dvou malých dětí vím, jak je rodičovství těžké a vyčerpávající. A přeji si, aby všichni vyčerpaní rodiče, kteří občas sáhnou po vařečce a možná už tuší, že takhle to být nemá, našli odvahu tenhle vzorec zlomit. Změnit se. A zkusit být pro své děti tou nejlepší verzí sebe sama, kterou to jen jde.
