Když máma s tátou křivdí
Je tomu zhruba rok, kdy jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních a očima plnýma slz. Rodičovství mi zase jednou dalo na prdel.
Možná si říkáte „jo jo, znám“. Nic zvláštního. Ostatně touha po tom, být dokonalá máma / dokonalý táta, spojená s vyčerpáním, pocitem osamění, v kombinaci s naprostým přepálením mozku nikdy nekončícími zvuky, výkřiky, skákáním, doplňte si činnost dle libosti, vyústí v pár slz ve sprše občas u každého rodiče. Jenže tehdy to bylo jiné. Nebylo mi smutno z vyčerpání. Bylo mi smutno ze sebe samotné.
Už se vám to taky někdy stalo? Najednou jste věděli, že tentokrát nejde o jeden z výchovných přešlapů, které začne dřív nebo později zažívat každý. Nejde ani o nesmyslný hysterický záchvat, kdy křičíte i na plyšáky, protože blbě čumí. Najednou zkrátka víte, že jste něco opravdu podělali. Protože tentokrát jste vašemu dítěti křivdili, a to hodně. Jak takovou věc řešit? Nejdřív vám povím, jak jsem křivdila já.
Vždy když jsem doma nechávala tříapůlletou dceru s půlročním synem samotné, říkala jsem jí: „Kdyby se cokoli dělo, utíkej naproti k tetě Lucce a bouchej vší silou na dveře.“ Jen pro upřesnění, spojením „nechávala samotné“ myslím, že jsem šla vynést odpadky, vyzvednout dolů balíček či podepsat pošťákovi doručenku. Nikdy jsem tedy neopustila náš bytový dům.
Byl to tehdy ten podzimní týden, kdy jsem nevěděla, kam dřív. Ze všech nových povinností kolem nástupu do školky a tím spojené zářijové změny režimu celé rodiny jsem už měla lehký tik v oku. Příliš jsem toho v oněch dnech nenaspala, do toho se dcera neustále pod milionem různých záminek pokoušela jít si hrát naproti k sousedům.
Jako už tolikrát předtím jsem šla otevřít dolů dveře svému muži, mezi jehož koníčky patří zapomínání klíčů. Vraceli jsme se spolu výtahem, po jehož otevření se mi naskytl pohled, jak moje dcera zuřivě klepe na dveře protějšího bytu a volá: „Tetoooo, tetoooo Lucko!“ V tu chvíli přišlo zatmění, moje ratio se vypnulo. Začala jsem křičet, že ji nemůžu doma nechat ani tři minuty, proč se snaží doklepat na sousedy, když jsem jí jasně řekla, že si hrát dnes nepůjde, jak je od ní ošklivý, že hned využije situace… A tak jsem řvala jako nepříčetná kráva, zatímco jsem se k ní blížila po schodech, čímž zaniklo i její zoufalé opakování „ale maminko, ale maminko“, stejně jako pláč jejího bratra vycházející z našeho bytu. Můj syn se totiž odplazil do pokoje, kde za sebou zabouchl dveře, začal plakat, a moje dcera je nemohla otevřít, protože ležel přímo za nimi. Vyhodnotila správně situaci, že potřebuje pomoct, a utíkala k sousedům. Udělala přesně to, co udělat měla.
Když mi to celé došlo, jak jsem nespravedlivá, zlá, zbytečně uřvaná, objala jsem ji a přes slzy jí šeptala slova lásky a omluvy zároveň. Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem nad tím, jestli svému bratrovi ještě někdy půjde pro pomoc, zda se nebude bát říct si o ni, když ji bude potřebovat, jestli mi to někdy odpustí. Vybavilo se mi, jak usedavě plakala a mezi vzlyky se mi snažila vysvětlit, že se moc bála o miminko, proto běžela přes chodbu, že si opravdu nechtěla jít hrát.
Tohle konkrétní selhání si v sobě nesu celý rok. Nabyla jsem přitom přesvědčení, že čas ho zahladil a ona už si ho nepamatuje. A pak jsme měli dva dny před odletem na dovolenou, doma všude rozdělané kufry. Dcera přišla a zeptala se: „Maminko, pamatuješ, jak jsi na mě tehdy křičela, když se bráška zavřel? Taky tady byly kufry.“ „Pamatuju,“ odpovídám, „zlobíš se ještě? Nebo je ti to líto?“ „Neeee, mami,“ začne se naprosto nečekaně smát moje dcera, „bylo to vtipný, myslím, že tě slyšeli úúúúúúplně všichni. Až na konec Karlína, možná až na konec Prahy!“
Takže jak řešit, když něco opravdu pokazíte a dítěti ublížíte: Tak, jak jsem psala v předešlém čísle. Omluva, přiznání chyby a vysvětlení, co a proč se stalo, je základ. Dobré samozřejmě je se z takové situace poučit a neopakovat ji. A dál? Není nic lepšího než dovolit okolí dělat si z vás a z konkrétního zážitku už navždy srandu. Smích léčí, to už dnes víme. A přiznejme si, v takových nepříčetných chvílích jsme k smíchu všichni.
