Když máma není pro společnost stejně dobrá jako táta
Před časem proběhlo internetem několik obrázků znázorňujících jednoho a následně druhého rodiče, ve stejné situaci. A jaké bylo překvapení, že společnost ukázala při jejich hodnocení dvojí metr.
Konkrétní příklad. Otec přinese domů večeři z rychlého občerstvení. V očích většinové společnosti se z něj stává zábavný táta, někdo, s kým je legrace, muž, který si vůbec dal tu práci pomyslet na zajištění večeře. A protože je hrdina, zařídil to skvěle a rodina si udělá výjimečný fast food večer, wow! Pokud udělá to stejné matka, tedy přijde domů z práce a má plné ruce papírových tašek a kelímků z fast foodu, je zábavná, nekonvenční a skvělá? Ne. Není. Víte, co je? Je líná. A já se ptám proč?
Jako rodiče si asi nemusíme vysvětlovat, že léto je super krásné, ale taky super náročné období. Po všech stránkách, emocionálně, fyzicky, organizačně i finančně. A tušíte, kdo balancuje všechny čtyři zmíněné aspekty? Ve většině rodin žena. Tedy alespoň ve většině těch, které mám kolem sebe já.
Stokrát za den uklidnit samu sebe a nevybouchnout, aby se z potenciálně hezkého letního dne nestala uřvaná procházka peklem, a to jak z mé strany, tak ze strany dětí. Vyřešit deset krizí, tohle dítě poponést, tamto vyhazovat půl hodiny do vzduchu ve vodě a neusnout z fyzického vyčerpání před polednem. Nemuset nechat v aquaparku ledvinu, tedy držet se v předem stanovených finančních mezích. Dávat si pozor na organizaci, což s malými dětmi znamená neustále časovat. V hlavě jede stálý kolotoč, počítání, kdy kdo musí jíst, protože potom tamten půjde spát a nesmí jít spát hladový, ale tenhle spát nepůjde, a když půjde jíst teď, tak se na té trampolíně, co jsem mu slíbila, pozvrací. Ta da da, ta da da, ta da da… Pořád, každý den, celý den, a milion dalších věcí k tomu, jede neustále v hlavě. Například splnit si povinnosti do práce.
Už jste si zvykli, že běžíte maraton, léto se překlopilo do druhé poloviny. Nevíte, jestli se vám dělá víc špatně z rozpatlaného banánu nebo melounu, které už týdny neustále utíráte ze svých věčně ulepených dětí a Spotify vám při přihlášení automaticky nabízejí hity jako Ram sam sam či Baby Shark, ale je tam vidina konce. Ano, píšu to na rovinu, prostě vyhlížíte konec prázdnin. Ujasnili jste si jednou provždy, že domškoláctví není pro vás, a naprosto nepokrytě se těšíte, až jim všem v září zamáváte, pošlete je do institucí, a ve vaší rodině se postupně opět usídlí onen klid a řád, který jste ovšem před prázdninami za klid a řád ještě vůbec nepovažovali. Jenomže, jak se ony prázdniny chýlí ke konci, váš kolotoč, říká se tomu také mentální zátěž, začne být obohacen o myšlenky typu – bačkůrky, batohy, školkovné, školné… až se dostanete k tomu, že tenisky na tělocvik by šly vlastně koupit k Mikuláši, to není tak daleko, ty tři měsíce ještě vydrží.
Fanfáru prosím. Máme tady, dámy a pánové, matku, která sedí v polovině srpna, v noci nad seznamem vánočních dárků. Nemá tušení, jak se jí to stalo, jakým myšlenkovým bludištěm se sem dostala, a není vyděšená, i když by zřejmě měla být. Jenže tahle máma uloží perfektně složený seznam do zásuvky a bude usínat s úsměvem na rtech, jak to má alespoň obrysově hezky naplánované až do prosince.
Já vím, že přesně takové příběhy se tam venku odehrávají, slýchám o nich a někdy jsem já sama jejich součástí. A tak se znovu ptám „Proč“? Pokud víme, co všechno tyhle mámy drží v hlavě, jaká jim tam jede neustálá diskotéka, aby na nic nezapomněly, všechno naplánovaly, fi nančně vyšly, nezkolabovaly fyzicky, nevyhořely, nezačaly pít, věčně nekřičely a zároveň si ty svoje děti užily, proč by, do háje, takové mámy, nemohly domů koupit k večeři mekáč nebo pizzu? A kdo si vůbec dovoluje soudit, že to znamená jejich lenost?! A proč nikdy není líný otec? Otázky, samé otázky…
Hodně sil do prvních školkových i školních dní, a nezapomeňte – VŠECHNO PODEPSANÉ!
