Eva Toulová tvoří filmové peklo, lidé pod ním hloubí sklepení
Filmová novinka Krtkův svět dosáhla úspěchu, o kterém mnozí tvůrci mohou jen snít. Vzbuzuje neutuchající zájem, čtrnáct dní čeří vody českého internetu a režisérku Evu Toulovou si zvou do studií ta nejsledovanější média. Po nabídkách na rozhovory jí ale začaly chodit výhrůžky smrtí. Internetový dav dokazuje, že jsou na světě i horší místa než chátrající Krtkův svět. Třeba diskuse pod článkem.
Přestože na sebe Krtkův svět strhl pozornost – hlavně samotný snímek, ale i stejnojmenný park, o kterém vypráví – důvody závidět nemůžeme. Jedná se totiž o komerční agitku, která fascinuje absencí zábran či parametrů typického filmového vyprávění. Něco takového tu opravdu ještě nebylo, a proto jsou vášnivé diskuse i ostrá kritika namístě. Zasloužených je i odstrašujících 7 %, která filmu vynesly divácké recenze na ČSFD.
Běžně sice narážíme na okatě umístěné výrobky nebo „nenápadné“ zmínky o službách v průběhu televizních seriálů, takzvaný product placement, byla by ale chyba se domnívat, že se jedná o nešvar naší doby, kterému posouvá hranice pouze Eva Toulová.
Filmy sponzorované velkými značkami vznikaly prakticky od počátku filmového průmyslu. V našich zemích jsme se s nimi mohli potkávat už za první republiky, kdy byly koncipovány jako krátké příběhy obsazené velkými hvězdami. Stejně tak product placement vlil peníze do žil „starému Hollywoodu“ a pomohl celé odvětví vybudovat.
Vtip je v tom, že i když velké korporace vkládají do filmů ohromné sumy peněz, jako diváci si toho téměř všimnout nemusíte. I kdyby Eva Toulová byla velmi schopná filmařka a produktové segmenty v jejích filmech nevyvolávaly smích, z Krtkova světa by se stejně nevylízala. Celý se totiž točí okolo jednoho muže, který za ní tak dlouho chodil se svým příběhem a stohy lejster, až jí jeho urputnost dodala inspiraci.
Krtkův šleh
Dobrá zpráva je, že nejsme plošně cyničtí a dokáže nás ještě rozčílit skutečnost, že se generálním partnerem snímku stal samotný zábavní park Krtkův svět, respektive jeho majitel a jediný jednatel Josef Roušal. Ten ve zkratce roky nespolupracuje s úřady, svůj byznys provozuje načerno a za to mu i loni soud potvrdil milionovou pokutu. Režisérka Eva Toulová v rozhovoru pro DVTV uvedla, že se v jejich dohodě jednalo částečně o barter – poskytnutí prostor, které Roušal vlastní, a ve kterých tedy nemuseli při natáčení platit pronájem, jistě představovalo velkou úlevu pro rozpočet.
Zda filmu pomohl i nějakými finančními prostředky a o jaká procenta rozpočtu šlo, už ale Martinu Veselovskému nepřiznala. Když jsem s Josefem Roušalem hovořila po premiéře snímku, nějak se netajil tím, že pro něj film – podobně jako soudy – představoval investici v řádech milionů. Eva Toulová se v DVTV bránila, že se nejednalo o typickou reklamu podle zadání, ale ve zpracování příběhu měla naprostou svobodu.
Rozhodla se prý Josefa Roušala vykreslit co nejrealističtěji, nejen jak se vidí on sám, tedy jako Jánošíka nebo Robina Hooda. I proto má být herec David Novotný v hlavní úloze tak marný. Podle Evy Toulové vystihl Roušala přesně. To, že film vypadá čistě jako oslava neskonalé dobroty majitele parku a jeho bezmezné obětavosti pro dětské zákazníky, vysvětluje tím, že by měli diváci s hlavním hrdinou alespoň nějak sympatizovat. Na jeho straně ale sama nestojí, uvedla v DVTV.
Nemohu Evě Toulové upřít, že by snad zavírala oči před Roušalovými chybami. Jako filmový charakter působí zmateně, docela nablble a nepřiměřeně agresivně. Jako pověstná osina v zadku. Při sledování jsem proto sympatizovala s úředníky, kteří s ním vůbec musí jednat, i když je ve filmu vidíme jako ploché karikatury těch největších zlojedů.
Divoký potenciál
Když se schylovalo k premiéře Krtkova světa, rozhodla jsem se, že si konečně od Evy Toulové také něco pustím. Znala jsem ji jen jako kryptonit tuzemské audiovize. Nejhorší režisérku těch největších bizárů s tím nejnižším hodnocením na ČSFD, u kterých ztratím chuť žít. Dostupné pro mě byly pouze tři její dřívější snímky, které jsem vzala chronologicky. Eva Toulová se po neúspěchu debutu Šťastná, dramatu z roku 2014, rozhodla jít divákům naproti a pustila se do žánru v Česku oblíbeného – komedie Jak se moří revizoři, která ale okamžitě stvrdila její místo na pomyslném trůnu odpadu.
Podle diváckých recenzí jsem od Revizorů čekala doslova diletantské peklo a střevní potíže, ale aktuálně 55. nejhorší film na ČSFD mě nebývale překvapil velkou dávkou nadsázky a odvahy pouštět se na hranu parodie, což není v tuzemsku obvyklé. Dostala jsem dávku neestetičnosti, punkovosti a silný odér naprosto mizerného rozpočtu. Podivné kompozice, neohrabanou kameru, kolísavou práci se zvukem a touhu vidět od Evy Toulové ještě něco dalšího.
Ano, byl to bizár, ale viděla jsem v Revizorech potenciál, který v uměle vyhezčených komediích zoufale chybí. Ty mají působit především anesteticky a v drtivé většině případů nás v nich nečeká nic nového, natož vtipného. Ale Eva Toulová nám klidně ukáže, že si o sobě tajně myslíme, že jsme idioti, v práci stojíme za prd, a když máme konečně padla, doma se v nevymalovaném pokoji s hnusnými potahy setkáváme s dalšími idioty, za kterými se možná ani nechceme vracet.
Komedie má samozřejmě mnoho problémů, ten nejzásadnější asi s načasováním a dávkováním humoru, přesto obsahuje několik povedených scén, které mě bavily svou záměrnou absurditou. Těšila jsem se, že v dalších filmech s větším rozpočtem navýší režisérka i svou fantazii a dočkáme se vlastního českého Johna Waterse, což je legenda transgresivní kinematografie. Objednala jsem si okamžitě všechny dostupné knihy, které Eva Toulová napsala, a pustila se do dalších filmů.
Kdo je srab?
Její doposud nejnavštěvovanější film Casting na lásku z roku 2020 mě ale zklamal. Za největší chybu Evy Toulové považuju, že „vysrabila“, ale nevyčítám jí to. Jako začínající režisérka to neměla jednoduché a sehnat peníze na film, když vás nikdo nezná, není jen tak. Nemůžete si dovolit experimenty, pokud chcete pravidelně točit. A už vůbec si o sobě nechcete číst, k jaké části těla vás přirovnávají. Místy to vypadá, že se z co nejjadrnějších vyjádření na adresu jejích filmů stal mezi diváky sport. A tak se rozhodla plavat s proudem. To, že se jí to nedaří, je věc druhá.
Mainstreamová romantika prošpikovaná product placementem je oproti nenáviděným Revizorům, kteří získali na ČSFD 18 %, trošku lépe přijímaná – Casting na lásku si vysloužil procent 23, bohužel ale už nenabízí nic, co bychom v tomhle žánru neviděli. Snad jen vypečené segmenty propagující oděvní firmu, která přispěla na financování filmu. Následující Láska na zakázku z roku 2024 už zdvihá směrem k publiku prostředníček. Eva Toulová se v knize Zpověď kudrnaté režisérky svěřuje, že se ráda sází sama se sebou. Domnívám se, že se vsadila o to, kolik reklam se vejde do příběhu z prostředí reklamní agentury.
Už v tomto snímku se pohybujeme v kancelářských prostorách Krtkova světa a vidíme i jeho pana majitele. Chápu, že Evu Toulovou fascinuje jeho zápal a rozpor mezi tím, jak se vidí on sám, a tím, jaká je realita. Škoda je, že to nedokáže přenést na filmové plátno a zobrazit tak, abychom jí rozuměli. Chápu to z toho důvodu, že mě totiž na Evě Toulové fascinují ty stejné vlastnosti jako ji na Josefu Roušalovi. Boj s odbornou kritikou i s diváky z řad veřejnosti připomíná úpornost, s jakou Roušal na premiéře prezentoval zaplněnou nástěnku, která měla dokazovat jeho pravdu.
Musím přiznat, že jsem ve svém komentáři zaujatá. Poslední měsíc se totiž intenzivně věnuju Evě Toulové, viděla a četla jsem snad všechny její rozhovory, přečetla jsem tři knihy a vím, že se nejedná ani o hloupou, ani o směšnou figurku. Vidím ji jako cílevědomou osobu, která si zvolila cestu, na které se ale ocitla v kleštích. Je mi jasné, že pokud by tvořila čistě podle sebe, bez diktátu product placementu nebo obecného (ne)vkusu, rozhodně by neměla na svém kontě šest filmů a sedmý na cestě. I kdyby se jí dařily originální a podvratné filmy, sotva by se tímto způsobem uživila.
A navíc tu ještě stále existuje možnost, že by jí nešlo ani tohle. Bojím se, že ve svém úsudku selhávám podobně jako Eva Toulová a nejsem schopná naslouchat těm, kteří tvrdí, že je nejhorší režisérka. Bojím se, že ve skutečnosti vždycky chtěla dělat hlavně „hezký český“ filmy a za touhou tvořit nebylo nic víc než touha být vidět.
Krtkův sklep
Zatímco recenze a rozhovory sbírají rekordní čtenost i zobrazení, kinosály zejí prázdnotou. V době vzniku tohoto textu vidělo krátkou ukázku z rozhovoru Evy Toulové na Facebooku DVTV čtvrt milionu uživatelů. Komentář jich přidalo přes šest set, ale samotnou dramatizaci příběhu kontroverzního podnikatele viděla necelá tisícovka. Přestože tito lidé na filmu pravděpodobně nebyli, nebojí se o něm dělat veřejný úsudek: „Jenom dojí fondy,“ píše například v komentáři Lukáš. Že na Krtkův svět Státní fond audiovize nepřispěl, se neobtěžoval dohledat.
„Já nevím, ale tahle paní asi nemá mozek,“ myslí si Eva a táže se: „Proč mi její obličej připomíná sysla?“ Není jediná, která se strefuje do vzhledu či vyhlášených oblečků Evy Toulové. Pokud za nimi ale i vy vidíte důkaz režisérčiny nesoudnosti, zkuste se na ně podívat spíše jako na performance, kterými si zajišťuje zmínky na předních místech ve společenských rubrikách. Eva Toulová je zkrátka provařenou tvůrkyní bizáru zcela zaslouženě, a to nejen volbou oděvu. Na promítání Krtkova světa jsem plakala smíchy a dokážu ocenit, když ji třeba Adam přirovnává ke Starobrnu českého filmu.
Smích mě ale přešel poté, co Eva Toulová zveřejnila – jak jinak než odhalenou – fotku, na které si na tělo přilepila vzkazy, které dostává do soukromých zpráv: Co ta velká hlava? Táhni k plotně, blbko! Prober se, pipino. Chcípni už!
Jen letos jsem viděla minimálně dva horší snímky než ty od Evy Toulové, například rasistické orgie s názvem Jak se nám to mohlo stát!? od Petra Zahrádky, které se mají dočkat pokračování. Přestože diváky nyní zajímají motivace Davida Novotného hrát v Krtkově světě, nikdo už se řečnicky netáže Miroslava Donutila nebo Jitky Čvančarové, jak mohou hrát v protiromském filmu.
Už jsem si i zvykla, že se na ČSFD lidé baví šikanováním některých tvůrců a tvůrkyň, a naopak přehlížejí třeba Jeremyho Tichého, který točí ve srovnatelné frekvenci i s podobným byznys modelem jako Toulová, s tím rozdílem, že je snad ještě o něco horší filmař. Tvorba se na této databázi hodnotí odpadem třeba proto, že se dotýká tématu LGBT. Nikdy si ale nezvyknu na to, že je někdo schopný napsat Evě Toulové, aby byla utracena na veterině. Krtkův svět je prý dno, ale nenávist pod ním hloubí ještě sklepení a to se nevyřeší ani tím, že Eva Toulová začne točit dobré filmy.
Alena Julie Novotná je spoluautorkou filmového podcastu Hodný, zlý a kritický, ve kterém s kritikem Kamilem Filou věnovali tvorbě Evy Toulové čtyři díly, pátý aktuálně připravují.
