I rozchod bez velkých bitev je pro děti těžký. Jak to pro ně udělat co nejsnesitelněji

Čím jsme vyzrálejší, tím lépe zvládáme rozchody. Co když ale rozpad vztahu není jenom o nás dvou?
Každý jsme jich zažili několik. Od téměř antických dramat na druhém stupni základky, kdy jsme měli srdce rozdupané na prach, až po první dospělé rozhovory, po kterých už jsme neměli pocit, že jsme prokletí a po smrti nás sežerou psi. Sama jsem byla zvyklá při rozchodech pálit mosty. Život jde přece dál, je to jedna velká párty, hlavně abych se měla sama co nejlépe. Kolem dvacítky bylo tak snadné se prostě neohlížet. Když jsem se pak před lety rozhodla ukončit vztah s otcem svého dítěte, truchlila jsem nejméně půl roku.
Přestože se považuju za celkem svobodomyslného člověka, a navíc jsem cítila, že jsem se rozhodla správně, prožívala jsem taky ohromnou lítost a stud ze selhání. Nikdo na mě nekoukal skrz prsty, ale strašně jsem oplakala, že můj syn už nikdy nebude mít mámu a tátu pod jednou střechou. Bude mít dva domovy, dvoje Vánoce, prostě dva úplně jiné životy. Určitě ho to navždy poznamená a já jsem ta nejhorší matka na světě. V jednom jsem tedy měla pravdu – rozchod rodičů děti nevyhnutelně ovlivní. Nejsou ale odsouzeny ke zmaru a zhoubě. Pokud se, stejně jako tehdy já, cítíte ochromeni a nevíte, jak dál, pro začátek se snažte být svým potomkům co nejvíce emocionálně k dispozici. Tím rozhodně nic nezkazíte, ostatně tohle zlaté pravidlo platí i pro jakoukoli jinou náročnou situaci.
Není to ostuda
I když se rozvody a rozchody zrovna nechlubíme a považujeme je za něco téměř nepřirozeného, ze sociálního hlediska jsou naprosto běžné, připomíná v knize Rozvod šestkrát jinak profesor psychologie Radek Ptáček. Dětem a rodinám se tento klinický psycholog a psychoterapeut věnuje přes dvě dekády a takzvaně pod rukama mu prošly tisíce klientů a klientek, ať už hledali radu, nebo se jimi zabýval ve své soudně znalecké praxi. A za pravdu mu dávají data. V rozvinutých zemích se rozvodovost drží okolo 50 %, u nás jsme na tom v současnosti lépe, podle Českého statistického úřadu se v roce 2023 snížila na 37 %. Data také potvrzují, že náchylnější k rozchodům jsou nesezdaná soužití.
„Rozvod/rozpad rodiny je jako houba. Málokdy bouchne zničehonic. Často vyrůstá z podhoubí, které se v podzemí vztahu formuje řadou neporozumění, neshod a dalších důvodů dlouhá léta. A jednoho dne dozraje. Najednou se něco zlomí a jeden nebo oba partneři vědí, že už to dál nejde,“ popisuje ve své předmluvě profesor Ptáček situaci, kterou dobře známe. Napříč světem je totiž toto podhoubí velmi univerzální. Přicházíme o růžové brýle zamilovanosti a zjišťujeme, že s partnerem nejsme zas tak kompatibilní, jak jsme si mysleli, a navíc – pasta se prostě vymačkává od konce! K rozchodům přispívají samozřejmě i extrémní životní situace, jako jsou chronická onemocnění, příchod dítěte nebo domácí násilí.
Domluva na prvním místě
Největší hrozbou pro pohodu potomků rozcházejících se párů je podle psychoterapeuta Ptáčka špatná komunikace. A to jak mezi dospělými, tak mezi vámi a ratolestmi: „Jestliže se rozvádíte a máte děti, jednoznačně platí, že nejlepší je domluva. Někdy se můžete cítit bezradní, prostě chcete dítěti vhodným způsobem o rozvodu říci, ale nevíte jak. V takové situaci se nebojte a zajděte za odborníkem. Někdy je nutné hledat, jindy počkat, rozhodně je to však dobrý krok.“
Obecně bychom neměli dítěti realitu příliš zkreslovat a měli bychom jej brát více jako parťáka, který potřebuje spoluutvářet svůj život a mít přitom možnost částečně rozhodovat alespoň o některých základních věcech. Podle profesora Ptáčka si děti nemají diktovat podmínky, důležité ale je, aby cítily, že rozumějí tomu, co se kolem nich děje, a mohly se nějakým přiměřeným malým způsobem podílet na výsledném řešení. Děti nejsou lobotomové ani předměty, se kterými si můžeme dělat, co chceme, vztah s potomky si nemůžeme vynutit. Pokud dosáhneme soudního rozhodnutí, že s námi budou trávit čas, blízkost můžeme budovat pouze společnými zážitky a pozitivními emocemi. Nikoli nátlakem, výhrůžkami nebo jinou formou manipulace.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Pověstný varovný prst zdvihá Ptáček také před právníky, kteří slibují, že nám rozvod vyhrají, než aby se snažili primárně o domluvu s druhou stranou. Ze své praxe uvádí hlavní pravidlo, že vzájemná dohoda je jednoznačně lepší než jakékoli soudní rozhodnutí. „Naštěstí se i u nás najdou odborníci, právníci, soudci i celé soudy, kteří se snaží o jiný přístup, tzv. cochemskou neboli interdisciplinární praxi. Je to přístup, kdy od počátku soud a všichni odborníci vedou rodiče k dohodě a spolupráci,“ pochvaluje si Ptáček.
V zájmu dítěte
Rozchod nebo rozvod s dětmi je vždy bolestivý a obzvláště s neplánovaným rozchodem bývají spojeny i velmi vyhrocené emoce jako vztek, či dokonce nenávist a agrese. Druhého bychom nejraději roznesli na kopytech a s dětmi se schovali ideálně na úplně jiný kontinent. Ptáček upozorňuje, že se musíme udržet a zabojovat při rozvodu také sami se sebou. „Musíte být klidní, i když byste chtěli křičet, musíte stát na místě, i když byste nejraději utekli. Nezapomeňte, že to, co cítíte intuitivně jako nejlepší, tím nejlepším skutečně nemusí být,“ radí. Co je nejlepší? Těžká otázka, na které se bohužel neshodnou ani české soudy.
Změnit se to snaží iniciativa organizovaná napříč justicí, ve které se sdružují soudkyně, odborníci nebo instituce a pořádají tzv. rodinněprávní sympozia k judikatuře Nejvyššího soudu. Cílem této platformy je hledat pro rodinné právo modelová řešení, která by odpovídala požadavkům moderní opatrovnické justice. Ptáček se opírá o závěry třetího sympozia Justiční akademie na téma střídavé péče, aby definoval zájmy dětí jednou větou: „Po rozpadu rodiny potřebuje dítě oba rodiče a úprava péče by měla být taková, aby umožňovala ekvivalentní vztah s oběma z nich.“ Případné narušení vztahu k jednomu z rodičů vnímá tento odborník jako jeden z nejzávažnějších následků rozchodu.
Jeden recept neexistuje
I když bych před lety dala cokoli za okamžité řešení své situace a podrobný návod krok za krokem naštěstí neexistoval, nejspíš bych totiž naletěla na podfuk nějakého internetového šejdíře. S odstupem vnímám, v jak zranitelné pozici jsem se nacházela, a dávno jsem oplakala, že není možné naprosto vše udělat správně. Stejně tak se nedá každá rodina napasovat do jedné formičky. Přidržet se můžeme alespoň nějakých základních mantinelů.
Děti bychom měli o rozchodu informovat několik týdnů v předstihu, než dojde k odloučení. Ještě minimálně o den dříve je vhodná domluva s třídním učitelem či učitelkou – zda a jak mohou dětem nabídnout podporu, jak se třeba na jejich situaci zbytečně nevyptávat, ale o to více si jich všímat. Také bychom měli mít připravený alespoň nějaký rámcový plán, co se bude dít, kdo se kam bude stěhovat a jak se změní logistika běžného dne. S ohledem na věk se nás právě i na tohle děti budou ptát. A další důležitá věc. Ačkoli to vyžaduje jisté úsilí, neházejme na nikoho vinu a rozhodně si z potomků nedělejme prostředníky ke komunikaci s expartnerem. Ujistěme své děti, že rozchod rozhodně není reakce na jejich chování, nýbrž je to dohoda mezi dospělými, o které se nám lehce nerozhodovalo, ale došli jsme k ní po dlouhodobé snaze o zlepšení. Nezapomeňme děti podpořit v tom, že mohou milovat každého rodiče naplno, a dejme jim dostatečný prostor i pro vyjádření dalších emocí. „Všechny pocity jsou normální, společně ty nepříjemné překonáme,“ můžeme například říct.
Co po rozchodu?
Není možné předvídat, jaké odezvy se od dětí dočkáme. I rozchod bez velkých bitev je těžký, děti se běžně přiklánějí na stranu jednoho rodiče i ve vztazích, které se nerozvádějí, ale „jen“ hádají. Pokud s námi děti sdílejí své pocity, poslouchejme je velmi pečlivě a věnujme pozornost také tomu, jak dítě vystupuje a jedná. Vykazuje-li výrazné změny v chování nebo jakékoli varovné příznaky, obraťme se na pediatry či odborníky na duševní zdraví. A samozřejmě nezapomínejme ani na sebe. Snažme se být k sobě laskaví. Naši potomci nás potřebují mít silné a soustředěné, jenže jsme jen lidé. Je naprosto v pořádku, a dokonce se doporučuje ukázat před dětmi emoce. Jejich nezastírání pravděpodobně pomůže i jim se otevřít a sdílet své pocity. Transparentnost ostatně vítáme i my, rodiče, dopřejme ji tedy našim nejbližším.
Šedé rozvody
V posledních dekádách postupně přibývá seniorských rozvodů. Rozvod je společensky přijatelnější než kdy dříve, ženy jsou finančně nezávislejší a lidé žijí déle. Je také běžné, že rodiče čekají s ukončením manželství, dokud jejich děti nevylétnou z hnízda. Je to trend nejen v Česku. Například ve Spojených státech je jeden ze čtyř rozvádějících se lidí ve starší demografické skupině.
Možná patříte právě do této skupiny, možná se rozpadá vztah vašich stárnoucích rodičů. I když máte už dávno svůj vlastní život, neznamená to, že rozvod pro vás nemůže být zničující a matoucí. Stanovte si proto hranice, které dají jasně najevo, že nechcete rodičům dělat prostředníka, terapeuta nebo náhradního partnera. Pokud s vámi jejich rozvod otřásl, nebojte se to přiznat. Pro všechny strany je v této chvíli naprosto nezbytné, aby upřednostnily své duševní zdraví a neprocházely náročnou situací samy. Pokud nestačí pomoc rodiny či přátel, podporu mohou najít v terapeutovně.
Rozvod šestkrát jinak
Kniha je souborem několika textů předních českých spisovatelů, spisovatelek a uměleckých osobností, kteří refl ektují téma rozvodu. Jednotlivé povídky jsou opatřeny komentářem renomovaného profesora psychologie Radka Ptáčka. Kniha má za cíl poskytnout pro těžké chvíle inspiraci či útěchu, že v tom nejste sami.
"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 9/24"