Co se stane párům v otevřeném vztahu: Studie zkoumala spokojenost i intimitu
Představa otevřeného vztahu vyvolává silné reakce. Klikněte na jakoukoliv diskuzi na internetu a najdete tam celé spektrum názorů od drsných odsudků po nechutné slintání. Věda ale může být mnohem zajímavější než neodborné hádky na sociálních sítích.
Otevřené vztahy, odborně označované jako konsenzuální nemonogamie, nejsou žádnou okrajovou záležitostí. Přibližně pětina dospělých v USA uvádí, že má zkušenost s nějakou formou takového uspořádání. Zájem o téma navíc v posledních letech roste a jsou ho plné sítě. Výzkum proto drží krok a zaměřuje se na to, co se v takových vztazích vlastně děje a jak se vyvíjejí v čase.
Studie publikovaná v Social Psychological and Personality Science sledovala 233 dospělých, kteří o otevření vztahu buď uvažovali, nebo už ho aktivně řešili. Vědecký tým je sledoval po dobu dvou měsíců a zkoumal, jak se mění jejich spokojenost ve vztahu, v životě i v intimní oblasti.
Je důležité předeslat, že tato studie rozhodně nepředstavuje definitivní odpověď na to, jak otevřené vztahy fungují. Šlo o poměrně krátké sledování a dalším omezením je i to, že výzkumu se účastnila vždy jen jedna osoba z páru, takže v něm chybí pohled druhého partnera, navíc většinu účastníků tvořily ženy. Na začátku byli účastníci ve vztazích průměrně osm let, většina žila v manželství a šlo o různorodou skupinu, pokud jde o identitu i orientaci. Výzkum testoval dvě hodně rozšířené představy, zda otevření vztahu může vztah „zachránit“ a přinést víc naplnění, nebo naopak, že jde o krok, který přináší chaos, konflikty a emoční zranění.
Milování na prvním místě
Z celkového počtu účastníků nakonec zhruba dvě třetiny svůj vztah během sledovaného období skutečně otevřely. Zajímavé bylo, že lidé, kteří se pro otevření rozhodli, byli ještě před samotnou změnou v průměru spokojenější ve vztahu než ti, kteří ho nakonec neotevřeli. To jde trochu proti představě, že se k otevřenému modelu lidé uchylují hlavně ve chvílích, kdy to začne skřípat.
Během dvou měsíců se celková spokojenost se vztahem ani celková spokojenost se životem u žádné skupiny výrazně nezměnila. Samotné (ne)otevření vztahu tedy neznamenalo zhoršení ani zlepšení celkové pohody. Změna se ale objevila jinde, a to v oblasti intimního života. Lidé, kteří svůj vztah otevřeli, zaznamenali nárůst spokojenosti v oblasti milování. Navíc u účastníků, kteří už na začátku uváděli, že je pro ně důležitá kompatibilita v posteli, se po otevření vztahu jejich spokojenost v této oblasti zvyšovala. To naznačuje, že pro některé páry může být CNM způsobem, jak lépe sladit potřeby v intimní oblasti. Naopak ti, kteří vztah neotevřeli, v tomto směru mírně klesali.
Rozdíl mezi polyamorií a konsenzuální nemonogamií?
Pod označením konsenzuální nemonogamie se skrývá víc různých modelů a není vyloučeno, že každý z nich může mít trochu jiný vývoj a dopady. Konsenzuální nemonogamie je zastřešující pojem pro vztahy s více partnery se souhlasem všech a polyamorie je její konkrétní podoba, kde lidé udržují více romantických vztahů současně. Bližší odpovědi ke konkrétním uspořádáním CNM vztahů tak přinese až budoucí výzkum.
Že se lidé, kteří se rozhodli vztah otevřít, nezažili změnu v celkové spokojenosti, může na první pohled působit překvapivě. Ve skutečnosti to ale dává docela smysl, protože většina z nich už na začátku uváděla, že je ve svém vztahu spokojená. Zdá se tedy, že motivací pro otevření vztahu nemusí být nespokojenost jako taková, ale právě snaha o naplnění v intimní oblasti, která přinesla své ovoce. I přes svá omezení výzkum vykresluje celkem konzistentní obraz. Lidé, kteří se rozhodnou svůj vztah otevřít, vychází spíš z již funkčního a stabilního základu, který si alespoň v krátkodobém horizontu dokážou udržet.
