To je šéf, kvůli kterému odejdete
Jak se projevuje šéf, kvůli kterému pravděpodobně dáte výpověď? Jaké používá metody a proč tak dlouho trvá, než praktiky takové osobnosti někdo odhalí? A jaký vliv má nezdravé pracovní prostředí na zdraví šikanovaného? Každý, kdo se dostal do takového tlaku, ví, jak ničivé je pod toxickým šéfem pracovat.
Okamžitě ke mně, před třemi minutami jsem ti poslala e-mail a ty neodpovídáš! Chci od tebe report tvé práce po hodinách. Na poradě vedení raději mlč, víš, že máš nepříjemný hlas. Jak si vůbec dovoluješ se mnou diskutovat, kdo podle tebe jsi? Drze žvýkáš!“ Máte pocit, že tohle by si v práci nikdo nedovolil říct nahlas? Běhá vám při těchto slovech mráz po zádech, protože si nedovedete představit, že se v takovém prostředí dá pracovat? Nebo je posloucháte denně v kanceláři a každý den vás z nich bolí břicho? Že jste si už na něco takového zvykli a pochybujete o tom, zda nepatříte mezi nejhorší zaměstnance na světě? Ať je to jak chce, jste jednoznačně obětí toxického šéfa. Jak to máme zavčas poznat a co by vás mělo varovat, to jsou otázky, na které lze naštěstí jednoznačně odpovědět.
Nadměrná kontrola a ponižování
Jak vysvětluje docentka Kateřina Zábrodská z Psychologického ústavu Akademie věd a národního institutu SYRI, lidé, kteří jsou šikanovaní ze strany nadřízených, bývají nejčastěji terčem slovní agrese. To znamená, že je nadřízený na poradách zesměšňuje nebo na ně křičí před ostatními lidmi.
Typickým mechanismem toxického šéfa je nadměrná kontrola. Chce od svých podřízených nekonečné reporty, vyžaduje, aby mu hlásili, co přesně dělají, komu telefonují, s kým mají schůzku a jak přesně dlouho trvala. Neustále je obviňuje z podvádění, lží a na každé dokončené práci vyzdvihuje chyby. Byť jsou minimální. „Prostě je hlídá, sleduje jejich počítače a vlastně jim neustále dává najevo, že jsou jakoby v ohrožení,“ popisuje doktorka Zábrodská s tím, že často sahá k různým nespravedlnostem, upřednostňování některých zaměstnanců na úkor jiných, nepřiměřeným trestům a nedodržování pracovních pravidel.
Šikana neboli mobbing je většinou zaměřena na jednoho člověka, nemusí to ale být pravidlo. Takové chování člověka extrémně poškozuje, likviduje týmovou práci a důvěru. Toxický šéf tak negativně ovlivňuje nejen atmosféru ve firmě, škodí zaměstnancům, ale i organizaci jako celku. Proč? V takové firmě nechtějí lidé pracovat, dávají výpověď, případně se chovají nečestně a snaží se, aby oni byli těmi šéfem vyvolenými.
Zaměstnanci, kteří necítí podporu od svého vedení a jsou opakovaně svědky neférového nebo hrubého chování, bývají demotivovaní až vyhořelí, a to i v případě, že se útoky netýkají jich samotných. „To může vést k problémům v komunikaci, zaměstnanci si nedůvěřují, tají si informace, jsou poštváváni proti sobě a celkově se rozpadají nastavené procesy,“ varuje Kateřina Zábrodská.
Narcisté a lidé s nízkým sebevědomím
Proč se vlastně takto někteří šéfové chovají? Jedním z důvodů je, že mají zvýšenou míru narcismu. „Jsou mylně přesvědčeni, že mají nějaké nadprůměrné schopnosti, že jsou prostě lepší než druzí, a mohou si proto dovolit porušovat pravidla,“ domnívá se docentka Zábrodská. To posiluje ještě fakt, že jim takové chování dlouhodobě prochází. Nadřazení se cítí také šéfové perfekcionisté. Iluzorně si totiž myslí, že perfekcionismus je nějaká výjimečná hodnota. Není to ale pravda, je to projev neurotismu čili emoční nestability a nedostatku skutečné, vnitřní sebedůvěry. I proto odborníci říkají, že perfekcionismu se člověk sám obvykle nezbaví, naopak je na něj pyšný, a odbourat jeho patologické působení se obvykle podaří jen díky psychoterapii.
Typickou formu toxického šéfa popisuje Kateřina Zábrodská následovně: „Sám je vnitřně nejistý a potvrzení své hodnoty hledá v pracovním úspěchu. Následně pak musí tlačit na lidi pod sebou, aby to prostě všechno dobře šlapalo. Nezajímá se vlastně o to, jak se lidé v jeho týmu cítí nebo o to, co fi rma produkuje či co vytváří za hodnoty, ale používá ji jako prostředek pro svůj vlastní zisk a uznání. Pro to, aby se mohl ocitnout ve světle ramp.“
Nekompetentní šéf a jeho mimikry
Dalším typem toxických lidí ve vedení jsou ti, kteří svojí agresivitou zakrývají vlastní neschopnost, říkejme jim nekompetentní šéfové. Na vysoký post se často dostali tím, že dlouho hráli neférové zákulisní hry. Vysoké postavení ale také mohli získat tím, že management je u nás často takzvaná „stará škola“ oceňující řvoucí manažery, takové, co dokážou „šlapat po lidech“. Do vedoucích funkcí se nekompetentní lidé ale někdy dostávají čistě jen z toho důvodu, že nikdo lepší se na pozici nepřihlásil. Všechny zmíněné varianty šéfů mají jedno společné: Neschopnost a obava z toho, že neuspějí, vedou k tomu, že nikdy nepřiznají, že něco nevědí nebo neumějí. Bojí se, že by je to mohlo ohrozit, a tak se to snaží zamaskovat. „Přitom člověk, který si je sám sebou jistý, má dostatečné a pevné sebevědomí, je psychicky stabilní a má pocit vlastní hodnoty, nemá problém přiznat, že potřebuje poradit nebo pomoct,“ popisuje Kateřina Zábrodská.
Každý, kdo nastoupí na novou pozici, se toho musí hodně naučit. Proto by bylo logické, využít zkušeností služebně starších nebo kvalifikovanějších kolegů. „To ale nekompetentní vedoucí neudělá, spíše se bude snažit takového člověka zadupat, odstrkovat ho od práce, od rozhodování. Tím se ale samozřejmě připraví o řadu klíčových informací, o expertizu zkušeného pracovníka a začne dělat špatná rozhodnutí, chyby, vytváří chaos a podobně. Přitom základem je, že toxický šéf odmítá přiznat, že by někdy mohl udělat chybu,“ dodává Kateřina Zábrodská.
Mlýnské kameny
Výzkumy podle docentky Zábrodské ukazují, že za agresory bývají nejčastěji označeni lidé ve vedoucích pozicích a celou polovinu případů šikany tvoří takzvaný bossing, tedy šikana od nadřízeného. Nezřídka se jedná o lidi na pozicích středního managementu, kde je na ně zároveň vyvíjen tlak shora. Vedoucí se snaží požadavkům vyhovět, a tak zvyšují tlak také na své podřízené. Není to ale jediná motivace, dalšími typickými agresory jsou ti, kteří z povahy své osobnosti mají tendence politikařit, tedy hrát určité zákulisní hry, například vytvářejí rozbroje uvnitř týmu, aby pak mohli některé jedince nebo část týmu ovládat.
Zajímavé je, že většina toxických šéfů si nikdy neuvědomí – nebo spíš sama sobě nepřizná, že dělá něco špatně. To je samozřejmě neobhajuje. Jejich postoj pramení právě z toho, že si na ně nikdo netroufl , že si na ně nikdy nikdo nestěžoval a nikdo se jim nepostavil. Není to totiž snadné ani v případě, kdy šéf požádá kolektiv o zpětnou vazbu. Ve skutečnosti ji slyšet nechce, protože by si musel přiznat své chyby, a to nejistý člověk odmítá.
Žena, nebo muž?
Muži jako šéfové jsou agresivní a dominantní, ženy manipulativní a dělají zákulisní války. Přesně tak vypadají stereotypní představy o vlivu pohlaví na způsobu šikany podřízených. Výzkumy to nepotvrzují. „Je to jen stereotypní pohled, nástroje, kterými šikanují muži a ženy jsou velice podobné. Mnohem víc než na pohlaví záleží na mocenském postavení agresora a na jeho nebo jejích osobnostních vlastnostech,“ říká Kateřina Zábrodská. V Česku je samozřejmě mnohem vyšší počet toxických šéfů než šéfek, ale to je dáno tím, že na vysokých pozicích jsou výrazně častěji muži než ženy. Platí ale, že pokud se v čistě ženském kolektivu ocitne muž, může se stát terčem šikany. Je to proto, že pokud se někdo v kolektivu jakkoli odlišuje, bývá častěji obětí. To platí i v opačném gardu.
V Česku přesná data chybějí, ale Kateřina Zábrodská dává jako příklady ze zahraničí vězeňství, policii nebo hasičské sbory. Když se v těchto profesích ocitne žena, může být v těžké pozici.
Speciální kategorií šikanujících jsou ženy ve vysokých pozicích, které bývají nepřátelské vůči osobám stejného pohlaví pod nimi. Bývají označovány jako včelí královny. Typické je, že svým podřízeným ženám upírají zásluhy a také pomoc. I to je toxické chování.
Kdo bývá oběť
Lze říci, že jsou to nějaké osobnostní rysy, které vedou k tomu, že se člověk stane obětí? „Je to mylná představa, nedá se říci, že se obětí stávají jen osoby s určitými povahovými vlastnostmi, stát se to může každému,“ vysvětluje Kateřina Zábrodská. Nejčastěji se terčem takového chování stane člověk ne kvůli svým vlastnostem, ale kvůli tomu, v jaké se ocitl situaci. „Mohou to být například lidé nově zaměstnaní, mladí, kteří nastoupili hned po studiu, nemají zkušenost s tím, co je normální a jak se bránit,“ popisuje odbornice. Ohroženi jsou ale také lidé starší nebo mladší, než je většina kolektivu, a také příslušníci menšin. Vyšší pravděpodobnost mají i ti, co jsou snáze vydíratelní, například se bojí o práci, jsou na ní extrémně finančně závislí.
Mobbing je situace, ve které jedinec opakovaně a po delší dobu vnímá, že je terčem nepřátelského chování ze strany jedné nebo více osob, přičemž shledává obtížným se tomuto jednání bránit. Za šikanování není považován ojedinělý incident.
Úzkosti, deprese, chronický stres, vyhoření, symptomy posttraumatického stresu, sebevražedné myšlenky, negativní dopad na sociální vztahy a osobní život.
Psychosomatická onemocnění, kardiovaskulární onemocnění, diabetes, nespavost, chronické bolesti.
Časté absence či naopak prezentismus, dlouhodobá pracovní neschopnost, snížení pracovního výkonu, výpověď/zvažování výpovědi, předčasné odchody do důchodu, narušení kariéry.
Vhodnou prevencí je, pokud si člověk na pracovišti hned po nástupu vytváří takzvané sociální sítě čili přátelství. Ti, co je nemají, mají nižší šanci, že se jich někdo zastane a podpoří je. I z toho důvodu jsou častějším terčem útoku introvertní osoby či ti, co mají nízké sebevědomí, nejsou sebejistí a mají strach z konfliktů – ti mohou mít tendenci tolerovat nevhodné chování.
Výzkumy ze zahraničí také ukazují, že více šikany je ve státní sféře než v soukromé. „Tam bývá totiž konzervativnější a více hierarchická kultura. Navíc nejsou tlačeny trhem, aby jejich organizace fungovala. V Česku také ve státní sféře nejsou ještě dostatečně rozvinutá opatření a politiky proti šikaně, jako tomu je třeba u velkých a nadnárodních firem,“ upozorňuje docentka Zábrodská. Odbornice si myslí, že v Česku k tomu přispívá specifická kulturní tradice přetrvávající z Rakouska-Uherska. „Autorita se postaví na piedestal let, automaticky získá určitou auru, a s ní i pocit, že ji musí všichni poslouchat a chovat se k ní nekriticky.“
Eskalace jako při domácím násilí
Šikanovaný zaměstnanec prožívá často podobné pocity jako oběť domácího násilí. I tady v tomto případě se intenzita agrese postupně zvyšuje. „Je to podobné, protože takové chování začíná postupně a ze začátku může být docela nenápadné. Tím pádem ho není snadné poznat. Možná si budete říkat, že se nadřízený zrovna špatně vyspal, má prostě špatné období, řeší nějaké osobní problémy. Navíc budete sami přemýšlet nad tím, zda jste opravdu něco neudělali špatně, zda jste na práci dost dobří. Pak se to ale stupňuje a přejde to k nějakým drsnějším formám. V takové chvíli už budete zpracovaní, budete o sobě pochybovat, a z takové situace se pak velice špatně vystupuje,“ popisuje dynamiku šikany Kateřina Zábrodská.
Typická oběť je pak znejistěná v otázce, zda na svou práci stačí. Útoky bere jako důkaz svých nedostatečných schopností a už si neuvědomuje, že je to vlastně osobní útok, který nesouvisí s kvalitou odvedené práce. To postupně nevyhnutelně vede k vážnému poškození psychického zdraví. „Lidé ale samozřejmě reagují různě. Jsou odolnější jedinci, kteří prostě řeknou, jako tohle si nenechám líbit, končím, odcházím, což je vlastně taková docela dobrá sebezáchovná varianta,“ popisuje docentka Zábrodská. Častější ale je, že se šikanovaní zaměstnanci cítí zahnáni do kouta, nejsou si sami sebou jistí, bojí se chodit do práce, špatně se soustředí a pak už opravdu dělají chyby. „Šikana bohužel vede často k tomu, že ostatní začnou brát svého šikanovaného kolegu jako problémového,“ vysvětluje Kateřina Zábrodská.
Vliv šikany na psychiku
Toxické chování vytváří setrvalý chronický stres, což samozřejmě vede k psychickým problémům, až případně ke zhroucení. Oběti dlouhodobé šikany jsou vystaveny takzvanému psychickému distresu čili permanentnímu tlaku. Dostávají se do depresivních stavů, trpí velkou úzkostí a žijí s pocitem neustálého strachu. Přidávají se pak všechny zdravotní a psychosomatické potíže: žaludeční a střevní potíže, bolesti břicha, nevolnost, bolesti hlavy, nespavost a další.
Typická šikana trvá v řádu mnoha měsíců až několika let a končívá dlouhodobou pracovní neschopností, ale také psychickým zhroucením, a nakonec výpovědí. Bez zásahu třetí strany, například vedoucího, psychologa nebo mediátora, se jen málokdy podaří, aby se toxickému manažerovi někdo sám postavil a vyhrál to. Proto je důležité, aby každá fi rma měla nastavená opatření proti šikaně a jasné postupy jejího řešení. Možností je také samozřejmě žaloba a soud.
