Jak se zbavit prokrastinace? Nejdřív si odpočiňte

Se špatnou náladou

Se špatnou náladou Zdroj: Photo by pineapple L on Unsplash

Blíží se vám deadline, ale vy nemůžete úkol dokončit. Sužuje vás úzkost i strach z toho, že výsledek nebude perfektní. A tak raději neděláte nic a povinnosti odsunete „na později“. Jenže čas plyne rychle, a vy se během chvíle točíte v začarovaném kruhu nestíhání a zahlcení prací. O lidech, kteří chronicky odkládají nepříjemné úkoly, se říká, že jsou prokrastinátoři. Ale skutečně se za tímto nešvarem skrývá pouhá lenost nebo neschopnost dotyčného? Co když primární problém leží v obyčejné přepracovanosti?

Ležíte v noci v posteli a přemítáte nad tím, co všechno vás čeká druhý den. Dopoledne dvě schůzky, pak přejezd přes polovinu města za další povinností a za dvě hodiny už zase máte být jinde. Jenže jak vyplnit ty dvě hodiny? Do kanceláře přejet nestihnu, domů také ne. Střih. Sedíte ráno v kanceláři před počítačem, z něhož na vás svítí prázdný dokument ve Wordu, který si říká o naplnění. Ale vás mezitím svírá úzkost.

Poslechněte si článek v audioverzi:

Úzkost z toho, kolik máte práce, úzkost z toho, že nezvládnete napsat ani jednu souvislou větu. Úzkost z toho, že selžete. Pak si náhle uvědomíte, že vás čas přece jen netlačí tolik a že se vám nakonec určitě podaří stihnout veškerý objem práce za mnohem kratší dobu. Slastně proto sáhnete po mobilu nebo se začnete věnovat jiným, méně tíživým povinnostem, které vám nesvírají žaludek a nezpůsobují mozkovou mlhu. To špatné počká. Také se v takovém stavu poznáváte?

A co když to není vaše chyba

Když se začne mluvit o neustálém odkládání povinností a úkolů, ihned se spoustě lidí rozsvítí kontrolka s červeným nápisem prokrastinace. Já ale ze srdce tento termín nenávidím. Kontext, v němž se v posledních letech toto slovo (nad)užívá, jej totiž proměnil v jednu velkou zásobárnu viny, která v sobě obsahuje lenost, nechuť do práce, jistou chroničnost a často i pocit, že prokrastinátorem se člověk stává tak trochu dobrovolně či alespoň, lidově řečeno, z vlastní blbosti. Jenže co když chronické odkládání povinností není výsledkem toho, že je člověk prostě a jenom líný?

Jak jste typ prokrastinátora? Udělejte si náš test

Zastávám názor, že je to přesně naopak – není týden, kdy by mě o tom má vlastní úzkostlivá povaha nepřesvědčovala. Za chronickým „odkládáním na později“ se totiž často skrývá právě obrovský perfekcionismus a touha udělat vše dokonale. Když člověku na jeho práci skutečně záleží, může lehce propadnout pocitu, že selže nebo neodvede dané zadání v tak dokonalé podobě, jakou ve svém hodnotovém žebříčku bere za standard. A to je pak v hlavě zatížené úzkostí už pádný důvod, proč se začít vykrucovat.

Paradoxně soustředěnost na práci klesá s oním strachem o výslednou podobu svého snažení. A tak se záhy můžete dostat do začarovaného kruhu, který nakonec vede právě k odložení povinností na později, kdy budete zajisté v lepším rozpoložení, budete mít více klidu i času. Odložením ale bohužel vaše povinnosti nikdy nezmizí. Ba naopak se v drtivé většině případů tlak na jejich dotažení ještě s každým posunutím deadlinu zvýší. A netrvá dlouho, než vás úkoly začnou budit v noci, ba dokonce se vám budou vtírat do každé volné minuty. A se strachem z jejich nedotažení se bude zvyšovat i váš strach z toho, zda je vůbec zvládnete udělat.

Chronické odkládání se tak může nakonec stát tajnou líhní úzkostí a dalších psychických problémů. I proto nemám ráda, že si stále spousta lidí spojuje prokrastinaci s leností. Z vlastní zkušenosti vím, že nejvíce věcí odkládám ve chvíli, kdy cítím, že mému tělu i hlavě docházejí baterky.

Naštěstí je dávno pryč doba, kdy jsme blahořečili manažery, kteří se vychloubali tím, že pracují šestnáct hodin denně a pro kompletní regeneraci jim dlouhodobě stačí jen tři hodiny spánku. Příšernost. Dostatečný odpočinek, klid a alespoň částečné vybalancování povinností a volného času se v posledních letech staly mnohem cennějšími komoditami než vychloubačné přesčasy.

I přes tuto postupnou celospolečenskou změnu se ale stále sem tam dostaneme pod tlak, kdy přemýšlíme, že bychom si raději místo vyřizování administrativy a robotického odpovídání na e-maily dali šlofíka pro nabrání sil. V takových momentech neváháme sami sebe nazývat lenochy a nejspíš bychom ani na kolegy, kteří by si „dáchli“ v polovině pracovní doby, nekoukali zrovna nejlépe. Přitom právě odpočinek a dobré psychické rozpoložení jsou základem k tomu, abychom se všem svým úkolům mohli postavit čelem a mít je co nejdříve z krku. Přestaňme se proto nazývat prokrastinátory a skončeme s tísnivým sebemrskačstvím metlou produktivity. Jistě, určité povinnosti a deadliny je nutné ctít, ale ani ve chvílích velkého pracovního nasazení nezapomínejte na sebe a na čas nutný pro nabrání sil. Zkusme uvěřit, že vše díky nim nakonec zvládneme o kapku líp a možná o sobě časem přestaneme i tolik pochybovat. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 3/24