Terapie mlčením ve dvou: Zkuste se zbavit potřeby něco stále ostatním říkat

...

... Zdroj: Meg Jenson on Unsplash

Linda sedí naproti mně, zasmušile se dívá do páté sklenice aperolu smíchaného s proseccem a mlčí. Na šťastnou nevěstu, zažívající vrchol plánování vysněného životního mezníku, by ji v tu chvíli netipoval nikdo. Sedíme na terase, já chovám na rukou třítýdenního syna a mlčím také. „Promiň,“ vzlykne skoro neslyšitelně Linda. „To je v pořádku,“ odpovídám zcela upřímně.

Paradoxně to byla právě ona, kdo si ze mě dělal před časem legraci, že jsem jediný člověk, ke kterému se chodí kamarádi „vymlčet“. Tehdy mě to neurazilo, spíš naopak. Ale věřím, že až dnes Linda pochopila, jak ozdravné takové mlčení ve dvou může být.

Syndrom explodující hlavy

Moje záliba v mlčení s přáteli začala před lety. Neustálé žvatlání, poučování, dezinformace, nepravdy a kecy jednoho z členů rodiny, kterou jsem díky vztahu získala, mi začalo spouštět syndrom explodující hlavy (exploding head syndrome, EHS). EHS popsal poprvé psychiatr Robert Armstrong Jones roku 1920. Syndrom se zařazuje do skupiny spánkových poruch a je spojen se sluchovými halucinacemi, jež přicházejí v počáteční fázi spánkového cyklu. Spočívá v tom, že vás budí extrémně hlasitý a velmi nepříjemný zvuk, nejčastěji výbuch nebo výstřel jako z tanku, přímo vedle vaší hlavy. V některých případech ho doprovází také záblesk světla.

Přestože se celá epizoda odehraje během několika vteřin, toho, kdo EHS trpí, pořádně vyděsí. Sluchová halucinace se navíc může i několikrát zopakovat. Usínání vypadá tedy následovně: lehnete si do postele a začnete usínat, vtom uslyšíte výbuch, výstřel, obrovskou ránu a vyskočíte z postele. Zvýší se vám tep i adrenalin. Po chvíli mozek zpracuje, že se nic neděje, vše je v pořádku a asi se vám to „jen zdálo“. Lehnete si zpět do postele, po zhruba půlhodině se uklidníte a přichází kýžený spánek, když vtom se opět ozve rána. Scénář se opakuje. Po několika dnech takovýchto příhod se začnete bát usínání, problém je na světě.

Já, jsem si tehdy jako královna samodiagnostiky podle Googlu zjistila, že se určitě jedná o epileptické záchvaty. Vyrazila jsem, vyzbrojena znalostmi o epilepsii nabytými za jeden večer na internetu, k lékaři, vysvětlit mu, jaké potřebuji předepsat léky. Doktor mě má naštěstí rád a ví, že to nemyslím zle, jsem jen taková. Dozvěděla jsem se, že se nejedná o epileptické záchvaty, ale o EHS.

Video placeholde
O čem se mlčí: Jak poznat zda potřebuji psychologa či terapeuta? • Videohub

Léčba neexistuje a odborníky to příliš netrápí, ukázalo se totiž, že syndrom vždycky odezní, jen je důležité zjistit, co vás dostane do takového stresu, že se spustí. Svěřila jsem se mu s podezřením, že mým spouštěčem je vždy několik dní strávených s konkrétní osobou, jelikož nemůžu vystát její poučování. „A co zkusit spolu někdy mlčet?“, zeptal se lékař. Nad představou, že by ona osoba dokázala chvíli do nikoho nic nehučet a jen tiše sedět, jsem se začala lehce hystericky smát.

Mlčet sám není umění

Tak začal můj zájem o mlčení, který jsem proložila i několika přečtenými knihami. Nejzajímavější tři zjištění byla tato:

1. Mlčet sám není umění. Když jsme sami, nemáme většinou potřebu povídat si sám se sebou. Mlčet ve dvou, či v rodině, to je panečku jiná disciplína! Zbavit se nutkání vést za každou cenu konverzaci a někdy spolu jen tak být doma, věnovat se každý svým činnostem, potichu,je v podstatě terapeutická záležitost.

2. Největší problém s tichem mají rodiče dospělých dětí. Když už se s dětmi setkají, musí jim sdělit mnoho pravd o životě a lecjaká poučení, mají na to ale málo času, proto jedou jako mašina. Natlačit do hlavy jednu věc za druhou (rychle, co jsem ti to ještě chtěl/a říct).

3. Vytvořit bezpečný prostor, kde se nemusí nikdo hlídat, aby se nezapomněl adekvátně a dostatečně zapojit do konverzace, prostor, kde je v pořádku mlčet, prostor, kam se kdokoli může přijít „vymlčet“, posune člověka a jeho vztahy s okolím na novou úroveň.

Nejsem introvert, miluju lidi, jsem hlasitá, někdy až hlučná, v místnosti je mě plno. Umění nehustit do někoho pořád svoje názory nemá ale nic společného s extroverzí či introverzí. Ani Linda není tichý introvert. Přesto se na mě dívá unavenýma očima po celodenním plánování svatby se svojí matkou a prohlašuje: „Lei, mně z ní asi praskne hlava. Ona měla názor úplně na všechno.“ „Já vím, já vím,“ usmívám se, zvedám se namíchat další Aperol Spritz a nechávám Lindu v tichu zírat do krajiny.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 7/23