Komentář: Když se táta bojí mámy
Poslední týdny jsem přemýšlela, zda už nejsou témata mého sloupku, který pro vás s radostí píšu druhým rokem, vyčerpaná. Měla jsem pocit, že jsem se rodičovství dotkla snad ze všech stran. Jenže jak už to bývá, přišel ke mně příběh, který mi připomněl dvě věci: Inspirace je nekonečná a existují témata, o kterých jsem zatím mlčela.
Vždy jsem totiž předpokládala, že píšu pro rodiče, kteří chtějí hledat řešení, jsou ochotní podívat se na věci z jiného úhlu, přemýšlet o sobě, o svých dětech, hledat inspiraci. Jenže zdaleka ne všichni rodiče takoví jsou.
Mateřská láska bývá považována za jednu z největších jistot v životě dítěte. Automaticky jsem brala za samozřejmé, že je to něco silného a přirozeného, co netřeba zpochybňovat. Ano, věděla jsem, že jsou mezi námi ženy zraněné, s těžkým osudem, že některé z nich mohou být schopny týrat dítě – fyzicky. Bít, ponižovat, ubližovat.
Příběh Lenky, který s vámi dnes sdílím, však ukazuje jinou, méně viditelnou tvář krutosti. Existují matky, které dokážou své děti ničit celé roky, aniž by na ně vztáhly ruku. Ubližují slovy, pohledy, tichem. A dělají to s jistotou, že nikdy nebudou potrestány. Jsou nedotknutelné, i když si jejich děti nesou doživotní rány na duši.
Lenčin příběh
Lenka je dnes pětadvacetiletá mladá žena. Před státnicemi se tak psychicky zhroutila, že několik dní nevstala z postele. Nejedla, nemluvila. Spolubydlící zavolala sanitku. Lenka skončila na psychiatrii a pomalu se zotavuje. Sama svůj stav popisuje jako „vypnutí“: „Prostě jsem se vypnula. Byla jsem tam, ale nebyla. Bylo mi strašně dobře, po letech lehce, svobodně. Nemusela jsem nic, nikoho jsem neslyšela, na nikoho nereagovala, jen jsem ležela ve svém světě. Teď už vím, že to nebylo zdravé, ale pořád mám tendenci vnímat to jako krásné.“
Za tímto zhroucením se skrývá celoživotní psychické týrání ze strany její matky. Toto je Lenčin příběh: „Jsem z malého města. Máma je doktorka, pediatrička. Celé město ji znalo a milovalo. Byla ta hodná paní doktorka, která má vždy vlídné slovo a čas pro každého. V očích okolí polobůh. Jenže doma se měnila. Stačilo, abych si sedla k televizi, a už na mě křičela. Denně jsem slýchala věty jako: ‚Máš obličej jak koňská hlava, líná jsi jako prase, a navíc úplně blbá. Kdybys nebyla tak hnusná, aspoň bys mohla být pracovitá, aby o tebe někdo jednou zakopl.‘ Táta to vzdal, když mi bylo třináct. Na dovolené se máma urazila, že na sebe vylila pití, a tři dny s námi nepromluvila. Jen posílala zprávy, jak jsme jí zkazili život. Po téhle dovolené odešel. Nechal mě v tom. Nejhorší bylo, že mi nebylo pomoci. Kdybych někde řekla, že ta milovaná paní doktorka mi doma dělá ze života peklo, nikdo by mi nevěřil.“
A tak to šlo dál. „Den před státnicemi mi volala. Smála se a řekla, že se těší, až je neudělám, aby všichni konečně poznali, jaký jsem blbeček. V noci jsem měla noční můry, až jsem zakřičela, že už to dál nechci. A pak jsem se prostě vypnula. Co by mi pomohlo? Kdybych už jako malá měla kam jít. Kdyby se mluvilo o tom, že i hodné paní doktorky, hrdinové od policie nebo chápavé sociální pracovnice mohou mít dvě tváře. Kdyby se dětem víc věřilo. A kdyby mi někdo řekl: Lenko, my ti věříme.“
Proč je těžké uvěřit
Lenka má pravdu – mateřství je idealizováno. Jen těžko připouštíme, že i matka může své dítě psychicky ničit. A protože chybí viditelné důkazy, okolí často netuší, co se doma skutečně děje. Pokud tedy za vámi přijde dítě – třeba z rodiny, která se navenek tváří dokonale – a svěří se vám s tím, že si není jisté, zda to, co doma prožívá, je v pořádku, udělejme první a nejdůležitější krok: Věřme mu!
Zdroj: autorký článek
