Narcisté jsou skvělí řečníci, ale Magnesii Literu by asi nevyhráli
Lidé s výraznou, až magnetickou povahou, působí na první pohled velmi sebejistě a dokážou si během několika minut získat naši pozornost. Tahle jistě fascinující schopnost je často spojovaná s takzvaným grandiózním narcismem. A jak naznačuje jedna psychologická studie, její „kouzlo“ funguje jen v určitých situacích.
Grandiózní narcismus je osobnostní rys, který se v psychologii zkoumá už desítky let. Lidé s jeho vysokou mírou bývají velmi sebevědomí, dominantní a silně se zaměřují na to, jak působí navenek. Jsou rádi středem pozornosti, chtějí být obdivováni a často míří k vyššímu společenskému statusu. Jejich sebevědomí má i trochu praktickou výhodu, působí totiž velmi přesvědčivě. Nezřídka se tak dostávají do vedoucích rolí nebo vystupují jako přirození lídři.
Tým psychologa Fostera z univerzity v Alabamě chtěl otestovat, zda se za skvělým prvním dojmem a přesvědčivostí skrývá také skutečná síla argumentů, nebo jde jen o otázku stylu. Jsou lidé s výrazně egocentrickými rysy skutečně tak přesvědčiví, jak si i sami o sobě myslí? Požádali proto skupinu vysokoškoláků a vysokoškolaček, aby přednesli krátký projev na téma, jak by jejich univerzita mohla zlepšit život studentů. Ještě před vystoupením účastníci vyplnili osobnostní dotazník, který měl vyhodnotit jejich míru grandiózního narcismu. Samotné projevy pak hodnotila jiná skupina lidí.
Výsledek byl poměrně jasný a studenti s výraznějšími egocentrickými rysy byli posluchači skutečně vnímáni jako o něco přesvědčivější. Působila na ně jejich energie, sebejistota a celkový projev. Navíc měli tendenci mluvit déle než ostatní, což jim v celkovém dojmu také pomáhalo. Jakmile místo mluvení přišlo na psaná slova, kouzlo se rozplynulo. V další části totiž požádali stovky účastníků, aby napsali krátké přesvědčovací eseje na společenská témata. Autoři s výrazně egocentrickými rysy byli opět velmi sebevědomí a předpokládali, že jejich texty budou na čtenáře silně působit.
Jenže hodnocení čtenářů ukázalo opak. Eseje těchto autorů byly systematicky vnímány jako méně přesvědčivé než texty ostatních. Bez hlasu, gest a osobního dojmu totiž zůstala jen struktura argumentů a podle hodnotitelů za moc nestála. Výzkumný tým nicméně upozorňuje, že tyto experimenty měly svá omezení. V jedné části mluvili vysokoškoláci o univerzitním životě, v jiné psali dospělí lidé o abstraktních tématech. Navíc se měřilo jen to, jak přesvědčivě sdělení působí, nikoli zda skutečně změnilo názor posluchačů či čtenářů. Přesto jde o zajímavý poznatek k lidské komunikaci.
Magie přesvědčování
Psychologie přesvědčování popisuje dva hlavní způsoby, jak hodnotíme sdělení. První se nazývá periferní cesta. Je rychlá a trochu povrchní. Více si všímáme signálů jako sebevědomí řečníka, jeho hlas, charisma, gesta a další fyzické projevy. Druhá je střední cesta. Ta je pomalejší a kritičtější. Nastupuje typicky při čtení, když máme čas argumenty promyslet, zkoumat jejich logiku a hledat slabiny.
Egocentricky zaměření lidé proto mohou selhávat v psaném projevu proto, že jim schází kognitivní empatie. Tedy schopnost představit si, jak přemýšlí druhý člověk. Dobré argumenty totiž vznikají tak, že si klademe otázky například jako: „Co si o tom myslí můj čtenář? Jaké námitky by mohl mít? Co bych měl/a vysvětlit lépe?“ Lidé s velmi egocentrickou povahou mají tendenci spoléhat spíš na svůj šarm než na tento druh mentální práce. Když ale publikum nevidí řečníka, žádné charisma už argumenty nezachrání.
