Bít a nechat se bít: Velikonoce jsou fajn, když neotvírají pocity trapnosti nebo strachu
Velikonoce jsou jako koriandr. Někdo pondělní pomlázku miluje, někdo by nejradši sbalil saky paky už na Zelený čtvrtek a zamířil za hranice, kde mu hrozí maximálně hon na schovaná vajíčka. Proč nás svátky jara tolik rozdělují?
Velikonoce jsou oslavou znovuzrození… pokud se nepromění ve festival trapnosti, nebo dokonce násilí převlečeného za tradici.
Rituál rozpaků v předsíni
Jen si vzpomeňte na klasickou scénu, ze které rozpaky sálají na hony daleko. Na jedné straně stojí dívka, která se nuceně usmívá a potupně čeká na konec nekonečné koledy s ošatkou v ruce. Na druhé straně stojí chlapec, který se cítí jako naprostý exot. Má v ruce metr dlouhé zapletené roští s mašlí a za kontroly rodičů (v horším případě i širší rodiny) má dotyčnou slečnu vyšlehat.
Je úplně jedno, na které straně barikády se zrovna nacházíte. Ať už jste pasivně stojící holka, nebo kluk, od kterého se očekává důsledné naplnění tradice i přesto, že atmosféra okamžiku tomu není nakloněná. Místo romantického jarního zvyku je to často pro obě strany spíš zkouška trpělivosti a schopnosti předstírat, že se během už stokrát řečené i slyšené básničky nikdo necítí jako infantilní blb.
Alkoholová pouť s hrubostí jako bonusem
Kde ale končí veškerá legrace, je fenomén ožralého dospělého koledníka. Nic nezkazí jarní atmosféru tak spolehlivě jako skupinka mužů v produktivním věku, kteří se už v deset ráno víc opírají o pomlázku než o vlastní nohy. Tradice, kdy se sousedé navštěvovali, aby si popřáli hezké svátky, se často zvrhne v disciplínu „kolik panáků zvládnu, než usnu na něčím prahu“.
Tento způsob uchopení tradice už by měl skončit a být okamžitě zapomenut. Protože pohled na „strejdu“, který se agresivně domáhá práva „omladit“ (čti seřezat) přítomné ženy a u toho přinejlepším ještě shodit vázu po babičce z poličky, není folklor. Je to smutná sonda do hlubin českého alkoholismu a násilí schovaného za lidové zvyky.
Tradice jako možnost, ne jako povinnost
Velikonoce by měly být především o setkávání. O tom, že se po dlouhé zimě konečně uvidíme se sousedy a přáteli, prohodíme pár slov. Pomlázka má být symbol, ne zbraň, propustka k celodennímu tahu nebo způsob, jak někoho uvést do rozpaků. Přistupujme k Velikonocům s humorem, respektem a hlavně dobrovolností. Jejich cílem totiž není (a nikdy nebyl) opilý soused ve vašem obýváku, modřina na stehně ani trapné ticho poté, co zajíček donesl kopu vajíček.
Zdroj: autorský článek
