Komentář: Když máma s tátou (ne)mají chůvu
Chůva. Jediné slovo, přesto, je na něm možné krásně ilustrovat, proměnu myšlení a potřeb jedné generace. Já jsem za celé svoje dětství a pubertu nepoznala nikoho, kdo by měl chůvu. Nikdo neznal nikoho, kdo měl chůvu. Nikdy jsem neviděla chůvu.
Vdobě, kdy já sama jsem byla dítě, tedy v letech devadesátých, jsem měla slovo chůva spojené s aristokracií. Chůvy měli princové a princezny, možná hodně bohatí lidé, celebrity, ale ne ty naše místní, představovala jsem si hvězdy největšího světového formátu. U takového typu lidí moje mysl připouštěla, že mohou mít chůvu. Vlastně jsem takhle nějak byla i vychovaná. Věřím, že většina z vás také. Alespoň ti z menších měst. O vesnicích ani nemluvím.
Chůvu mají lidé, kteří jsou super bohatí, těm to odpouštíme. A zbytek lidí, kteří mají chůvu – ti jsou líní. A s pomocí s úklidem to je stejně. Kdo to kdy viděl, aby mi někdo chodil uklízet? Co bych to byla za ženskou? Akorát všem pro smích. A ještě si nechat děcka hlídat za peníze. Kam ten svět spěje! Takhle mě v dětství programovali. A naprogramovali mě velmi úspěšně.
Aniž bych přemýšlela o tom, proč to tak mám, odnášela jsem si z porodnice první dítko s tím, že jako správná máma musím všechno zvládnout sama. Postarat se o něj od prvního do posledního, starat se o svoji čerstvě rozrostlou rodinu, dělat kariéru, cvičit, žít zdravý život, vařit domácí zdravá jídla, udržovat domácnost moderní a čistou. U toho být stále v dobré náladě, upravená a připravena podpořit partnera, kdykoli to bude potřeba. Poznáváte se některá? Tady v tom nedosažitelném kolotoči, krysím kolečku, ze kterého není cesty ven?
Nebude překvapením, že mi nezbylo nic jiného, než se v jednu chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem. Podívat se na sebe z odstupu a začít si klást otázky. Ta hlavní byla: Co to vlastně dělám? A proč? Měla jsem kolem sebe kamarády, kteří měli mnohem méně náročnou práci než my, měli méně dětí a měli ty děti dokonce starší, takže nevyžadovaly tolik péče. A tihle kamarádi udělali z pokoje pro hosty s vlastní koupelnou pokoj pro au pair. Nastěhovali si do domu slečnu, která byla vždycky k dispozici. Pohlídala, vyzvedla, uklidila, odvezla… Já jsem si o nich nikdy nemyslela nic špatného, vlastně jsem jim trochu záviděla. Že to tak dobře vymysleli.
A taky jsem každý den při vyzvedávání dětí ze školky potkávala chůvy. Milé profesionální ženy, na kterých bylo zjevné, že je to, co dělají, baví, že jsou spokojené. Světe, div se, ani o maminkách, které jejich služeb využívaly, jsem si nic nemyslela. Spíš jsem si říkala, jak to mají fajn. Čímž se vracím k otázce, proč to tedy táhnu celé na zádech sama? Protože si vzít někoho na pomoc je selhání? Opravdu to do mě dostaly ty ženy v naší rodině tak hluboko? Jsem přece žena vzdělaná, umím si poradit se vším, a neumím prorazit tohle generační trauma. Nebo co to je? Takže holky, pěkně nahlas, aby to slyšely i ty tam vzadu. Všechny společně. Nádech: ŘÍCT SI O POMOC NENÍ SELHÁNÍ. VYUŽÍVAT SLUŽEB CHŮVY JE V POŘÁDKU.
Zdroj: autorský článek
