Když si máma s tátou libují v tom, že tady jednou nebudou

Vánoce vnímá každý jinak

Vánoce vnímá každý jinak Zdroj: Photo by Nathan Anderson on Unsplash

Prosinec je hodně specifický měsíc. V určitou chvíli začnou být i ti nejvyrovnanější z nás pod tlakem všudypřítomné nehynoucí bezpodmínečné lásky, dobré nálady, objímání, opíjení se na vánočních večírcích a slibování si se slzou v oku nehynoucí vroucnosti v následujících letech. Kromě toho všeho jsou tady vždycky rodiče typu „my už tady dlouho nebudeme“. Opusťme tedy vlny Mariah Carey s jejím songem století All I Want for Christmas Is You a reálně si popovídejme o tom, jak zacházet s věčně umírajícími příbuznými.

Pokud bychom na začátku prosince postavili rozcestí, které by říkalo, pojďte doprava, zažijete tady trochu stresu souvisejícího s dárky a cukrovím, ale jinak se všichni milujeme a užíváme si Vánoce, v každé rodině se najde někdo, kdo půjde doleva. Teta, děda, někdo z rodičů, zpravidla alespoň jeden člen klanu odbočí za směrovkou „já tady už dlouho nebudu/nebudu tady věčně/všichni jednou umřeme“.

Nejsem si úplně jistá, proč to tak je. S lehkou nadsázkou, s kterou píšu celý tento text, si troufám říct, že se jedná o jev hodný opravdového exaktního výzkumu. Samotnou by mě zajímalo, jak se stalo, že existuje skupina lidí každoročně se uchylujících k šikaně svého okolí založené na jejich údajném blízkém skonu. Údajném píšu proto, že znám člověka, jehož matka takto „kazí“ Vánoce celé rodině už třicet let a stále se těší plnému zdraví. Alespoň do chvíle, než na ni dolehnou Vánoce. Když se tak každoročně stane, začne všem svým dětem a vnoučatům psát, že jsou nevděčné, neváží si jí, nenavštěvují ji, nestarají se o ni… přitom ona tady už dlouho nebude. A oni toho budou jednou litovat. Jak jinak!

Na dotaz kamaráda Adama, jak na takovou věc reagovat, jsem chtěla s mírným, sobě vlastním sarkasmem odpovědět, že pokud má někdo pocit, že si ho jeho děti neváží, nestarají se o něj a jsou nevděčné, buď udělal on sám chybu ve výchově, nebo si to prostě zaslouží. Jiná možnost není.

Ovšem poté, co jsem se párkrát nadechla, odhodila svoje rádoby vtipné já a především se poradila o Adamově dotazu se dvěma odborníky na lidskou psychiku, mi bylo řečeno, že tak jednoduché to není. Ostatně věci týkající se pocitů nejsou v životě skoro nikdy tak jednoduché, jak bychom si přáli. Vánoce jsou pro mnoho lidí milníkem. Často nejvýznamnějším, jaký v průběhu života zažíváme. Štědrý večer, rodinné tradice, každoročně se opakující rituály, které si následně přebíráme v dospělosti do vlastních rodin, a především neskutečné množství nezapomenutelných emocí. Vzpomínky na tohle všechno nás provázejí celým životem.

Čím jsme starší, tím více Štědrých večerů máme za sebou, a tím více na nás mohou doléhat. Vzpomínáme na Vánoce s nejbližšími, kteří už nejsou mezi námi. A pokud se ocitneme ve skupině lidí, kteří ani neměli možnost naše nejbližší poznat a zažít, o to více si můžeme připadat osamocení.

Začala jsem s humorem. Možná proto, že sama vychovávám dvě malé děti, které nikdy nerozbalí dárek ani od jednoho z mých rodičů. Vlastně od nikoho z mé rodiny. Vědomí toho je natolik silné, že se mě každoročně, letos už počtvrté, pokouší ta síla lítosti ochromit. Jsem si vcelku jistá, že pokud bych byla starší, poddala bych se tomu. Seděla bych v křesle, slzela, vzpomínala a stala bych se onou osobou z úvodu článku, která by si libovala v tom, že tady nebude napořád, tak ať jsou na ni všichni hodní. Byla bych tím nerudným tragikomickým vánočním článkem v rodinném soukolí, popíjejícím punč v houpacím křesle. Karikaturou sebe sama, libující si v tom, že má čas fňukat a všichni ji teď budou obskakovat.

Tenhle luxus naštěstí nemám. Vytvořila jsem krásnou rodinu, která je neustále v pohybu. A já musím být s ní. Přesto se kvůli poměrně nedávné ztrátě obou rodičů umím vžít do role naříkající tety. A protože se do ní umím vžít, vím přesně, co bych chtěla, co by mi pomohlo. Pochopení, vyslechnutí, láska, humor. Ujištění o vlastní hodnotě a důležitosti pro všechny kolem.

Ať už patříte mezi ty, o které se ve svátečním čase pokouší splín, nebo jste vánoční nadšenci, shodneme se na tom, že nejkrásnější Vánoce jsou tam, kde vládne láska, respekt a porozumění. Pojďme se letos všichni pokusit být alespoň na těch pár dní nejlepší verzí nás samých. A nemusí to být jen na pár dní. Může to být třeba na celý rok… nebo život. To už nechám na každém z vás.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 12/23