Otevřená otázka na plánování sebevraždy riziko nezvyšuje. Naopak může zachránit život, říká terapeutka
Celé dětství a podstatnou část své dospělosti jsem neměla ani tušení, že si můj strýc vzal život. Dozvěděla jsem se to úplnou náhodou. U nás doma ani v širší rodině se o tom nikdy nahlas nemluvilo. Jak pomoct lidem, kteří o sebevraždě uvažují, a co dělat pro to, aby se taková témata nezametala pod koberec?
Sebevražda je téma, které v naší společnosti stále provází mnoho mýtů a mlčení. Přitom právě ticho a obavy mluvit o psychických potížích často brání tomu, aby lidé včas dostali potřebnou pomoc. „Jednat je vždycky lepší, než mlčet,“ míní výzkumnice a psycholožka Roksana Táborská, která se v Národním ústavu duševního zdraví zabývá výzkumem suicidálního jednání v populaci s cílem prevence sebevražd. Vedle toho je také ve vedoucím týmu organizace poskytující dostupnou terapii Terapeutický přístav.
„Pokud máte obavy, že někdo z vašeho okolí uvažuje o sebevraždě, existuje několik možností, jak pomoci. S ohroženým člověkem mluvte otevřeně a podpořte ho v hledání odborné pomoci. Zůstaňte s dotyčným v kontaktu, buďte oporou. Můžete nabídnout doprovod do krizového centra či vyhledání jiné odborné pomoci. Důležité je také abyste situaci neřešili sami,“ doporučuje psycholožka a upřesňuje, že možné je zavolat na Linku první psychické pomoci 116 123.
Výstražná znamení
Na základě čeho ale vůbec můžeme odhalit, že se člověk ocitl v ohrožení? Prvním krokem je umět rozpoznat varovné signály. Ty se mohou projevit v chování, emocích i ve slovech. Dotyčný začne například špatně spát, ztrácí chuť k jídlu, vyhýbá se přátelům nebo tráví čas vyhledáváním informací o smrti. Někdy se uzavírá do samoty, jindy ho sužují pocity prázdnoty, bezvýchodnosti, úzkost, smutek, rozrušení, extrémní změny nálad, či pocit uvěznění „v pasti“. Z úst pak mohou zaznívat výroky o tom, že by bylo lepší nebýt, nebo že by nikomu nechyběl. To všechno mohou být způsoby, jakými může člověk naznačovat, že si chce vzít život.
„Jedná se často o signál ‚potřebuji pomoc’ či upozornění, že je dotyčný ve zvýšeném riziku, proto je důležité je umět rozeznat a reagovat. Mohou být klíčové pro včasnou pomoc. Je ale také důležité mít na paměti, že ne u všech případů sebevraždy se varovné signály objevují. Riziko může být vysoké i u osob, které nevyjadřují otevřeně své myšlenky či plány, nevyhledávají prostředky nebo nevykazují typické sebevražedné chování,“ upozorňuje psycholožka Táborská.
Náročné období dospívání
Sebevražedné myšlenky a chování se bohužel nevyhýbají ani dětem a dospívajícím, u nichž se jejich projevy od dospělých v mnohém liší. „V období dospívání mladí lidé hledají své místo ve světě, učí se zvládat tlak a podobně. Někdy běžné způsoby zvládání nestačí a psychická zátěž může přerůst v pocit bezvýchodnosti,“ přibližuje odbornice s tím, že bychom měli zpozornět, pokud si všimneme, že u dětí či dospívajících došlo ke zhoršení školního prospěchu nebo mají potíže se soustředěním.
Alarmující je i ztráta zájmu o oblíbené činnosti či o kamarády, v chování mohou vykazovat podrážděnost, smutek, či se uzavírají do sebe. Obavy by měly budit i jejich výroky o tom, že „už to tady nemá cenu“. Někdy se zoufalství odráží i v kresbách na rozloučenou. Všímavost rodičů, učitelů či vrstevníků je proto zásadní.
Zásadní je jednat
Pokud máme podezření, že někdo v našem okolí uvažuje o sebevraždě, je důležité jednat. V akutní krizi platí jednoduché pravidlo: nenechávat člověka samotného a okamžitě volat tísňovou linku 112.
Zároveň bychom se měli vyvarovat bagatelizace a srovnávání. Věty typu „to přejde“ či „jiní jsou na tom hůř“ mohou bolest prohloubit. Stejně tak není vhodné slibovat mlčenlivost v situaci, kdy je život v ohrožení. Podpora má naopak znamenat, že s člověkem zůstaneme v kontaktu, nabídneme doprovod k odborníkovi nebo společně zavoláme na krizovou linku.
Nebezpečné mýty
S prevencí sebevražd souvisí i vyvracení zakořeněných mýtů. Jedním z nejrozšířenějších je představa, že kdo o sebevraždě mluví, ten ji nespáchá. Dalším omylem je víra, že otázka na sebevraždu vnukne člověku myšlenku, kterou předtím neměl. „Je přirozené mít obavy začít takový druh rozhovoru. Obecně platí pravidlo, pokud vnímáte, že se s danou osobou něco děje, ptejte se,“ povzbuzuje terapeutka s tím, že taková otázka na sebevražedné myšlenky riziko nezvyšuje. Naopak dává prostor k upřímnosti a k tomu, aby člověk necítil, že v trápení zůstal sám.
Kam se obracet pro pomoc
Důležité je vědět, že pomoc existuje a má smysl ji vyhledat. Pokud se vás téma osobně dotýká, můžete se na:
📞 Linku první psychické pomoci 116 123
🌐 www.sebevrazdy.cz/pomoc
Podle psycholožky je dobré začít například slovy: „Všimla jsem si, že se trápíš. Chceš mi o tom říct víc?“ nebo „Máš pocit, že už to dál nezvládáš?“ „Napadlo tě někdy, že by sis ublížil/a?“
„Často se také mylně věří, že úmrtí sebevraždou se týká pouze člověka s těžkou psychickou nemocí,“ poukazuje na další z rozšířených mýtů Roksana Táborská. Život si neberou pouze lidé s těžkou psychickou nemocí. Riziko se může objevit i u těch, kdo procházejí náročným životním obdobím, ztrátou nebo dlouhodobým stresem.
Zdroj: autorský článek
