Pavla Gajdošíková: Těhotenství není věc veřejná. Rozhodnutí o osudu dítěte musí zůstat na rodičích
Měsíc je krátký čas na rozhodnutí o cizí i své budoucnosti a lidé okolo tu situaci zrovna neulehčují. Herečka a muzikantka Pavla Gajdošíková v novém filmu Tanec s medvědem stojí spolu s filmovým manželem před volbou, zda donosit dítě s predikcí zdravotního handicapu.
Teď v březnu vstupuje do kin váš nový film Tanec s medvědem, ve kterém hrajete s Kryštofem Hádkem manželský pár. O čem je?
Film je o páru dvou lidí, kterým je přes třicet let. On je pilot, ona houslistka v symfonickém orchestru. Jsou manželé a dlouho si přejí miminko, což se jim nakonec podaří, ale během těhotenství je Lindě, jak se moje postava jmenuje, řečeno, že je velká pravděpodobnost, že se jejich dítě narodí s vývojovou vadou. Takže kdybych to měla říct ve zkratce, ten film je především o rozhodování, o tom, jak se k takové situaci postavit. Zároveň docela syrově popisuje, jak se k lidem, kteří se v ní ocitli, zachová okolí. Pro mě to byla novinka, jak se v tomhle prostředí pohybovat, a jsem moc ráda, že Tanec s medvědem vznikl, protože si myslím, že je to krok do neprobádaných témat, která se u nás občas přehlížejí, nebo tabuizují.
Jak vám v té roli bylo? Protože vy za sebou už nějaké dramatické role máte, ať je to Maryša, nebo třeba Ema ve filmu Chyby, za kterou jste dostala Českého lva, jenže Lindino rozhodování je přece jen hodně niterné a bolavé.
Nebylo mi v tom úplně dobře. Abych pravdu řekla, ještě docela dlouhou chvíli jsem se z toho psychicky dostávala. Jsem na spoustu věcí zvyklá a dost věcí skousnu, nejsem z porcelánu, ale musím říct, že pro mě nebylo jednoduché se do téhle role vžít, aby byla uvěřitelná, procítit, čím si asi prochází.
Během natáčení jste se setkala s rodiči, kteří mají děti s Downovým syndromem. Jaké příběhy jste od nich slyšela? Byly si v něčem podobné?
Díky natáčení jsme se dostali do centra, kde se o děti s vývojovými vadami starají, a příběhy těch rodičovských párů byly i hodně odlišné. Některé velmi šťastné, protože jejich děti byly krásné, roztomilé, jen trochu odlišnější, ale bavila jsem se i s rodiči, u jejichž dětí se Downův syndrom zkombinoval s autismem, a to už je opravdu náročné. Jedna maminka mi říkala, že ji její dítě regulérně bije, ukazovala mi ruce pokryté modřinami a škrábanci, a svěřila se, že se k nim celá rodina a širší okolí postavily zády, rodiče se na ni vykašlali, vystěhovali je, strašně jim to zkomplikovalo život. Takže ty příběhy jsou různé.
Ve filmu má pár na rozhodnutí jeden měsíc, což se může zdát jako dlouhá doba, ale na druhou stranu rozhodujete o celém svém budoucím životě. Dokážete si představit, že byste na podobně velké životní rozhodnutí měla jen třicet dní?
Asi si to ani nechci představovat. Nevím, jak bych se k tomu postavila, kdyby se mi něco takového stalo. Měsíc je opravdu hrozně krátký čas na to, abyste rozhodla o cizím životě i o společné budoucnosti.
Linda, kterou hrajete, ve filmu nenachází pochopení ani u své matky, která ji posílá na interrupci. Jak se vy, jako žena, díváte na tuhle situaci? Kdo všechno má podle vás právo do takového rozhodnutí zasahovat?
Podle mě je to výlučně o těch dvou rodičích, a jestli si někdo myslí, že má právo takové rozhodnutí ovlivňovat, pak je zase jen na rodičích, jestli ho poslechnou, nebo ne, jak moc se svým okolím nechají ovlivnit.
Těhotenství ženy je vůbec „věc veřejná“. Ve společnosti má spousta lidí názor na to, jestli by žena měla mít děti, kolik by jich měla mít, kdy je moc brzo a kdy už moc pozdě. Vám už je přes třicet let, musíte také čelit tlaku a dotazům na děti?
Je mi třicet čtyři, takže podobným otázkám z různých stran čelím bohužel docela často a samozřejmě to není ani trochu příjemné. Lidé by si měli uvědomit, že jde o velmi intimní dotazy. Ne každé ženě jde otěhotnět hned, každé tělo je jiné, každá mysl je jiná. Takže si opravdu myslím, že těhotenství není věc veřejná, a přijde mi neskutečně divné, že by měl někdo rozhodovat, nebo i jen mít názor na to, kdy mám nebo nemám mít dítě. A vůbec na otázky tohoto typu. To stejné platí pro interrupce. Přijde mi hrozné, že jsou v některých zemích zakázané, jsem přesvědčená, že každá žena by měla takto složité rozhodnutí udělat sama a společnost by neměla mít právo to jakýmkoli způsobem ovlivňovat.
Už jste se zmínila, že vaše postava je talentovaná houslistka. Vy sama na housle hrajete, nebo jste se to musela kvůli roli učit?
Jako malá jsem hrála na cimbál, umím jakžtakž hrát na kytaru a na klavír, ale housle jsem měla poprvé v ruce až při natáčení. Chodila jsem kvůli roli na hodiny houslí a docela mě překvapilo, že problém nebyl ani tak s prstokladem, jak spíš správně vložit do ruky smyčec, aby to vypadalo ladně a přirozeně, je mnohem větší problém, než by se mohlo zdát. Takže to jsem se učila i několik hodin denně.
Dokázala jste z těch houslí nakonec dostat i nějakou melodii, nebo alespoň čistý tón?
Jo. Ony jsou na to takové fi nty, jako různé dvojhmaty a podobně. Troufám si tvrdit, že co se hudebních nástrojů týče, nejsem úplný analfabet, ale housle jsou opravdu těžký nástroj. Díky natáčení jsem získala velký obdiv ke všem houslistům. A stejně vůbec ke všem, co se živí vážnou hudbou.
Budete v hraní na housle pokračovat?
Pan učitel mě nabádal, ať toho nenechávám, že mi to nějak kupodivu jde. Tak přemýšlím, jestli na mě byl jenom hodný, nebo jestli bych to fakt měla zkusit. Jenže vím, že bych se kvůli tomu zase musela vzdát jiných věcí, protože by to vyžadovalo cvičit několik hodin denně. Ale musím říct, že mě to bavilo a že když se člověku nějaký tón opravdu povede, tak je to malá radost.
Vy toho času vůbec nemáte nazbyt, hrajete ve filmech, v seriálech, v divadle, do toho dabujete, a máte dokonce kapelu Tamala. Jak vznikl její název? Má to něco společného s tím, že měříte jen 154 centimetrů?
Úplně všechno. Jmenovala se tak moje první kapela v Ostravě, a když jsem ji teď zakládala v Praze, tak jsem si ten název nechala, protože ho vnímám jako svůj pseudonym. Vznikl tak, že bylo před nějakým koncertem, už šlo do tuhého a ještě jsme neměli název. Řekli nám, ať tam hlavně něco napíšeme, tak jsem napsala klukům: „Fakt nevím, ale mějte hezký večer. Ta malá“. A už mi to zůstalo.
Co ve vás hudba vzbuzuje? Dává vám něco jiného než herectví?
Jak v hudbě, tak v herectví jsou velké emoce a já osobně jsem člověk, který má všechno položené právě na emocích, na vnímání, na empatii. Hudba mi je ale asi dává v ještě větší míře. Možná je to i tím, že se věnuju hlavně vlastní tvorbě, takže je to moje dítě, které tvoříme společně s kapelou, a jde to víc zevnitř.
Takže v divadle se na pódiu můžete trochu schovat za roli, zatímco s kapelou jste před lidmi jen sama za sebe?
Úplně přesně. Když hrajete na pódiu před lidmi svoje písničky a zpíváte svoje texty, je to, jako byste před ně vylezla úplně nahá. Ale když se to povede, to je fajn. Když pak lidé vaše písničky sdílejí, broukají si je, něco si v nich najdou a nějak je ovlivní, znamená to pro mě hodně.
Jako malá jste vyrůstala v Otrokovicích a Bělově, poté jste se přes Ostravu dostala do Prahy. Dokážete si představit, že byste se ještě vrátila na vesnici?
Určitě. Miluji vesnici, naopak nemám moc ráda davy a městská centra. Samozřejmě i to si umím užít, když na to přijde, ale většinu času trávím raději v klidu, tichu, v přírodě a na vesnici. Ostatně moje máma bydlí na vesnici, kam se za ní vždycky vracím, a mám tenhle protipól Prahy v oblibě.
Já totiž touto otázkou mířím k vašemu dalšímu novému filmu, který jste na začátku února dotočila, a to je Dřevorubec. Jakou roli v něm hrajete?
Hraju postavu Jany, která se s maminkou odstěhuje z vesnice na Moravě do Prahy. Na Moravě nechávají jen tátu, co je trochu víc „slavnostní“ a moc si se sebou neví rady. Jana žije v Praze svůj život, pracuje v nějaké korporátní fi rmě, má snoubence, moc se těší, až budou mít svatbu, jenže pak se musí vrátit za tátou, protože je nemocný, a potkává dřevorubce – kluka z vesnice, kterého hraje Adam Vacula a který jí začne pomalu otevírat oči. Zjišťuje, že svět může být vlastně úplně běžný, že na některé věci se možná koukala povrchně a podobně. Pro mě osobně je to fi lm o návratu ke kořenům.
Taky byste byla raději na vesnici na Moravě než v Praze v korporátu?
Rozhodně. Nejsem typický kancelářový a technický typ. Já bych nezvládla být nikde v korporátu, protože jsem hodně nekorporátní typ. Samozřejmě že mám telefon a počítač, ale když nemusím, tak je nepoužívám. Mnohem raději si všechno píšu do diáře, sešitů a podobně, technologiím vůbec neholduji. Ale bylo by mi jedno, jestli jsem na Moravě nebo v Čechách. Spíš mě zajímá, jestli by tam byli dobří lidé.
Je vám nějakým způsobem blízká samota?
Většinou jo, ale i samoty se člověk snadno přejí. Proto jsem ráda, že mám v tomhle ohledu velmi vyvážený život. Když chci být sama, tak mám tu možnost, ale současně mám angažmá v divadle, kde je vždycky halda lidí, které mám strašně ráda, jsou pro mě taková druhá rodina. Když je mi smutno, tak si je vždycky najdu. Ale samotu mám taky hodně ráda. A hlavně mám fakt super rodinu. Tu první.
V jednom rozhovoru jste řekla, že role Maryši je pro vás jako terapie – osvobozující. Stává se vám to i v jiných rolích?
Stává. Podobný pocit mám například v inscenaci Žítkovské bohyně, protože když člověk třeba není úplně ve formě, není psychicky zrovna v pohodě, tak přijde večer, kdy hrajeme tohle představení, a já si v něm můžu povolit ventily. Samozřejmě že jde především o diváky, kteří si koupili lístek a něco očekávají, ale musím říct, že když se to podaří takhle spojit, když do toho dám kus sebe a lidé to cítí, když se propojíme, tak je to super. Vždycky je z toho vidět, že to má smysl, což je něco, co u fi lmu nikdy nezažijete. Nemáte živého diváka, nemůžete s ním vést dialog, třeba i beze slov. Není to tady a teď jako divadlo.
Může být tedy divadlo terapeutické i pro diváka? Může si prostřednictvím představení taky nějak upustit ventil?
Doufám, že jo. Já v tom vidím právě smysl divadla a myslím si, že je to i důvod, proč do něj lidé pořád ještě chodí a nesedí jen doma s televizí a umělou inteligencí. Dám vám příklad. Zkusila jsem teď AI zadat pár slov, aby mi napsala písničku, a byla jsem na sebe trochu naštvaná, že zatímco já u skládání melodie i textu trávím dost času přemýšlením a zkoušením, tak ona to vysype za pár minut a vyjde z toho docela dobrá písnička s docela dobrým textem. U divadla se vám tohle ale nestane. Tam musí být pořád přítomné nějaké souznění diváka s hercem a věřím tomu, že právě v tom je smysl živého umění. Že si v něm každý může najít to svoje a trochu se odreagovat od všech těch „korporátů“.
Jestli se nepletu, tak jste původně chtěla být povoláním policistka. Jak to, že nakonec vyhrálo herectví?
Sama nevím, asi mi to bylo o fous bližší. Já ale chtěla být tak trochu všechno, samozřejmě bojovnice a policistka a ta, co se zastává druhých. To vyhrávalo, jako u spousty dětí. Vyrůstala jsem v hudební rodině, kde žádný policista, ale ani herec nebyli. Jenže aby se ze mě stala policistka, musela bych asi jít na gympl, na který jsem nakonec nešla, místo něj jsem nastoupila na konzervatoř, ze které jsem k tomu herectví měla zkrátka blíž.
Splnil se vám tenhle dětský sen alespoň trochu díky rolím v Extraktorech, Kriminálce Anděl nebo Odznaku Vysočina?
Určitě! Obzvlášť Extraktoři jsou velká věc a já jsem moc ráda, že v nich můžu být.
Co vás čeká v nejbližší době? Budete mít čas si odpočinout, nebo se rovnou vrhnete do dalších projektů?
Zrovna se blíží premiéra Tance s medvědem Jitky Rudolfové, na kterou se velmi těším, a moc bych vás na ten fi lm chtěla pozvat do kina. K vidění bude časem i další řada Extraktorů v režii Jana Pavlackého, také již zmíněný fi lm Petra Zahrádky, ale co se mé budoucí práce týče, tak ta bude teď spíš divadelní. V Divadle pod Palmovkou mě čeká zkoušení hry Noci tribádek od Pera Olova Enquista. Taky mě čeká zkoušení a hraní s kapelou. Snažíme se teď dávat dohromady nové písničky. Odpočívat nemusím dlouho, jsem v pohodě.
Pavla Gajdošíková
Kdo to je: Herečka a zpěvačka skupiny Tamala.
Kde ji uvidíte: Po posledním filmu Dřevorubec ji můžete vidět v novém snímku Tanec s medvědem. V televizi pak jako agentku zpravodajské služby v další řadě Extraktorů.
Divadlo: Na jevišti v Divadle pod Palmovkou vystupuje například ve hře Pygmalion. Ve stejném divadle se připravuje na premiéru hry Noci tribádek.
Zdroj: autorský rozhovor
