Dovolená pro knihomoly? Ano! Zažijte Neapol a Ischii jako z románu Eleny Ferrante
Románová tetralogie Eleny Ferrante se stala bestsellerem, díly Geniální přítelkyně šly z ruky do ruky a podle nich natočený seriál byl neméně úspěšný. S kamarádkou jsem vyrazila do Neapole a na ostrov Ischia objevovat místa, kde knižní hrdinky prožily nejdůležitější okamžiky svých příběhů.
Geniální přítelkyně je mým osudovým čtením. S kamarádkou Pavlou se známe už od první třídy. V dětství i dospívání jsme si navzájem půjčovaly knihy, společně prožívaly jejich příběhy, přirovnávaly se k jejich hrdinům, hádaly se o nich. V pozdějších letech všedních starostí jsem si začala myslet, že uchvácení ze sdíleného příběhu, jaké jsme prožívaly třeba nad Jihem proti Severu, se už nedá zopakovat. Ale před osmi lety jsme objevily první díl Geniální přítelkyně.
„Tuhle knihu si musíš přečíst," řekla jsem Pavle. „Je to o dvou kamarádkách a ty jsi úplně stejná jako ta Lila." Pavla čte rychle. Už za dva dny mi knihu vrátila se slovy: „Já nejsem Lila. Ale ty jsi přesně jako Elena."
Od té doby jsme hltaly každé další pokračování tetralogie neapolských románů Eleny Ferrante a později společně sledovaly stejnojmenný seriál. Když se na HBO letos v zimě objevila poslední, čtvrtá řada seriálu, bylo to jako loučení s přáteli, které nechcete opustit. Tehdy jsme se rozhodly, že vyrazíme do Neapole a navštívíme místa, kde se odehrává příběh vypravěčky Eleny a její kamarádky Lily.
Svět sám pro sebe
A teď jsme tady. Letní Neapol nás ovanula kouřem z výfuků, ohlušila řevem mopedů a oslnila zářivě barevnými graffiti na oprýskaných fasádách. Ubytovaly jsme se v pronajatém apartmá v ulici Bernarda Celentana a vyrážíme na první místo našeho putování, do „čtvrti", odkud hrdinky pocházejí. V románu její jméno nezazní, z internetových průvodců však víme, že jde o Rione Luzzatti, dělnickou oblast na východě Neapole.
Pár zastávek metrem, vystupujeme na stanici Gianturco a procházíme tunelem pod železničním náspem, který v dětských očích Eleny a Lily odděluje jejich domov od zbytku světa. Pořád je to ospalé místo, kde z oken strohých bytovek vlaje sušící se prádlo a ztichlou ulicí se ostře rozléhá štěkot psa, zavřeného na balkoně. Jen je tu možná o něco víc zeleně než kdysi.
V očích místních vypadáme asi dost komicky, když pochodujeme po ulicích s knihou v podpaží, nadšeně vykřikujeme a fotíme si každé nároží. Ujímá se nás místní pán, představí se jako Antonio a přesvědčivě nám ukazuje sklepní okénko, prý přesně to, kam Lila a Elena na začátku knihy hodily své panenky. Trochu nedůvěřivě se rozhlížíme ulicí: Stejných sklepních okének je jen v téhle řadě domů několik desítek.
Antonio lámanou angličtinou vypráví: „Když začali dávat seriál Geniální přítelkyně, přijelo sem pár autobusů s turisty. Ale s covidem to zase skončilo." Pak nás zavede do místní knihovny a opustí nás na náměstíčku s parčíkem, které v knize bylo, a zřejmě dodnes je, středobodem místního života.
S nadšením objevujeme na jedné z bytovek velký murál s tvářemi Eleny a Lily. Vydáváme se po hlučné hlavní ulici, míjíme benzinku a P. přesvědčeně tvrdí, že to je určitě ta, kde pracovala Carmen s manželem. Dáváme si kafe v bistru na nároží, to byl určitě bar mafiánů Solarových", namlouváme si.
Duch chudinské čtvrti, kde vyrůstaly Elena s Lilou, tady pořád je. I když za železničním náspem teď čouhají obří novostavby, Rione Luzzatti je pořád svět sám pro sebe. Vypadáme asi komicky, když pochodujeme s knihou v podpaží.
Mezi antikváři
Odpoledne nás znovu pohltí střed velkoměsta. Vydáváme se k nevlídné šedivé budově gymnázia na via Carlo Pecchia, kde v románu studovala Elena (Liceo ginnasio statale Giuseppe Garibaldi). Pokračujeme po rušné via Foria, na níž řve nepřetržitý proud aut a mopedů. Atmosféra je tu úplně jiná než „ve čtvrti". Honosné městské domy připomínají paláce, jejich obrovské, vysoké vchodové dveře se otevírají do přítmí chodeb se vznosnými dvojitými schodišti a za nimi je vidět průchod do utajených zahrad ve vnitroblocích, kde rozkvetlé rododendrony, akáty a oleandry poskytují obyvatelům domů stín a úlevu od hluku a rozpálené dlažby.
Pak sejdeme do úzkých uliček historického centra a hledáme via Mezzocannone, kde Elena během studia na gymnáziu pracovala v knihkupectví. Je jich tu hned několik. „Nevíte, jestli to nebyl tenhle obchod?" vyptávám se majitelky jednoho z nich. Podezíravě si mě měří: „Ale chápete, že je to jenom fiktivní postava?" Obávám se, že stigmatu švihlé turistky se tady už nezbavím.
Pokračujeme k antikvariátům v nedaleké Port'Alba, do šerého prostoru bývalé městské brány, a stejně jako Elena se přehrabujeme zažloutlými svazky. Oprýskané historické budovy v úzkých uličkách jsou divoce posprejované revolucionářskými hesly i portréty Maradony. Na piazza Girolamini obdivujeme Banksyho graffiti, Madonnu s pistolí.
Druhý den vyrážíme na piazza dei Martiri. Náměstí s luxusními butiky působí ve srovnání se fokus cesty za hrdinkami čtvrtí, kde hrdinky Geniální přítelkyně vyrůstaly, jako jiný vesmír. Lila tady ve druhém díle tetralogie (Příběh nového jména) prodává v obchodu s obuví a my se marně snažíme odhadnout, který z dnešních butiků by to mohl být. Pokud jde o druh zboží, nejvíc se mu blíží Ferragamo.
Ve snaze zblízka vyfotit sousoší se lvy uprostřed náměstí proniknu až za jakési zátarasy. Teprve po Pavlině jemném upozornění zjistím, že za mými zády zdvořile čekají carabinieri, kteří mají za úkol mě odsud vykázat. Kdo komu v milostném trojúhelníku nadržuje? Já jsem samozřejmě tým Elena.
Výhled na moře, známka luxusu
Elena Ferrante v Geniální přítelkyni sice zmiňuje, že Neapol se rozkládá v kopcích, ale skutečně ty kopce zdolávat je zážitek trochu jiného druhu. Právě šplháme do prudkého svahu, abychom viděly via Tasso, výstavní ulici vinoucí se v serpentinách nad Neapolským zálivem.
Elena tady ve čtvrtém dílu (Příběh ztracené holčičky) bydlí během vztahu s Ninem Sarratorem a tahle vilová čtvrť s výhledem na moře odráží její společenský vzestup: „Z via Tasso byla naše čtvrť jen velice vzdálené vybledlé suťové pole, jen směšný odpad na úpatí Vesuvu," píše Elena Ferrante. Domy tu mají velká okna, přes vysoké kovové ploty se sklánějí koruny rozkvetlých azalek, akáty zasypávají chodník bílými a fialovými lístky. Pavle se tu nelíbí, zdá se jí to snobsky falešné. Já bych proti bydlení ve via Tasso asi nic nenamítala.
Sestupujeme k moři a hledáme městskou pláž, na niž se Elena chodila koupat s přáteli i s dětmi, které hlídala kvůli studentskému přivýdělku. Elena Ferrante ji v románu nazývá Sea Garden, žádná pláž tohoto názvu se ovšem v mapách ani na internetu nevyskytuje. Konečně nacházíme to místo: Dnes se jmenuje Bagno Elena (což je patrně jenom náhoda), vstup stojí osmnáct eur a je tu hlava na hlavě, respektive lehátko na lehátku. Na útesu na konci pláže se tyčí silueta impozantního Pallazzo donn'Anna, která rámuje i záběry pláže v seriálu Geniální přítelkyně.
Milostný trojúhelník na pláži Maronti
Následující den si sbalíme kufry a vyrážíme k molu Beverello na trajekt. Převeze nás na ostrov Ischia nedaleko neapolských břehů. Elena tady strávila dvoje prázdniny a oboje byly v jejím životě důležité. Ty první jí zamotaly hlavu, ty druhé zlomily srdce. My se na Ischii doplavíme za necelou hodinu, ale z pohledu hrdinek Geniální přítelkyně, které v dětství nikdy neopustily svou čtvrť, to je vzdálený, snový svět, zcela odlišný od toho, co dosud znaly.
Ischia nás vítá podmračenou oblohou. V přístavu sháníme autobus, který nás dopraví do ubytování nad pláží Maronti, kde se odehrály všechny zásadní scény mezi Elenou, Lilou a Ninem Sarratorem v druhém dílu (Příběh nového jména). Vyznat se v zastávkách je peklo: Staví se sice každou chvíli, ale všechny jsou na znamení a jejich názvy jsou turistům utajeny. Abychom zjistily, kde v kterou chvíli jsme, musíme sledovat autobus v Google mapách nebo hledat indicie za okny. Nad silnicí se sklánějí koruny stromů obtěžkané žlutými citrony, nad nimi se tyčí pinie.
Konečně jsme se ubytovaly a od městečka Barano sestupujeme nekonečnými serpentinami na pláž Maronti. Mraky se rozestupují a hluboko pod námi se mezi útesy leskne hladina moře. Elena s Lilou a s Ninem se na pláži koupali jen s několika málo dalšími rekreanty, teď je ale rozdělená na poloprázdnou sekci placených lehátek a přeplněný úsek pro prostý lid na ručnících a dekách, kam zamíříme i my.
Podvečerní slunce se mihotá v tyrkysové vodě. Snažím se odmyslet si všechny ty lidi a přivolat v duchu Elenu, Lilu a Nina. Nejlépe mi to jde ve vodě, stačí uplavat pár temp ve vlnách a jsem úplně sama, pár desítek metrů od břehu neplave kromě mě nikdo.
S Pavlou se snad po padesáté pohádáme o tom, kdo komu v románovém milostném trojúhelníku nadržuje. Já jsem samozřejmě tým Elena. Kdybych ji potkala, chtěla bych ji vzít do náruče a říct jí, že to bude dobrý. Asi opravdu v ní vidím svoje mladší já.
Večer pokračujeme autobusem do městečka Forio, kde Nino o prázdninách bydlel u kamaráda Bruna Soccava, syna majitele továrny na uzeniny. Nevíme, kde přesně onen dům byl, tak si projdeme miniaturní centrum a dáváme si prosecco na rozloučenou na nábřeží.
Servírka nás osloví česky: „Všimla jsem si, co máte na stole za knihu," usmívá se. Slunce už zapadlo a za stožáry plachetnic pozorujeme oranžové odlesky v temně inkoustovém moři. Autorka Geniální přítelkyně svou identitu skrývá, Elena Ferrante je její pseudonym. Může být kdekoli, třeba právě tady, na nábřeží ve Foriu. Přemýšlím, na co bych se jí zeptala, kdybych měla tu možnost: „Jak to bylo doopravdy? Kam zmizela Lila? Objevily se skutečně ztracené panenky?" Ale tuším, co by mi odpověděla: „Nepátrejte. Všechno, co jsem chtěla říct, je v knize."
Zdroj: autorský článek
