„Nejsem rasista, ale…“ Jste si jistí, že se nechováte rasisticky?
Položit si otázku „Nejsem náhodou rasista?“ je nepříjemné. Většina lidí se považuje za slušné a spravedlivé. Přesto, když předávání českých filmových cen uváděla Bianca Cristovao, na sociálních sítích se někteří pořádně vztekali. O jejich rasismu není pochyb, ale většinou to není tak jednoduché rozlišit u sebe, obzvláště pokud si myslíme, že rasisté nejsme.
Podívat se kriticky na vlastní postoje není snadné, ale nezbytné, pokud se chceme někam posunout. Většina předsudků totiž nevzniká z vědomé nenávisti. Typicky je pomalu nasbíráme z našeho okolí, z médií, školních učebnic, rodinných rozhovorů, vtipů nebo filmů. Postupně se z nich stanou mentální zkratky, které používáme, aniž bychom si to uvědomovali. Pokud si tedy položíme otázku, zda jsme rasisté, můžeme tím jedině získat. Minimálně se naučíme uvažovat nad tím, jak jsme na některé věci vůbec přišli.
Co vlastně znamená být rasista
První problém je, že slovo „rasismus“ si lidé často představují jen v jeho nejextrémnější podobě jako otevřenou nenávist, segregaci nebo násilí. Jenže ve společenských vědách má ten pojem širší význam. Americký aktivista za občanská práva Wornie Reed to shrnuje poměrně přímo: „Rasista je člověk, který se dopouští rasistických činů.“ Tyto činy přitom obvykle vycházejí z nějakého přesvědčení, třeba že etnicita souvisí s lidským charakterem, inteligencí nebo schopnostmi. A samozřejmě také z představy, že některé skupiny jsou přirozeně „lepší“ než jiné. Wornie Reed k tomu dodává ještě jednu nepříjemnou, ale důležitou poznámku: „Můžete dělat rasistické věci, i když rasisty být nechcete.“ Dobré úmysly prostě nejsou automatickou pojistkou proti předsudkům.
V sociologii a psychologii se dnes rasismus popisuje několika způsoby zároveň, jde současně o…
- soubor stereotypů a předsudků.
- diskriminační chování.
- systém výhod a nevýhod spojených s určitým etnikem.
Rasismus proto může působit na více úrovních najednou. V osobních rozhodnutích, v nepsaných skupinových normách nebo ve fungování institucí. Sociolog Eduardo Bonilla-Silva například píše o „rasismu bez rasistů“, tedy společnosti, ve které lidé často odmítají rasistické úmysly, ale výsledky jejich jednání přesto udržují nerovnosti. I kvůli tomu je těžké vlastní předsudky rozpoznat. Rasismus se projevuje nejčastěji v drobných, každodenních situacích.
Stereotypy na prvním místě
Představte si, že potkáte někoho poprvé a okamžitě vás napadne, jaký asi bude podle toho, jak mluví, kde pracuje nebo jaké má schopnosti. Pokud tyto představy vycházejí hlavně z jeho původu nebo barvy pleti, našeptávají vám stereotypy. Stereotypy jsou ale přirozenou součástí lidského myšlení, pomáhají nám rychle třídit informace. Problém nastává tehdy, když si je neuvědomujeme a trváme na nich jen z čiré pohodlnosti. Dalším nenápadným projevem mohou být takzvané mikroagrese, což jsou drobné poznámky nebo gesta, která mohou nechtěně vyjadřovat stereotypy.
Například věty jako:
- „Já u lidí nevidím barvu pleti.“
- „Na někoho takového jsi překvapivě pracovitý.“
- „Odkud doopravdy pocházíš?“
- „Můžu si sáhnout na tvoje vlasy?“
Autor pojmu mikroagrese, psycholog Derald Wing Sue, upozorňuje, že jednotlivé výroky mohou působit nevinně. Možná je dokonce „myslíme dobře“. Jenže když se opakují znovu a znovu, vytvářejí pocit, že člověk je vnímán jako „někdo cizí“. Psychologie také mluví o implicitních (nevědomých) předsudcích. Jde o skryté stereotypy, které mohou ovlivňovat naše rozhodování.
Známým příkladem je experiment ekonomů Marianne Bertrand a Sendhila Mullainathana, kteří odeslali přibližně pět tisíc fiktivních životopisů jako odpověď na pracovní inzeráty. Jediný rozdíl byl ve jménech uchazečů: Některá zněla typicky „bíle“ (například Emily nebo Greg), jiná byla v americkém kontextu spojována s Afroameričany (například Lakisha nebo Jamal). Životopisy s „bílými“ jmény dostaly přibližně o polovinu více pozvánek na pracovní pohovor, přestože jejich kvalifikace byla stejná. Podobné studie se od té doby opakovaly v mnoha zemích a obvykle našly podobné vzorce.
Já přece nejsem rasista
Že nejste rasista? Sledujte třeba vlastní reakci na tento článek. Možná vás pěkně rozčílil nebo vaše okamžitá reakce byla obranná: „Já přece nejsem rasista.“ To, jak reagujeme, když nás někdo na naše předsudky upozorní, je skvělým ukazatelem, jak na tom jsme. Inu, v psychologii se tomu někdy říká „morální sebeobrana“. Nikdo nechce být označen za špatného člověka, a tak se snaží rychle bránit svou identitu. Jenže právě tato reakce může zabránit tomu, abychom se nad situací skutečně zamysleli.
Rasismus se ale neprojevuje jen tím, co říkáme. Občas za nás nejhlasitěji hovoří ticho a to, co necháme bez reakce. Rasistický vtip nebo stereotypní poznámka v kolektivu často přežije jednoduše proto, že nikdo nic neřekne. Přizpůsobujeme se tomu, co se zdá být v dané skupině normální.
Je rasismus nevyhnutelný?
Diskuse o rasismu dnes často používá pojem implicitní bias (nevědomá zaujatost). Ten zdůrazňuje, že stereotypy mohou být hluboko zakořeněné v našem myšlení. Rasismus je tak rozšířený, že ať už se zabýváme tím, zda jsme nebo nejsme rasisté, pravděpodobně jimi jsme. Někteří odborníci a odbornice ale upozorňují na opačné riziko, kdy se z tohoto pojmu stává pohodlná výmluva. Jak poznamenává Angela Bell, profesorka psychologie: „Mluvit o rasové zaujatosti někdy vytváří dojem, že rasismus je mimo naši kontrolu. To ale není pravda. Lidé s tím mohou něco dělat.“
Všichni jsme do určité míry vyrostli ve světě plném stereotypů, což zkrátka neznamená, že nad tím můžeme pokrčit rameny. Výzkumy ukazují, že předsudky se mohou měnit například prostřednictvím kontaktu s lidmi z jiných skupin, vzděláváním nebo vědomou reflexí vlastního jednání. Stačí si pro začátek položit úplně jednoduchou, i když nepříjemnou otázku.
