Život s diagnózou: Jak se vlastně nezhroutit, když se sype úplně všechno?
Nemocnice a zase nemocnice, psychika zhoršená po anestezii a malý kocourek Theoušek opakovaně sám doma jen v péči souseda, to je opravdu moc.
Vpráci na recepci velmi často slýchám, že se hezky usmívám. Těmito slovy mě přivítal na operačním sále ve dveřích i zdravotní bratr. Tak jsem normální? Nejsem. Nikdy jsem nebyla. Zdravotní bratr se chechtal mým vtipům, a že jsem perlila, zatímco mě připravoval na operaci akutního zánětu slepého střeva. Kdybych nad vším měla a chtěla dostatečně přemýšlet, tak se už opravdu „zvencnu“, že pořád něco.
Od někoho mi pak přišel příspěvek v angličtině, že slepé střevo rozhodně není zbytečné a je něco jako záložní mozek, nebo co. Super, dík za informaci. To mám radost, protože mi ho vyndali! Kdysi jsem i četla, že když vám vyndají žlučník, tak už nemáte šanci si nic plně a zcela v sobě vyřešit. A teď mi někdo dá takovou facku, protože informaci doplnil slovy, že bych se měla zamyslet nad tím, co vše jsem doteď přehlížela a čím jsem si to způsobila. Bože, to mě fakt namíchlo. Na psychosomatiku věřím jako snad nikdo jiný, ale tohle jsem opravdu nepotřebovala.
Léto mám drsné. Neubránila jsem se srovnání s minulým rokem. Posunula jsem se? Jsem dál? Na první pohled se v mých očích zdá, že jsem se neposunula oproti minulému roku ani o krok, ba naopak. To jsem ale opět drsná sama k sobě, jak mě celý dospělý život mnozí upozorňují. Kdybych ale nebyla, tak bych dodnes pořádně nepracovala a náplní mého dne by bylo prokrastinování s jednou cigaretou za druhou, zatímco bych se litovala, proč zrovna já musím být tak nemocná. Po týdnu jsem zpátky v nemocnici a tentokrát se zánětem ve střevech, a co víc, zánět je blízko vaječníků. Doktor se mě ptal, zda chci děti. Na tuhle otázku nemám stoprocentní odpověď, proto se jednoznačné odpovědi bráním, nechci jednoho dne litovat. Doufám však, že to něco nad námi nerozhodne za mě.
Tenhle rok mi od prvního měsíce dává zabrat a říkám si, kam až se to všechno vyvine. Jsem naprosto hotová z faktu, že můj kocourek Theoušek je podruhé doma na dobu neurčitou sám, a to jsme spolu jen přes měsíc. Sice má milujícího strejdu na stejném patře, ale stejně jsem z toho nešťastná. On je moje dítě. Nikdo mi přitom není schopen říct, jak dlouho v nemocnici budu. Uvědomila jsem si zpětně, že zrovna v srpnu jsem dvakrát po sobě byla před šesti a pěti lety hospitalizovaná po psychózách. Teď se mi „jen“ zhoršila psychika po anestezii.
Před pár týdny mě přepadla jistá myšlenka a naprosto jsem se zděsila. Něco se musí změnit, pomyslím si. No jo, ale to už dělám dlouho a pořád to není ono. Naposledy jsem přestala kouřit. A jsem znovu kočičí máma. Co udělám teď? Co bych měla udělat teď? Život, který si přeji, je těžko uchopitelný slovy, mám ho však promyšlený až do titěrných detailů. Krok za krokem již mnoho a mnoho let. Třeba teď budu mít dostatek času na to znovu přemýšlet kudy a kam dál.
Zdroj: autorský článek
